Star Wars: the Clone Wars

“Já jsem myslel, že ti nebudu přidělávat starosti.”

Dahlia se kousla do jazyka, aby nezačala ječet. Nechtěla budit ostatní pacienty.

Přidělávat starosti, no jasně. Stejně jako jí včera někdo nechtěl přidělávat starosti a ignoroval otřes mozku. Nebo jak jí předevčírem nepřidělávali starosti se zlomenými žebry. Nebo ty desítky dalších, kteří jí nepřidělávali starosti tak důkladně, že to pak skončilo v nádrži s bactou.

Aspoň, že ji měl za pár hodin kdo vystřídat. A ona měla půl dne, aby se najedla, odpočinula si…

Nebo aby se nepředstavitelně zřídila v 79s.

Zítra ráno bude medikům z druhé směny přidělávat starosti  zase ona.

“Tak ještě jednou.” Voják nevypadal - nezněl, víc se přes brnění nedalo poznat - rozzlobeně. Spíš trochu znuděně. “Jak se jmenuješ?”

“Kiore,” zašeptal Mouse. Jazyk se mu žízní lepil na patro. Zapomínal, jak dlouho tu je a proč ho vlastně přivedli. Věděl jen, že musí být Mandalorian. Za dezertérství byly mnohem vyšší tresty.

Voják si povzdechl.

“Nikdo takový tu nežije.”

“Zrovna jsme přiletěli, ještě jsme nestihli zapsat…”

Další povzdech. “A já to chtěl udělat po dobrým.”

Chytil Mouse za týl.

“Jak. Se. Jmenuješ.”

Každé slovo následovala rána tváří o stůl. Do hrubého dřeva se vsákly kapky krve.

“A tentokrát zkus jinou pohádku.”

Na šátek před sebou rozhodila hromádku kostí a kamínků a studovala tvary, které spolu tvořili.

“Tenhle modrý, ten značí místo, které je svázané s vaším osudem. Místo se spoustou vody. Neříká vám to něco?”

Důstojník otevřel ústa, a zase je zavřel.

“Nejste ten, který o tom rozhodl, ale svoji vinu si nesete.” 

“Blíží se další bitva. Složitá. A osobní. S někým, o kom jste myslel, že už jste dávno nechal za sebou. Vaše obvyklé zbraně vám budou k ničemu. A svou smrt uvidíte zblízka.”

Důstojník se ušklíbnul: “Jen taháš peníze z hlupáků.”

Meče, který Aco skrývala pod pláštěm, si nevšimnul.

Po půl hodině marného čekání, když už mu páteř úpěla z nepřirozeného ohnutí a skoro necítil nohy, se Mouse vyhrabal ze skříně a mžoural v odpoledním světle. Po ostatních nebyla ani stopa.

“Kde jste všichni?” zavolal, a snažil se ignorovat rostoucí kouli nervozity v žaludku: “Můžete vylézt, je dohráno!”

Ticho. 

Jen z vedlejší místnosti se ozývalo tiché odfukování. 

Ta hromádka dek předtím na křesle nebyla.

Zatřásl s ní. Hromádka vyjekla a pak z ní vykoukla rozježená světlovlasá hlava.

“Dazi! Měl si nás hledat!”

Promnul si oči.

“Vážně? Já to asi špatně pochopil.” Zívnul. “Běž se schovat, třeba to teď zvládnu.”

“Zpomal!”

Kdyby neměl vlasy na ježka, už by si je trhal. Takhle si Crash aspoň okousával špičky rukavic. Kolem tribuny se s dusotem prohnala skupinka fathierů. Komentátor ohlásil pořadí před posledním kolem.

“Zakopni! Dej si pauzu!”

Diváci kolem se začínali otáčet a zahlížet. Crashovi to bylo celkem jedno.

“Zlom si nohu, potvoro!”

Prý zaručené zprávy přímo ze stájí. Šampion měl mít teplotu a sotva se držet na kopytech. Sázka na poslední místo by mu vynesla tolik kreditů, že by se v nich mohl koupat.

Jenže místo toho nasadil třetí kosmickou, a na Crashe čekali jen naštvaní bráškové, co mu půjčili.

