Interview s upírem

Vzpomínal si na své poprvé.
Návyková železitá chuť.
Potřeboval ji.
Sžil se s tím.
Krev. Život.
Život. Krev.
Osamělost.
Ticho.
Pak se objevil on.
Přislíbil mu věčný život.
Život po smrti.
Lehké kousnutí.
Několik kapek krve.
Skrze krev pulzoval život.
Jejich život byl úžasný.
Dokonalý.
Byli dokonalí.
Proč to druhému nestačilo?
Snažil se milenci vyhovět.
Dal mu dceru.
Nádherná.
Ale nebyla jeho.
Byla Luisova.
Byli si blízcí.
Až příliš.
„Tohle je pro tebe,“ nabídli mu.
Zakousl se do krku. Železitá chuť byla zvláštní.
„Absint.“ Oba se usmívali.
Byla to zlá krev.
Mrtvá.
Chtěli se ho zbavit.
Lestat pil přesto dál.

Po smrti bratra jsem už nechtěl dál žít. Každou noc jsem hrál ruletu s vlastním životem. Opíjel jsem se do bezvědomí. Procházel jsem sám temnými uličkami, doufající v rychlou a bezbolestnou smrt. To přání se mi částečně vyplnilo.
"Zabij mě," prosil jsem. Seděl jsem na stejných schodech, na kterých si bratr zlomil vaz.
Ale nedokázal jsem to, bojoval jsem. Pobavilo ho to.
Jako milenci jsme tam leželi. Má hlava na jeho hrudi, jeho rty na mém krku. Směs vzrušení a bolesti, když se zakousl.
A pak jsem pil. Ještě to nebylo vše.
Musel jsem zemřít. Abych se mohl stát upírem.

Guvernantka se na děvčátko dívala částečně lítostivě, částečně pobaveně. Dívka stála uprostřed pokoje, na tváři měla naplácanou vrstvu bílé barvy, pudr ve vlasech. K tomu neúměrné množství růže.
"Claudio, zlatíčko moje," zahlaholila a vykročila směrem k tomu neštěstí. Holčička se tvářila utrápeně, když ji slečna začala upravovat. "Tohle se nehodí pro malé dívky, Claudio."
Malá dupla. "Nejsem holčička. Chci být žena." A na důkaz svých slov se nedětsky usmála.
"V tom případě, mladá dámo, nejlepší přítel ženy je zrcátko." Vytáhla z taštičky své kapesní zrcátko a ztuhla.
"Nejlepší přítel ženy je krev," zazubila se Claudia a vysála svou čtvrtou opatrovnici.

Neodvažovaly se vzhlédnout. Krčily se ve stínech, schoulené k sobě jako plátky růže.
Ale růže zbavené trnů se nemají jak bránit. Květiny hoří, když se dostanou moc blízko k plameni. Růže zarůstají popelem. Těžko vzdorovat zákonům přírody.
Milosrdná noci, neodcházej! Postav se Bohu, jehož jsme pro tebe odvrhly. Neber život květinám. Zachovej nám naději, zachovej nám svit luny a hvězd!
Květiny nepláčou jinak než kapkami rosy, bledé okvětní plátky se chvějí ve větru.
Slunce vychází.
Těžko vzdorovat silám přírody.
Tváře zarůstají popelem jako růže v plameni. Mění je v sivé sochy, příliš krásné pro sluneční záři.
Rozlétnou se v prach.

S nechutí jsem se vymanil z Lestatova polibku a zvedl se z postele. Zavolal na mě, ale nenaléhal. Dnešní noc si domů znovu přivedl děvky. Nepotřeboval mě.
Stále ještě nahý, jsem se postavil k oknu. Nebe bylo černé, poseté miliardou hvězd. Hvězd, které mi přestávaly stačit.
Dřív jsem se plně spokojil s šedivou oblohou v Lestatových očích, které jsem ve chvílích pobláznění považoval za jasně modré. Jindy, za bouřlivě fialkové.
Z ložnice jsem zřetelně uslyšel slastný výdech, když z dívky bezbolestně vyprchal život. Tu noc jsem po letech poprvé skutečně zatoužil po tom, aby mne tehdy také takto ušetřil utrpení.