DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2015.

Jejich maminky v uplynulém týdnu pilně stříhaly a šily. Trochu méně spánku, trochu více záře v dětských očích. A ta jim byla tou největší odměnou.
Protože, mami, víš, nejvíc těžký je vymyslet to. Jinej nesmí mít to samý!
Obě děti se převlékaly až na místě, každé na záchodech v jiném patře. I tak tam skoro nebylo k hnutí.
A pak, když se setkali na parketu, chlapeček s chlupatýma pavoučíma nohama ze dvou teplákových souprav a holčička s chapadly z maminčiných rozedraných elasťáků, oči jim svítily úplně nejvíc.
Jakkoli se chcete lišit, chcete mít i člověka, s nímž vás něco spojí.

"Kde mám ty punčochy?!?! To snad ne, tady taky nejsou... Ach. Aúúúú!" Lin zamatlaně běhá po pokoji a srazí se s dveřmi.
"To nebožátko bude jistě velice zklamaný, když je nebudeš mít..." směje se jí z postele její kamarádka a spolubydlící Adéla.
"Jsem ráda, že se bavíš Ady" odsekne jí druhá a dál se věnuje přípravě.
"Uklidni se Lin, budeš krásná jako vždy." chlácholí ji Adéla a jde jí pomoct, když jí potřetí vypadne hřeben z ruky.
"Jak to že jsem tak roztržitá, to nikdy nebývám?!" postěžuje si Lin přítelkyni.
"To nic, to jen dělají ta sladká očekávání, co máš."

Indie byla krásná. Christopher nikdy nezapomene.
Bratrovi to ovšem taky nikdy nezapomene. Konečně ji může hledat. Ví, že ji najde.
Každý sen mu ubíral sil. Volal Elizu ze spaní. Každé zavřené dveře ho bily beznadějí.
Našel ji! Našel... už ho nepoznala.
Zaplatil za pohřeb.
Vtiskli mu do náručí její dceru.
Nová Eliza. Bastard. Sirotek.
Eliza zmizela. Utekla.
Historie hloupá, proč se opakuješ stále dokonaleji?
Hledal déle než tenkrát. Štval se a našel, tak jako tenkrát. Věrný obraz dávné vzpomínky nyní dokázal zachránit.
Ukázala mu své dítě.
Kdo si jen dovolil?
Willoughby se kysele usmíval.
Je načase vydat se za ním.

Na Baker street panovalo napjaté ticho, které rušilo jen Sherlockovo občasné ťuknutí do klávesnice Johnova notebooku.
"Jsi zjevně podrážděný, Johne. Stalo se něco?" zeptal se po chvíli, ale v jeho otázce moc zájmu nezaznělo.
"Samozřejmě, že jsem." vyštěkl John "už je to týden, co jsi řekl, že dáš pryč tu hlavu z ledničky a stejně tam na mě každé ráno zírá."
"Vigilantibus iura" odpověděl Sherlock nevzrušeně.
"Co?"
"Právo bdělým. Nemůžeš si stěžovat, protože ses až doteď nepřipomněl. To je zákon. Neboj, brzo se vrátí do márnice a ty se můžeš seznámit s novými nájemníky v podobě usekaných palců." ušklíbl se.

Všichni tři členové Ankh-Morporské kapely The Guard stáli okolo stolu, na kterém ležela malá krabička. Žihadlák, zpěvák skupiny, a bubeník Přezemník se tvářili trošku rozpačitě, zatímco kytarista Druholéto si hrál s knoflíky na krabičce. Ta vyluzovala podivné skřípavé zvuky.
"Uvnitř je skřítek, který zpívá podle toho, jakou kombinaci tlačítek mačkám. Můžeme to přidat do nějaké naší písničky. Říkám tomu skřítkomagická hudba, takový zvuk nikdo mít nebude!"
"No," ozval se po chvilce zamyšleně Žihadlák, "měl bych jeden text, kde to můžeme použít. Je to o tom jak jsou všední dny v Ankh-Morporku stejné a ubíjející. Znáte to. Asi to nazvu Smellcity.