“Pět kreditů na to, že trefí ten spídr.”

Cluster natočil zadumaně hlavu na stranu.

It’s called freefall, zahrálo z reproduktoru nad zastávkou gravvlaku.

“Až úplně dolů?” Lefty se naklonil přes zábradlí: “To si zlomí oba kotníky.”

Dumb ways to die, odporoval reproduktor.

“Aspoň nějaký pud sebezáchovy má. Bez nohou nemůže…”

Fox skočil. Někde v druhém patře pádu narazil na stříšku bufetu, odrazil se od ní, sklouzl po reklamní ceduli, přetrhnul šňůru s prádlem a s heknutím dopadl na ferobeton. Vzápětí se zvedl a vyrazil za zločincem.

Cluster důrazně natáhl dlaň.

“To nebylo až dolů!” 

Money, money, money…  důrazně zakvílel reproduktor.

V životě každého klona bylo několik zlomových okamžiků. Zkoušky na specializace. Moment, kdy získal jméno. První bitva.

První kafe. To se, na rozdíl od alkoholu, nedalo vyrábět, a o tu trochu propašovanou na Kamino se nikdo dělit nechtěl.

Pak přišla první dovolenka, první hrnek. Z drahé kavárny nebo z nejlevnějšího stánku. Výsledek byl pokaždé stejný - zjištění, že se dá žít na dvojnásobnou rychlost, a pak věčná závislost.

Skoro stejný.

“Co si mu do toho hodil? 

V jídelně byl takový kravál, že se třásly stěny. Uprostřed toho ležel s hlavou na stole Zap. Chrápal. Z kelímku kafe se mu ještě kouřilo.

Crybaby si vynesl před stan deku, láhev s vodou a opalovací krém, čerňáky poskládal na hromádku, a natáhl se na slunce. Zavřel oči.

Práce hackera se většinou odehrávala ve tmě, a on se nechtěl stát jedním z těch shrbených, pobledlých stvoření s měkkými kostmi z natbornských seriálů.

Přes tvář mu padl stín. Nejspíš mrak, nebo přelétající loď. O kousek se posunul.

Další stín. A další.

Zamračil se. Předpověď hlásila jasno, ale tohle vypadalo na předčasný soumrak.

Nebo…

Popadl lahev a slepě zkropil obloukem svoje okolí. Tlumené nadávky prozradili, že neminul.

Čumilové ať počkají do 79s. Teď je tu pro zdraví.

Nějak se povedlo, že měli všichni volno na den života. Předávání dárků rovnou zavrhli - nikdo neměl místo na zbytečné krámy. Takže Zip a Zap donesli chlast, Dots nakoupil ve stáncích jídlo tak na dva dny, a Lefty zabavil místnost s největší holoobrazovkou. Ta se ukázala být kamenem úrazu.

“Jedině Past smrti,” hádal se Zip.

“To ani není film na Den života,” oponoval Dots: “Radši Sám doma: Ztracen na Coruscantu.”

“Já chci tu reklamu s nafukoprasetem,” hlásil Zap.

“Protože u ničeho delšího nevydržíš. A hlavně - film vybírám já.”

Zmáčnul tlačítko. Na holu se zjevila zasněžená krajina.

Kdepak kdy ptáčku hnízdo máš…

Loď dřív bývala tichá.

No, ne úplně, ale všechno to klapání a pípání se člověk rychle naučil odfiltrovat, stejně jako nadávání kořistí z podpalubí.

Tohle bylo nové. Táhlé vrznutí tam, kde předtím nic nevrzalo.

Dots se posadil na posteli, srdce mu bušilo, a mozek mu v rozespalosti servíroval katastrofické scénáře. Z nějakého důvodu se soustředil na historku, která se šířila po Kaminu, když byl ještě kadet.

“Sendvičový duch neexistuje,” zamumlal: “Někdo jen kradl v kuchyni a sváděl to na strašidla.”

Pomalu zase usínal.

Mlask.

Dalších pár nocí se moc nevyspal. 

Než přišel na to, že Leftyho tooka umí otevírat lednici.