DMD č. 12 pro 12.4.2011 Téma: Nektar a ambrózie

Anakin byl v Chrámu Jediů nový.
Nechápal, proč se ostatní omlouvají z večeře u Mistra Yody.
Vstoupil do jídelny.
„Pojď dál,“ zval opuštěný Yoda. „Já dobrou krmi připravil, kořínky vařil.“
Anakin potáhl nosem, avšak úcta k Mistrovi velela neprotestovat.
Yoda Anakinovi porci hodnou dřevorubce nandal.
„Jez, jez,“ pobízel. „Zdravé jídlo.“
Anakin nabral zelenou břečku.
Upnul se k Síle, avšak tak daleko jeho výcvik dosud nepokročil.
Žaludek nesdílel statečnost odhodlané mysli.
Anakin prostě musel pryč.
Ve dveřích se srazil s Mistrem Windu.
„Padawanovi večeře lepší ambrózie nesedla,“ zanaříkal Yoda.
„Zajisté, co zdavé jest, zpravidla nechutné bývá,“ s humorem vysvětlil Mistr Windu.

Poznámka: Kdo jako první zabije tu Mařenu, dostane lízátko. ;)
Pomalu se otočí. Dlouhé, lesklé tmavé vlasy zavíří prostorem. Velké oříškové oči přivře jako kočka a schová za vějíř hustých řas. Pohled bohyně. Lehce se usměje. Všechny upoutá její pleť – světlá, svěží.
Lehký vítr sfoukne téměř průsvitnou látku, do které se nepříliš pevně zavinula. Oči všech mrkají úžasem nad jejími rameny, dekoltem, poprsím. Nožka zůstala skryta, tak tu odhalí sama. Něžný nárt, útlý kotníček, ladná křivka lýtka, pevné stehno.
Zasměje se, zpod šátku vytáhne zlatou krabičku a zacvrliká: „Ambrosie H! Staňte se znovu bohyní! Výrazně zmírňuje projevy stárnutí, dodává energii a zlepšuje psychiku. Ambrosie H, k dostání ve všech lékárnách!“

Bojovala s tím. Trpěla. Sužoval ji hlad, zima a samota. Nemohla říci, že trpí jako zvíře, protože zvířetem nebyla. Jen šla dál životem svým vlastním tichým a vytrvalým způsobem.
Neznala nenávist. Emoce jí byly cizí. Přesto však tušila přítomnost své věznitelky a snila o dávných a lepších časech. O dobách, kdy měla dostatek potravy. O dobách, kdy utěšeně rostla.
Někdy její mysl zabloudila i do dob ještě vzdálenějších. Do staré vlasti nedostupných vrcholků, kde její výměšky byly nejvzácnějším nektarem uctívaným jako ambrózie.
Někdy dokázala zapomenout. Zapomenout a být jen obyčejnou tibetskou houbou.
Někdy – za dlouhých zimných večerů – snila o pomstě.

Poznámka: Na kolejích potkáte tolik existencí…
„Dneska budu vařit!“
S touhle novinkou Tomáš vtrhl do posluchárny.
Karel obrátil oči v sloup.
„Čím se otrávíš?“ zeptal se.
„Hemenexem. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, jak dostat vajíčka do krychlí a včera jsem to zjistil.“
Karlovy vyletělo obočí.
„Cože?“
„Koho mohlo napadnout, že je tam knedlík.“
Karel se málem udusil.
„Knedlík v hemenexu není. Podle názvu je tam slanina a vajíčka.“
„My tomu říkáme hemenex!“ namítl uraženě Tomáš.
„Víš co, já se na to vaření přijdu podívat.“
Karel věděl, že to nebude žádná ambrozie, nebo nektar, ale tu srandu si přece nenechá ujít. Navíc mu neslíbil, že bude ochutnávat.

poznámka: Opět nic světoborného, ale to by ode mě snad nikdo nečekal. Snad mi to ohýbání zadání projde.
Věnováno všem, kteří znají krásu šifrování.
----------------------------------------------------------------------------------------
Bylo slunečné nedělní odpoledne, jako stvořené k výpravě Rychlých šípů za město. Dva a dva chlapci stáli na protějších stranách údolí. Mirek, který soudcoval, závod právě odstartoval.
Kdo vyšle a vyluští zprávu dříve?
Jarka zvedá ruce do předem určených výšek. Pravou vodorovně, levou podél těla, potom pravou i levou vodorovně. Červenáček si vyslaný semafor zapisuje.
Rychlonožka zvolil pro předání zprávy morseovku a mává rukama okolo sebe jako divý. Tečka, čárka, konec, konec. Jindra ani nestačí psát.
Jak to bylo vzrušující!
Vysílání pomalu končí a nastupuje luštění.
„Mám to, máme to!“ vyskakuje Červenáček. „Neklan a, Mirku, kdo je to ta Ambrósie?“

