DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

„Honzo, opravdu myslíš, že můžeme...?“
„Jasně, Maruš, vím, co dělám. Tahle chalupa je podle toho, co mi řekli v realitce, už rok na prodej, nikdo ji nechce. Kdo by chtěl chalupu zrovna tady, v hlubokým lese? Patřila nějakým důchodcům, který už jsou dávno po smrti. Takže žádné obavy, sortimentu pro náš obchod je tu spousta. Naložíme, odvezeme, prodáme. Bez faktur i dodáků, prostě stoprocentní zisk. Kapišto?“
Poté, co Honza uvolnil několik kusů z přední zdi, se celá stavba poroučela k zemi. Maruška to komentovala lakonicky: „Proč myslíš, že na tý stěně byla cedule – loupat perníček možno jen na vlastní nebezpečí?“

Po Katoře se potlouká víc takových, jako jsem já. Lidí bez vlasů, bez obočí, s obrazci vytetovanými na tvářích.
Ale ne dětí.
Ty zůstávají v nemocnici, i když zrovna nemají terapii ani výuku.
Cítí se tam bezpečněji.
Jenomže Mark se nevzdává, takže sedíme na lavičce v parku a pozorujeme malého Májama, jak nehybně stojí uprostřed dětského hřiště.
Vytržený.
Osamělý.
Cizí.
Nepodobný obyčejným dětem, povykujícím všude kolem, dětem vychovaným lidmi.
„My si za to můžeme sami,“ zavrčím. „Ale oni...“
Počatí ze špatných důvodů.
Z donucení.
Z neopatrnosti.
Z hlouposti.
Májam se k nám přiloudá.
„Ahoj, Símn,“ šeptne.
V zádech mě zamrazí.

Přejel ukazováčkem po hřbetu knihy, na prstu mu ulpěl prach. Opřel se zády o polici a cítil, jak ho jednotlivé svazky tlačí do zad. Bylo to nebezpečné, ale zároveň vzrušující, a tak to měl Scorpius nejraději.
Al se tentokrát rozhodl přizpůsobit. Nemusel se zrovna přemáhat, když se ke Scorpovi tisknul a šeptal mu slova, ve kterých nebylo nic sentimentálního. Police se zachvěly, když se k nim přitiskla dvě těla. Knihy je možná pozorovaly a možná také ne.
...
Při odchodu minuli ceduli s nápisem Oddělení s omezením přístupem. Někdo ho už dávno přeškrtal. Místo něj tam stálo jen „Na vlastní nebezpečí“.

Na vlastní nebezpečí...
Daniel býval vždycky trochu sebevrah. Jeho pud sebezáchovy jakoby se v některých situacích zcela vypínal. Časem jsem si zvykl. Jenže teď jsem potkal Vraspíra. Muže s kápí, který si právě léčí rány v Danielově kabinetě. Zajímalo by mě, zda si svou kápi sundá alespoň před Danielem. Zřejmě ano, Daniel mu přece musí ošetřit zranění.
Bylo to opravdu... zvláštní seznámení. Ještě nikdy jsem z nikoho neměl takový pocit naprosté nestability. Jakoby těkal před očima. Jakoby mu na zakrytém čele blikal nápis Věříte mi na vlastní nebezpečí!
Navíc se zdá, že ho velmi dobře Daniel zná a důvěřuje mu.

V lednici stál na poličce neprůhledný plastový kontejner opatřený varovným nápisem „na vlastní nebezpečí“ pro jistotu ještě zdůrazněným obrázkem lebky s hnáty.
„Co to má být?“ zeptal se Sam. Nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď. Avengers tower byl občas špatně maskovaný blázinec
„Myslel jsem, že má Tony zakázáno nechávat svoje pokusy mezi jídlem.“
Steve nakoukl do lednice, aby viděl co Sam myslí a hořce se usmál.
„Tohle je něco mnohem horšího než chemikálie.“
„A co to dělá mezi jídlem?!“
„Clintovo domácí chilli. Je to jídlo. Svým způsobem.“
Falcon se zatvářil zmateně.
„Alespoň víš co prožralo ty díry v lince“

