Saturnin

„Saturnine, dobrý večer.“
„Dobrý večer, pane. Dovoluji si upozornit, že teta Kateřina spí v pokoji pro hosty.“
„Teta Kateřina!?“
„Ano, přijela dnes odpoledne, pane.“
„Vy jste ji pustil dovnitř?“
„Samozřejmě.“
„Nebyl jste na ni zase ošklivý?“
„Nikoliv, pane. Připravil jsem pro ni příjemný večer.“
„Co ona na to?“
„Nejprve byla trochu podezřívavá a říkala něco o kouři bez ohýnku a krámu jakéhosi pána. Pak ale dostala Burgundské, dušené ledvinky a ke kávě kremrole.“
„To ji uklidnilo?“
„Zajisté, pak řekla, že host do domu je Bůh do domu a usnula.“
„Díky bohu za to.“
„Také nám došly prášky na spaní, pane.“

Příběh, který teta Kateřina vyprávěla společnosti shromážděné v dědečkově domě jako “námět románu”, měl ve skutečnosti už dvě stě padesát rukopisných stran a pět odmítnutí od renomovaných nakladatelských domů (z dalších pěti se jí ani neozvali).
Neúspěch ji opravdu trápil, ale nehodlala se vzdát. Hned po návratu z dědečkova letního sídla otevřela sekretář a sáhla po rukopisu “O květince Martě” - omylem však vytáhla složku plnou rukopisných poznámek svého manžela.
Kniha “Uvařte si vlastní mýdlo téměř zadarmo” se stala na válečném knižním trhu absolutním bestsellerem, dočkala se šesti vydání a vynášela závratné honoráře. Teta Kateřina neopomněla jeden výtisk zaslat doktoru Vlachovi.

Měla to být příjemná letní procházka.
Bohužel teta Kateřina měla obzvláště povídavou náladu a sršela příslovími a idiomy na všechny strany.
Doktor Vlach začal se sáhodlouhým rozborem důvodů, proč lidé vůbec mají potřebu používat jakési opisné zkratky místo toho, aby, hergot, prostě řekli, co chtějí říct.
Teta Kateřina stiskla rty a naši skupinku poněkud předešla.
Za okamžik se však otočila a s obličejem nadmíru rozrušeným vzkřikla: „Nohy na ramena!“
Pak se jala prchati ve směru opačném.
„Vidíte, to je přesně ten případ – proč prostě neřekne „utíkejte“, když...“
Nato byl doktor Vlach hrubě přerušen hejnem rozzuřených vos.
Neměly pro lingvistiku pochopení.

Saturnin patrně tetičku opět čímsi hluboce urazil. Jak jinak si mám vysvětlit, že kolem mne prohopsala vykřikujíc:
„Kdo si co zaseje, to taky sklidí! Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!“
„A kdo seje vítr, sklízí bouři,“ dodal se stoickým klidem Saturnin, když jsem vstoupil do salónu.
Kajícně uznávám, že po tomto jeho prohlášení, vědom si jeho nespoutané povahy, se zkušenostmi, které jsem již byl nucen vstřebat, měl jsem být ostražitější. Mohu však jmenovat několik polehčujících okolností, které moji ostražitost utlumily. Tichá pohoda dědečkova domu. Barbora. Dosavadní bezproblémový průběh dovolené. Barbora.
Pak vypukla bouře. Stála za to…

Tak nějak jsem doufal, že Saturnin zařídí, abych se před slečnou Barborou přestal cítit jako idiot. Žel, to nebylo v jeho moci, jakkoliv se mi zdála velká. Všechno zařídit nemohl. Nedokázal zařídit ani to, abych jako idiot přestal vypadat, pouze zmenšit katastrofy, které jsem ve stavu částečné nepříčetnosti, jíž zamilovanost bezpochyby je, napáchal, případně je přeměnit v něco společensky přípustnějšího. Ale jako idiot jsem vypadal pořád.
Jsem si však zcela jistý, že to, že to slečně Barboře nevadilo, Saturninova práce nebyla. To byl zcela nepochopitelný dar z nebes. Možná jsem toho ani nebyl hoden; ale to víte, blahoslavení chudí duchem.

