DMD č. 12 pro 12.4.2011 Téma: Nektar a ambrózie

Mladý Tom chodil často do studovny a hledal knihy, které by mu pomohly stát se největším kouzelníkem všech dob. Nejprve prohledával dostupnou literaturu, i tam se mohly schovat ty nejtajnější možnosti jak být nesmrtelný.
Jednoho dne objevil řecké pověsti, mudlovskou knihu, která pojednávala o jejich bozích. Ti byli v mnohém podobni lidem, až na to, že byli nesmrtelní a měli moc.
V knize bylo napsáno i to, že tuto schopnost získávají jídlem a pitím. Božský nektar a ambrozie uchovávající nesmrtelnost a věčné mládí.
Což o to, nesmrtelnost hledá, ale věčné mládí od patnácti není dobré, to by se ho nebáli.

Poznámka: Ano, tak nějak jsem splácala, co se dalo - nekamenujte mě za to ;). BJB! Jinak, s tou ambrózií je to v mé AU mytologii tak, že už bohy nebavila jedna podoba pořád stejného jídla, takže ji měli v nejrůznějších podobách (ovoce, zelenina, maso, koření atd atd.) a normálně se s ní vařilo. Improvizovaně :p
...............................................
Prométheus byl zmatený. Když se vydal na Olymp, rozhodně nečekal, že až dorazí k cíli, nebude schopen poznat to, pro co přišel.
„Dones ambrózii,“ říkali. „A když už tam budeš, vem i nektar, jó?“
To se jim to kecá, ušklíbl se zloděj. Lidi.
Chrabrý hrdina (rozkošný to pleonasmus) se nenápadně přikradl k Olympu, podařilo se mu prokličkovat všemi paláci, aniž by ho ó vševidoucí a vševědoucí bozi viděli, a nyní stál v božské kuchyni. Nebo možná skladě.
V budoucnosti se této vyrovná pouze dokonalá kuchyně Masterchef USA.
„Co tady děláš?“ zažval Ganymédes.
Prométheus prchal dolů jako postřelený kamzík. A hořel.

Poznámka: Tomuhle se říká zoufalství a nedostatek jakékoliv inspirace.
Motýla Emanuela neustále vábila libá vůně. Zelená rostlina nádherně voněla, Emanuelovi kručelo v bříšku, jenom se ne a ne probojovat k nektaru. Už takhle poletoval několik dlouhých minut a nic. Maková panenka taky v nedohlednu, aby mohla pomoci, poradit, případně třeba uvařit něco dobrého na sosáček. Začínalo ho bolet v bříšku.
Zoufale si sedl pod stonek, znaven se začal ovívat cylindrem. Křidélka bolela. Bylo mu smutno. Proč něco tak voňavého muselo být tak nedostupné?
Když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, přiletěl motýl Ibrahim.
„Ale no tak, tohle je přeci ambrozie. To je plevel. Ta žádný nektar nemá.“

Fandom: Alternativní kavárna Torchwood.
Poznámka: Pokračování předchozích drabblů. Drabble věnuji všem fandům alternativní kavárny Torchwood ;)
Varování: Slash.
„Dáte si něco dalšího, pane?“ zeptal se ho Ianto a jemu v hrdle zaskočil poslední doušek pressa.
„Ještě jednu kávu, Ianto, děkuji,“ odpověděl Jack. Trochu ho zarazilo, že Iantův úsměv znejistěl, ale pak si to uvědomil. Oslovil ho jménem a to on přeci nezná.
Zatímco Ianto připravoval své presso, ten úžasný nektar, Jack přešel k pultu a pozoroval ho.
Možná mě v téhle úžasné alternativní realitě nezná, ale co není, může být. Když jsem ho svedl jednou, svedu ho i podruhé.
Když se Ianto otočil se šálkem kávy, Jack nahodil svůdný úsměv a řekl:
„Už jste, Ianto, někdy ochutnal ambrózii?“

Fandom: Krevní pouta (kniha, první díl – Cena krve)
Poznámka: Miluji kanonický slash! :)
Když jsem poprvé ochutnal Vickiinu krev, připadal jsem si jako řecký bůh. Jedl jsem ambrózii a nechtěl přestat. Musel jsem se zarazit posledními zbytky vůle, abych nevysál její krve víc, než bylo zdrávo. Potřeboval jsem si udržet odstup. Bylo to těžké, když jsem viděl, jak lačně přijímá mou lásku a jak bez rozmyslu nabízí svou krev.
Pak přivedla mladého Tonyho, který mi zachránil život a za krev nechtěl víc než trochu jídla a citu. Sex s ním byl stejně dobrý, chuť krve téměř srovnatelná. Její byla ambrózií, jeho nektarem. Po čtyřech stoletích „života“ jsem našel božskou krmi. Nejsem já šťastlivec?