Sotva ho poprvé uviděla, napadlo ji: „Je to on? Vyvolený? Zachránce mého světa?“
Životopis měl ukázkový:
Studoval obor Příšerologie.
Úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem Sekání dračích hlav – přežitek, nebo nenahraditelná metoda?
Vydal knihu Pravidla small talku se strašidly aneb Pokláboste si se svou noční můrou.
V jeho domě byste nenašli žádné nezvané návštěvníky – od obyčejných šotků až po skříňové kostlivce.
Přesto si nebyla jistá.
Zeptala se: „Věříš vůbec, že příšery existují?“
„Ne, všechny jsem je zabil.“
Věděla, že možná dělá největší chybu v životě. Přesto neodolala.
„Tak se podívej. Na vlastní nebezpečí.“
A při těch slovech otevřela vlastní mozkovnu.

Nápis na kartonu, přilípnutém ke dveřím zkušebny, hlásal: "KONKURS NA SPĚVÁKA - VSTUP NA VLASTNÍ NEBESPEČÍ!!!"
"Proč jako?" tázal se adept na novou hvězdu Hydrofobního nebe.
Brajgl pokrčil rameny: "Snad to nezjistíš. Jedem. Shnilosvět!"
Okna se rozdrnčela.
"Zkuuurvenej shnileeej svěěětuáááííí!" vystřihl zpěvák powermetalový ječák a upustil mikrofon. Setřásl nutrii, která se mu pokoušela přehryznout achillovku a s nadávkami opustil konkurs.
"To byl šestej," povzdechl si Brajgl, zatímco konejšil nahněvaného hlodavce. "Pepank má holt rád Sidola."
"Sidol zradil," houkl Mrmla. "Já mu říkal, ať do tý Superstár neleze!"
"Blbej boyband," zalkal Jetej. "Jak mohl?!"
Pepank se naježil. Ve dveřích stanul další aspirant.

„Říkala jsem ti, že ty cedule tam nejsou pro srandu králíkům“
„Donno, ticho. Snažím se přemýšlet.“
„Jestli nemáš příručku jak se ve třech snadných krocích dostat z minového pole, tak myslím, že tu budeme nocovat.“
„Ne to tedy nemám a buď už konečně zticha nebo uvidíš!“
„A co uvidím?“
„TOHLE!!!“
Lehké pootočení šroubováku stačilo na přenesení do TARDIS. Doctor s pocitem naprostého uspokojení sledoval Donnu vězící uprostřed minového pole.“
„Koukej mě odsud dostat, Doctore, nebo to pěkně schytáš!“
„Promiň zlato, ale nějak špatně tě slyším. Příště lépe čti ty varovné cedule a neotevírej si pivo o moje zlatíčko. Zatím páčko.“

Krčíme se za podělanym keřem. Teď vo nás věděj. Ten vůl Vasil! Řeklo se potichu!
Teď sme všichni posraný strachy, ale zatim sme tu zalitý. Zatim nás hledaj.
Kurva! Co až nás vobjevej?! Vodprásknou všechny!
Jsou tady.
Všechno je na hovno...
Všechny zkurvený řeči "Držme při sobě, soudruzi!", "V jednotě je síla!". Ivan mě chce vystrčit z úkrytu. Hajzle, chceš, aby vodpráskli mě místo tebe! A kde je teď ten podělanej tým?!
Když de vo život, je ti u prdele, že vodprásknou kamaráda. Už tu je každej sám za sebe. Do prdele s kamarády, soudruhy! Teď jedem na vlastní nebezpečí...

Doctorovi by to nevadilo, nebýt toho, že Jack vždy nakonec skončil u něj. S tím svým výrazem.
Rozhodl se. Skoncuje to. A lidstvo mu ještě poděkuje.
Vytáhl předem uspaného Jacka (ve spánku byl docela snesitelný, jen kdyby nevykřikoval „pojď, ty kocoure” a „kamna jsou ještě teplá”) a položil ho do připravené klece. Nedobytné a antisveditelné (speciální druh klece, který je odolný proti svádění Jacka Harknesse).
Pro jistotu vzal papír a načmáral PŘIBLIŽOVAT NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ v prvních devadesáti jazycích, na které si vzpomněl.
Byl spokojený do chvíle, než zjistil, že polovina vesmíru neumí číst a ta druhá cedule záměrně ignoruje.