Saturnin

Vracel jsem se z tréningu. Zavazadlo mne tížilo, byl jsem rád, že mi Saturnin vyšel vstříc. Jeho slova mne však zmátla: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Naráží snad na můj plánovaný tenis se slečnou Barborou? Tu jsem se poděsil: „Ne!?“
„Ano.“ Odvětil bez pohnutí.
„Milouši! Sežeň nějakou pilu!“ Ačkoliv jsem větu zcela nepochopil, nenechala mne na pochybách stran vážnosti situace. Tázavě jsem pohlédl na Saturnina.
„Kdo na tebe kamenem, ty na něho chlebem.“ Vysvětloval. „Madam trvala na přípravě večeře a v pekařství měli již pouze poněkud starší bochník. Dovolil jsem si vám zamluvit stůl Na Bojišti.“
„Děkuji vám, Saturnine!“

Ten zvláštní výstup, který jsem nechtě zahlédl, mne velmi šokoval. Musím říci, že jsem si velice rozpačitě zvykal na tetiny narážky na ony poslední věci člověka, ve kterých se její záliba v příslovích rozvinula do nevídané šíře, ale v okamžiku, kdy se k ní připojili i Saturnin a doktor Vlach v diskuzi o posmrtném životě vedené na vysoce seriozní vědecké úrovni, zmocnila se mne pověrečná hrůza. Přihodilo se mi snad jakési záhadné pohnutí mysli, kdy si slova ostatních vykládám jinak než-li je oni míní? Jak jinak byste si vysvětlovali jejich plamennou debatu, zakončenou hromadným sborovým pokřikem: živí ležáci, mrtví žebráci?

„Akce bude, za předpokladu dodržení prováděcí směrnice, elementární. Plán A počítá s kostelem Panny Marie Sněžné, pokud by hrozilo narušení programu osobami méně žádoucími, nastane přesun vozy taxislužby do bodu B, kterým je kostel Panny Marie Vítězné. V případě, že se infiltraci nepodaří zabránit, unikneme horkovzdušným balonem z Letenské pláně, bod C. Bohužel není možné odhadnout směr větru, proto jsem si dovolil oslovit farnosti v Rakovníku, Mělníku, Poděbradech a na Dobříši, v plánu označeny D - G.“
„Domníval jsem se, že plánujeme svatbu, Saturnine, nikoli vojenské manévry.“
„Kam čert nemůže, nastrčí bábu. Na vašem místě bych tetu Kateřinu na obřadu nechtěl.“

Když se manželé Novákovi vrátili ze svatební cesty, ozval se jednoho dne u jejich domu zvonek.
Petr Novák šel otevřít. Za dveřmi stál mladý muž příjemného zevnějšku a držel obálku.
„Přejete si?“
„Vy jste pan Novák?“
Petr přikývl.
„Pak se tedy hlásím do vašich služeb,“ řekl ten neznámý a podal překvapenému Petrovi obálku.
Ten četl:
„Milý Péťo, jelikož jsme si vědomi toho, že se nám za celý tvůj život nepodařilo naučit tě pořádku, a nechceme, aby tvá žena Jana trávila celé dny uklízením tvých rozházených svršků, rozhodli jsme se ti dát věnem tohoto sluhu, kterého budeme platit. Přijmi ho prosím.“

Vážený pane Saturnine, vaše pověst vás předchází, mohl byste našim čtenářům povědět, co vás vedlo k rozhodnutí stát se osobním sluhou?
"Dobrý den, již od útlého věku jsem se rád staral o všechno kolem mne, ptáčky, paničky, fontány..."
Jak byste hodnotil současý stav vašeho cechu?
"Velice mne zneklidňuje, že mladí dnes nemají smysl pro romantiku. Vždyť všední dnové jsou tak šediví a nezáživní."
Jakou byste tedy dal radu začínajícím aspirantům?
"Cestujte. Poznejte cizí země a svou osobou pak přinesete celý svět k nohám svého zaměstnavatele. A samozřejmě se při výkonu služby nikdy, za žádných okolností, nešťourejte v jakémkoli tělním otvoru."