Takový krásný den, teploučko, po náplavce chodí všichni svobodní pánové z Prahy a ta ženská si umíní, že půjdeme do kavárny! Nechtěla jsem, ale nedala si říct, tak jsme holt šly. Dám si tedy aspoň něco na zub. Objednaly jsme si a ona hned začala brebentit. Jenže já ji moc neposlouchala. Něco mě totiž napadlo.
Kromě nás tu seděli akorát dva pánové zabraní do rozhovoru. Tedy mluvil spíš jen ten starší, mladší přikyvoval a tvářil se nezaujatě. Zasnila jsem se. Co kdyby…
Tak ne, ti dva odcházejí. A já jsem tolik doufala, že by kolem sebe mohli začít metat koblihy.

Když ho ti proklatí Šípáci donutili pobít všechny krysy, upadl Štětináč do tenat hluboké melancholie. Jak jen mu scházely ty ubohé myšičky. Jejich něžné holé ocásky a drobné zoubky. Několik dlouhých měsíců jen cedil mezi zuby bezmocné zoufalé kletby.
Pak ale přišel ON. Každý den procházel pod Štětináčovými okny. Jeho jemné vousky tolik připomínaly krysí. A ta drobná korálková očka. Doopravdy ho ale přesvědčil až jeho hlas. Tak něžný, tak pisklavý! Uslyšel ho ve chvíli, kdy do něj čistě náhodou narazil.
"Já sem Milouš," představil se neznámý.
"Těší mě," zamrkal na něj Štětnáč. "Nechcete se podívat na mou sbírku masožravek?"

Poklidné odpoledne bylo narušeno jekotem vyvolávajícím představu nájezdu Indiánů. Jak se ukázalo posléze, útočila neznámá rostlina.
„Kytky nekoušou, Milouši.“
„Mě kousla!“
„Třeba to byla masožravka,“ uvažovala Kateřina.
Se sklenkou v ruce a Barborou po boku, příjemně malátný, sleduji, jak se Saturnin zvedá a počíná řečnit.
„Masožravé rostliny, hovorově zvané též masožravky, získávají živiny chytáním drobných živočichů a zvláště pak hmyzu. Rostou obvykle na místech, kde je půda velmi chudá na živiny. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat tvrzení mladého pána, dovoluji si podotknout, že se nacházíme v úrodné polabské nížině, nedostatek živin zde tedy nehrozí. Krom toho, Milouš přece není hmyz…“

„Host do domu, bůh do domu!“ pronesla teta Kateřina a důstojně vstoupila.
„Znám to přísloví také jinak,“ ucedil Saturnin tichounce, tetička ho však uslyšela.
„Pojď, Milouši. Toho slouhy si nebudeme všímat. Říkala jsem dědečkovi několikrát, jakého hada si hřeje na prsou. Ale komu není rady, tomu není pomoci.“
„Teto Kateřino, co ty tady?“ zeptal jsem se pečlivě neutrálním tónem.
„Už i tobě vadím?“ vyprskla přesto popudlivě. „Když ještě žil strýc František a zásoboval celou rodinu čisticími prostředky, nikdo si nedovolil se ke mně chovat nezdvořile.“
Spolkl jsem poznámku, že strýček zřejmě raději zesnul, než by musel poslouchat nepřetržitý proud přísloví…

Ráno mne probudily výkřiky na palubě. Saturnin stál vedle postele rovný jako svíčka.
„Co se děje, Saturnine?“
„Odrazili jsme, kapitáne,“ řekl s ledovým klidem.
„My plujeme?!“
„Zajisté, už několik minut.“
„A kam jsme se přibližně vydali?“ zeptal jsem se, předstírajíc saturninovský klid.
„Po proudu do Mělníka, pak přes Drážďany do Hamburku.“
„A potom?“
„Kam nás zavedou větry Severního moře.“
„Děláte si legraci, Saturnine,“ začal jsem být opět nervózní i navenek.
„Nikoliv, kapitáne. Máme dokonalé krytí. Pravděpodobně zakotvíme v Kralupech.“
„Krytí? Proč to všechno?“
„Špehové hlásí, že teta Kateřina právě přijela vlakem na hlavní nádraží. Přejete si posnídat na palubě, kapitáne?“