„Nektar je rostlinná cukernatá tekutina. Vzniká v květech, či nektariích (mednících), kde láká opylovače. Nektar je ekonomicky důležitý zdroj cukru pro včely medonosné“…kecy, řekl Nejvyšší a odříhl si. Lidé by měli konečně pochopit, že Homér byl náš kronikář. Ta jejich vědecká vysvětlení všeho nadpřirozeného už mě unavují. K čemu já ty zázraky dělám? Mářo, pohni s tou ambrozií, potřebuju promnout spánky a vymyslet další geniální důkaz své existence. Ještěže lid božské pokrmy nikdy neokusí. „Plýtváš mastí vonnou, lidé v bídě tonou, nemaj co jíst a pít…“ Jo, to je dobré, to použiji…bude se to jmenovat Jesus Christ Superstar.

Poznámka: možná lehká inspirace operetou Orfeus v podsvětí, kde se také řeší jednotvárný jídelníček, ale napadlo mě to už dřív (a taky, jak tak koukám, nejsem sama).
Vládce bohů znechuceně odstrčil pohár. Stále ten nektar! A ambrózie. Potrava pro nesmrtelné, jistě, ale komu by se líbilo mít po celé dlouhé nekonečné věky stále to samé.
Bohužel ani bohové se nemohou protivit řádu světa.
To Dionýsos si to uměl zařídit. A Artemis také, může si něco ulovit, kdykoli se jí zlíbí.
Zeus shlédl z Olympu a náhle se usmál. Zdola stoupala nesmírně lákavá vůně. Na Sicílii mu v jeho chrámu právě přinášejí oběť. Mladého vykrmeného býčka.
Ale co je to? Zase jen kosti obalené tukem a maso téměř žádné! Fuj!
Tohle naučil smrtelníky Prométheus. Ať ho Tartaros pohltí!

fandom: alternativní kavárna Torchwood
poznámka: Pokračování Regilina drabblu k tématu 'Ach ty kalorie.' A schwarzwaldský dort patří hidden-lemurovi, ale já jsem fakt nedokázala vymyslet větší kalorickou bombu. Takže zmiňovaným je to volně věnované :) Tudíž je to slash (a bjb).
Posadil se ke stolu a usrkl pressa. Hřálo to.
Ianto se na něj od pultu usmál; tak jako se prodavač usmívá na zákazníka. Tohle naopak mrazilo. Bolelo.
Podíval se do hrnku, znovu se napil a pak se zakousl do schwarzwaldského dortu.
Mmm. Není to špatné. Ale něco tomu -
„Sám jsem ho pekl, pane,“ ozvalo se mu za zády.
Ten hlas zněl jako -
K čertu. Ten hlas pořád hladil.
A Jack si pamatoval, jak chutná.
Vzdychl.
Ta neodbytná myšlenka to říkala jasně.
Ani ten nejsladší dort se nevyrovnal ambrózii Iantovy kůže.
A ani to nejlepší presso nemohlo překonat nektar jeho úst.

(závěrem jsem se nechala inspirovat včerejším drabbletem od Keneu, díky)
„Maminko,“ frfňal malý Ježíšek, „Zase ryba. Tfuj. Já bych chtěl taky nektar a ambrózii jako Athénka od sousedů.“
„Nekecej a jez, co je,“ odpověděla Marie. „Mohl bys dopadnout ještě hůř.“
„Jak to?“ podivil se Ježíšek.
„Podívej se třeba na svého tatínka. Ten nepapá vůbec nic.“
„Protože nemá pusu. Ale v chrámu mu dávaj pečený ovečky,“ oponoval Ježíšek.
„No jo, ale s tím určitě bude konec, až se do toho vloží theologové nebo Římané,“ na to maminka.
„Až budu velký, založím vlastní náboženství,“ mrmlal pak usínající Ježíšek z postýlky. “Všichni věřící budou jíst povinně dorty. A začnu proměnou vody v limonádu.“

Fandom: Kouzelník Merlin (první část trilogie)
Poznámka: Merlinovi je tu asi dvanáct let, nepředstavujte si bělovousého stařečka... 8+)
Večer si mě dal hrabě Ambrosius zavolat. Znovu se mě vyptával na moji rodinu, ale víc než můj strýc a válka ho zajímala má matka a láska. Tehdy se mi vybavil můj sen o dívce a mladíkovi u Křišťálové jeskyně. Sen o mých rodičích.
Hleděli jsme si do očí, já a mladík ze snu, já a muž sedící proti mně. Chvíli jsme mlčeli, protože slova nemohla vyjádřit naše pocity.
Potom nechal přinést večeři. Nevěděl jsem ani, co jím, ale chutnalo to jako pravá ambrózie. Koneckonců jedl jsem přece s Ambrosiem. Jedl jsem se svým otcem a všechno bylo v pořádku.