DMD č. 12 pro 12.4.2011 Téma: Nektar a ambrózie

Poznámka: Omlouvám se za případné chyby, je to psané hodně narychlo.
---
„Copak se děje, Danieli?“ zajímala se Klára F. „Vypadáš jako kočka, která snědla smetanu.“
„A cítím se jako olympský bůh přejedený lahodnou ambrosií,“ odpověděl Daniel a protáhl se. Potom složil ruce na břiše a s blaženým výrazem se rozhlédl.
„Užil sis víkend?“ vyptávala se zvědavá kolegyně.
„Velice. Byl jsem na crayfish párty. Bylo to opravdu zajímavé. Výtečná společnost a to maso… Stále ho cítím na jazyku,“ rozplýval se Daniel.
„S kýmpak jsi tam byl? