Profesor von Drak

Kdo hledá, toho najdou, říká se prý. Jenže já jsem moc ztracený. Rozbitý na tisíc kousků. Bolavý vlastní zradou. Nedávám už smysl. Ostatním a nejméně sám sobě.

Vidím vzkříšeného Krista. Mluvil jsem s ním. Držel mě v náručí, když mi bylo zle. Procházel se mnou nejhlubšími tunely času. Pokládal obklad na mé čelo. Nesmál se, nevinil, když mě vina rozervala na kusy.

Kdo jsem já? Přízrak rozbitý na tisíc střepů a všechny je má v dlaních ten, který sám v sobě umírá. Jediný střípek ho může zabít, přesto je drží všechny.

Kdo hledá, toho prý najdou. Ale já se ztratil.

Veškeré dění pod nebem má svůj čas, 

lidská schránka je tolik pomíjivá.

Nepomine však ta, která skryta za oltářem leží.

V pruhu bílých pláten, dvojicí srdcí hlídána,

rozpoutá boj lítý časem proplétající se jako nit.

Srdce věrná milovati budou, to jež se rozbilo,

oporou srdce srdci by jedno druhé drželo.

Mnoho ztratí, mnoho najde srdce soužené,

úzkostí tisící tisíckrát stihne ho náš Pán.

Stezky skryté útočištěm mu budou,

pláštěm nekonečně proměněný čas.

Naději však v sobě nenalezne víc,

hledat v skrytém čase úkol jeho jest.

Až kapka ke kapce v moři k sobě se stulí,

anděl andělu naději předá zářivou.

"Brzdi trošku, hošku!" volal kněz na malého ministranta. Hošík  upaloval s pomlázkou ze sakristie - musel být včas před vchodem, aby mohl vyšupat maminku, babičku, ségru, tetu, paní Liškovou, Tůmovou, Matějkovou a.... Zkrátka všechny ženy, aby žádná neuschla. Nevnímal už, že při tom málem porazil tmavovlasého staršího kolegu a pana faráře.

"Omlouvám se vám," řekl kněz staršímu z ministrantů s úsměvem. "Je to takové třeštidlo."

"Vidím," usmál se ministrant. Opřel se o zeď. Byl bledý a začínal se třást.

"Jste v pořádku?" staral se kněz.

Ministrant zavrtěl hlavou. "Zavolejte...," nedořekl. Do sakristie vstoupili dva muži. Ten v kápi omdlévajícího ministranta zachytil.

"Danieli, dnes se mě kluci na hodině ptali, jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec," stěžoval si praktikant  Matěj B.

"Čtyřicet dva," prohlásil Daniel, který opravoval písemky a poslouchal jen na půl ucha.

"Hezké. Jen mi neřekli tu otázku," bručel praktikant.

Daniel se ušklíbl. "Tu nezná nikdo."

"Chtěl jsem jim vyprávět o nejnovějším úspěchu na poli syntetické biologie. Víš, že se vědcům podařila transplantace uměle sestaveného genomu do mrtvé bakteriální buňky?" zeptal se Matěj.

"Vím o tom, ale s vypravováním bych nespěchal. Pořád transplantují do nesyntetické buňky. Zajímalo by mne, ve které chvíli zahynula," mírnil nadšeného praktikanta biolog.

"Střetly se v divném souboji
život a smrt. Je po boji."

Sbor na kůru zpíval velikonoční sekvenci. Jásavé hlasy zpěváků se dotýkaly nebe. 

Je po boji? napadlo maně tmavovlasého ministranta s kadidelnicí. Asi ano, potřásl hlavou zadumaně. Koneckonců jsem přežil. 

Pořád se ale cítím, jako kdybych se řítil z oběžné dráhy bez padáku. Schází mi ukotvení v realitě. Jsem tu a nejsem zároveň. 

Zdvihl zrak k obličeji Vzkříšeného. Děkuji ti, že jsi mi poslal někoho, kdo mě drží.

Drží, ale neudrží, odpověděl Vzkříšený spasitel. Sám vede boj s vlastní příčetností.