Poznámka: Jak je vidět, dobré jídlo a víno zklidňují mysl. Za komentáře díky Profesor (?) a Lorelai!!!
Dlouho seděli a mlčeli. Čekání na pokrm dalo každému dostatek prostoru a času k zamyšlení. Hermiona se zaobírala nedalekou minulostí, přičemž prsty hrála na desce stolu nerozpoznatelnou skladbu, z jejíchž dřívějších tónů zbylo jen duté ťukání. Severus rozjímal o blízké budoucnosti a možných koncích „svatební cesty“.
Jakmile číšník přinesl dva přeplněné talíře a láhev růžového vína, velice rychle se probrali z dosavadního transu a s chutí pustili do jídla.
„To je naprosto famózní. Připadám si jako na Olympu.“
„V tom případě klidně všechno sněz, protože po ambrózii a božském nektaru se zachovává věčná mladost.“
„Viděl jsi někdy obrázky řeckých bohů?“

Na královském karu, jakkoli opožděném, se sluší podávat jen nejopojnější nápoje a nejvybranější lahůdky.
Vdova seděla v čele stolu s patřičně smutečním výrazem, jako by na ni teprve teď dolehl žal.
Naštěstí se hosté zatím zdržovali snahou napnout tětivu.
„Dovolte, abych i já připil královně na zdraví."
Pohoršené pohledy a smích našly vyzáblého, zarostlého, otrhaného muže ve dveřích.
„Když vy, může být mým hostem třebas i on!" Přijala číši a vypila do dna.
Pak se pátravě zahleděla trhanovi do tváře. „Přeci jen tu dnes naleznu manžela."
Diův kněz si odkašlal. „Mají začít přípravy sňatku?"
„Nebude třeba. Proběhl před pětadvaceti lety."

Mohla jsem přebývat ve světě, který nikdy nepoznal slovo utrpení.
Popíjela bych omamný nektar z pohárů složených z těch nejsladších okvětních lístků divokých růží.
Procházela bych se nekonečnými zahradami a naslouchala zpěvu pávů.
Někdo by si mohl myslet, že to je ráj… možná skutečně je. A já zde mohla žít.
Na večeři by se podávala ambrózie a lidé by tančili a zpívali.
Nebyla by bolest, smutek ani žal.
Ano… mohla… ale nikdy nebudu.
Až příliš jsem zahořkla. Propadla utrpení tohoto světa.
Nenávist, pomstychtivost a závist vysáli mou duši.
Stejně tak, jako já vysávala ostatní…
To je úděl nemrtvých…
Nikdy nezemřít…

Cestoval po celé galaxii křížem krážem. Byl věrně oddaný Hanu Solovi. Dlužil mu to. Wookiové takoví prostě jsou.
Jejich přátelství přetrvalo i přes spousty překážek a už ani neví, kolikrát si navzájem zachránili krk. Na jeho rodné planetě Kashyyyk Hana přijali, ale na jiných planetách odmítají Chewieho přijmout jako Hanovi rovného. Jiné rasy tolerují všude, ale o wookiích se říká, že s nimi si nikdo nemá zahrávat. Proto ten strach. Jenže předsudky dokážou ublížit mnohem víc.
Hanovo věrné přátelství a dobrodružství, co společně zažívají, mu několikrát navíc vynahrazují to vše ostatní, ale stejně už pořád zůstanou jako krasavec a zvíře.

Magráta provedla celý rituál přesně podle předpisu, stanovený počet kýchnutí ve správný čas, drbání se na patře jazykem, zuřivé škrábání obličeje a mnutí očí sedmkrát po a pětkrát proti směru hodinových ručiček. Každou chvíli by se měl objevit...
Malý mužík se zhmotnil s hlasitým prásknutím, podíval se na ni opuchlýma krví podlitýma očima a nenaloženě zavrčel: „Co chceš?“
„Ó veliký Histamine, bože všech trpících sennou rýmou, pomoz mi a zbav mě toho utrpení.“
„Jo, tak to máš, holka, smůlu. Proč myslíš, že se cpu tímhle nechutným naprosto inertním chlebíčkem z nafouklých zrn klačské rýžovičky? Jsem alergickej na nektar a ambrózii!“