"Telegram pro vás, pane," oznámil Saturnin a podal mi obálku
Otevřel jsem ji a přečetl si vzkaz. Saturnin si bezpochyby všiml zblednutí mé tváře, protože mi věnoval tázavý pohled.
"Teta Kateřina nás zve na čtrnáctidenní dovolenou se svým novým manželem," vysvětlil jsem mu. "Účast je povinná. Omlouvá jedině smrt."
Saturnina však zdrcující novina podle všeho nevyvedla z míry. "Možná nastala vhodná chvíle pro návrat k plánování naší dočasně odložené polární expedice."
Náhle jsem skutečně pocítil touhu po dobrodružství. Tváří v tvář dvěma týdnům s tetou Kateřinou a jejím manželem se smrt umrznutím či sežrání ledním medvědem jevily mnohem méně děsivé.

„Žádám vysvětlení,“ zahřímal rozzlobený hlas.
„Chtěl jsem zjistit, kam až doletí,“ odvětil syn udiveně.
„Cos zjistil?“ štiplavě ucedil otec, zatímco služebná u okna poskakovala se smetákem v ruce a marně se snažila shodit kusy dortu přilepené k oknu.
„Že by bylo vhodnější užít něčeho, z čeho neopadává šlehačka,“ odpověděl zamyšleně.
Služebná melancholicky pohlédla na zapatlaný gobelín.
„Uvědom si konečně, že jsi šlechtického původu! Krev není voda! Takové… skopičiny se hodí tak pro syny slouhů! Komu není rady, synu…!“
(Mlčky sestavoval teorii o vztahu mezi snesitelností jedince a nadužíváním přísloví.)
*
„CO ŽE MÁŠ V ÚMYSLU?!“
„Jak jsem pravil, drahý otče.“
„Saturnine!“

"Když se kácí les, létají třísky. Ale když se zapne první knoflík špatně, je celé zapínání špatně! Jen se podívej, jak máš ten byt zařízený... každý pes, jiná ves. Můj dům, můj hrad? Avšak lidi soudí knihu podle obalu, to ti povídám! Ale kdo chce kam... že já se vůbec snažím!"
Teta Kateřina s našpulenou pusou těkala očima po místnosti. Sledoval jsem její pohled, který drnkal na agresivní struny mé osobnosti, a hledal jsem předmět, se kterým bych mohl trénovat vrh.
"Ptáka poznáš podle peří, vlka po srsti, člověka po řeči," utrousil jsem suše.
Obávám se však, že mne nepochopila.

„Saturnine!“
„Ano, pane? Přejete si dolít čaj, pane?“
„Saturnine, proč je v mé kajutě mokro?“
„Už přibližně čtvrt hodiny se potápíme, pane.“
„Potápíme?! Jak je to možné?!“
„Už víme, proč byla loď tak levná a proč nám ji předchozí kapitán nechtěl předem ukázat.“
„Saturnine, tady jdou žerty stranou! Jak daleko je nejbližší země?“
„Asi tři kilometry, pane.“
„Díky bohu, kterým směrem?“
„Dolů, pane.“
„Co budeme dělat?!“
„Myslím, že právě nastal pravý čas panikařit.“
„To nemůžeme vůbec nic udělat?“
„Nic není třeba dělat, před chvílí jsem nafoukl záchranný člun ze svého batohu. Myslím ale, že nemusíme spěchat. Dáte si ještě čaj?“

Barbora měla roztomilý bílý klobouček a mně se zachvěla kolena, když se blížila. Skoro jako tenkrát na tenisovém kurtu, když jsem ji prvně zaujal svým svižným, byť ještě technicky nevytříbeným odpalem. Nemohl jsem uvěřit, že tomu již byly dva roky.
Teprve když jsem Barboru vedl od oltáře, povšiml jsem si dvou neblaze známých tváři v davu. Teta Kateřina mrkáním zaháněla neexistující slzy a křečovitě ždímala Miloušovo rámě.
Pochopitelně za námi po obřadu přicupitala, aby nám s plačtivým výrazem připomněla, že je snadno se oženiti, ale těžko rozženiti.
Odněkud se vynořil můj svědek a jal se jí osušovat suchý obličej kapesníkem.