Ministrant se zamračil. Nebojuje sám. 

Tak proč to někdy nestačí?

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás opět ve svém depozitáři. Dlouho jste zde nebyli. Těší mne, že se již cítíte dobře. 

Rád bych vás dnes požádal o pomoc se shromážděním pomůcek pro téma anemochorie neboli šíření semen větrem. Nalezneme je v uličkách čtrnáct a patnáct.

Jak vypadá plod, který se šíří pomocí větru? Obyčejně mívá orgán sloužící podobně jako padák. Může to být chmýří jako u pampelišky, křídlo jako plody javorů či drobná křidélka březové nažky. 

Vítr pomáhá rovněž stepním běžcům, jak se říká rostlinám, které se po dozrání utrhnou a vítr je honí po plání. Jmenovitě například katránu tatarskému.

Dým z kadidla se choulil v paprscích slunce pronikajících do kostela okny v presbytáři. Pramínky kouře budily dojem postav a obličejů. Nikdo si neuvědomil, že jeden z těch obličejů je skutečný.

Obličej muže s vousy a smutnýma očima shlížel z pomyslného vrcholku dýmového sloupu. Pozoroval shromážděné věřící. Mírně se usmíval. Sklopil zrak k ministrantům před oltářem. 

Viděl tvář dlouhovlasého služebníka s řetízky kadidla v rukách. Všímal si, jak se chvěje, jak přivírá oči zakalené bolestí.

Když okuřoval obětní stůl, všichni sledovali proužky dýmu, vycházející z kadidelnice. Snad zaslechli cinkání kovu o kov. Nikdo však neviděl zachvění tající v sobě smrt.

Svítalo. Sluneční paprsky pronikaly skrz okno. Zlatily tvář spícího muže. Dotýkaly se jeho vlasů.

Muž v kápi seděl u lůžka spícího. Se smutným úsměvem sledoval spící tvář, která i ve spánku nesla známky vyčerpání. Věděl, že ho bude muset brzy probudit. Byla neděle.

Ruka položená na rameno muže v kápi nevyděsila. Zároveň s položenou dlaní se v jeho srdci šířil pokoj. Přál si ho předat muži na lůžku, jenomže to nebylo možné.

Svítá a celý kraj se raduje z mého vzkříšení, jen u tebe dlí smutek, řekl Syn Boží, který přišel skrze čas.

Muž v kápi vzdychl. Uzdravíš ho, Pane?

Poslední pramínek kadidlového dýmu se zachvíval u stropu. Prostovlasý ministrant vnímal jeho vůni. Po zádech mu přejel mráz a oči se zastřely.

Mohu všechny své kosti spočítat...

Osamělý kos vítal neděli, však duše prostovlasého stále dlela v temnotě Velkého pátku. Jeho kosti byly těžké, jako by je Bůh vyrobil z olova. Temnota hrobu dusila, třebaže nad světem už ztratila vládu. V duši rozbolavělé zápasem nejtemnější noci zbývala jen víra. Síly postrádal a každá kost ho bolela.

Ruce i nohy mi probodli.

Zapotácel se. Ucítil silné paže.

Dovedu tě domů, slíbil neslyšný hlas. 

Políbí nás slunce? zeptal se ministrant.

Nevím, snad.

Když v kostele zazněly kroky, muž v kápi tiše vzdychl. Střásl kápi přes obličej a zmizel ve stínech. Prostovlasý muž hleděl na své osamělé ruce. Zvedl se. Opuštěné klekátko zavrzalo. Bolest se schoulila ve stínech. Nastalo čekání.

Po západu slunce vnikl škvírou do hrobu proužek dýmu z kadidla. Prostovlasý muž kráčel v čele slavnostního průvodu. Řetízky kadidla vrzaly, když kněz pozvedal nad hlavu paškál. Když zpíval exultet, zavrzal osamělý kos na lípě před kostelem.

Ministrant s kadidlem se zahleděl do tmy noci. Slyšel cinkání navrátivších se zvonů a napadlo ho, zda svítání Syna Božího bude platit i pro něj. 

Věřil.