Naisa věnovala vyprazdňující se spíži malinko rozverné zamračení se. Ne že by snad ubývající zásoby měl kdokoliv brát na lehkou váhu, ale mamince se už pár dní dařilo lépe, pěkné dny přicházely dostatečně často, aby mohli občas vyrazit hledat první jarní plody či lovit neopatrná zvířata, i její sourozenci jako by se najednou usmívali nějak víc. A jestli se někdy brzy přeci jen vrátí tatínek, jistě jim odpustí, že zrovna nemají co směnit se sousedy. To, co bylo za nejhlubších mrazů strašákem, jako by se najednou stalo příslibem lepších dní. Ale to, že nevezme více než obvykle, si Naisa pohlídala.

Setkání s kapitánem Harrisem proběhlo s nádechem přátelství těch, co společně obepluli půl světa, ale i špetkou trpkosti.
„Když přišla zpráva, že Stella zmizela, admirál se ani nepokusil po vás pátrat,“ utrousil, jakmile člun odrazil od přístavního mola. Mlčky přikývli. Vyčerpání je dostihlo.
Trojstěžník kotvil skrytý za skalnatým výběžkem. Když stoupali na palubu, jako by se vraceli po vlastních stopách. Konečně se odvážili věřit, že jejich putování je u konce.
Skřivánek vyplul se západem slunce. Vítr hrál v lanoví důvěrně známý druhý hlas bocmanově píšťalce. Zčeřenou brázdou za zádí ho následovala rodinka zvědavých sviňuch. Uháněl podél pobřeží k severu. Domů.

„Vy jste Daniel K---?“ Úředník zmateně otáčel Ondrovou občankou.
Ondru přemáhalo horko a třičtvrtěhodinové čekání ve frontě. „To je můj partner. Rodinní příslušníci přece mohou vyzvedávat doporučené zásilky…“
„To byste tu ale musel mít napsané jeho jméno.“
Ondra si tu, zase, připadal jako v Kocourkově. „To už na občankách není možné. Mám sem přijít s ověřenou kopií oddacího listu?“ Částečně chtěl znít nepříjemně.
„Pane, já vás chápu,“ pokračoval úředník klidně a potom se významně odmlčel. „Ale nevydávám doporučené zásilky nikomu.“
„Tak mi to vraťte. A řekněte mi, kde si můžu stěžovat na doručovatelku, která ani nezkouší zvonit, když jsme doma.“

Hermiona sa prehrabávala svojou bezodnou kabelkou, keď našla kôpku teplákov, legín a huňatých ružových ponožiek.
Z očí jej z ničoho nič vyhŕkli slzy. Utrela si ich opakom ruky, až keď si vydobili cestičku polovicou tváre.
Nosievala ich doma. Presne tieto handry, v ktorých by nikto kompletný nevyšiel ani vyhodiť smeti. Ona ich milovala.
Spomínala si na dlhé zimné večery, keď sedávala pod dekou s knižkou a pila kakao od mamy.
Jej rodičia sú teraz možno mŕtvi, a ani nevedia, že majú dcéru menom Hermiona.
Rozplakala sa, ticho, zúfalo.
" Hermiona!"
" Už idem, Harry," povedala a vyšla zo stanu. Ron sa vrátil.

Sotva vykoukla z pokoje, poznala, že tohle bude jeden z dní, které prostě nezvládne. Zatímco všichni ostatní budou bez sebe vzrušením, nervozitou a radostným očekáváním.
S mohutným „ach jo“ se svezla vedle Hery, která jí dala přičichnout k ovoněným rukavičkám, co dostala od Claudia.
Beatrice nic necítila, ačkoli ze všech svatební duch přímo sálal, jako máta, kterou si starci čistí dech.
Když si postěžovala na rýmu, schytala průpovídky „Ucpaná panna, to by chtělo pána“ a „Vyzkoušejte obklad z carduus benedictus“.
Jo, bude to jeden z těch dní, usoudila Beatrice.
Ale nevěsta Hera celá zářila, a její záře byla vždycky nakažlivá.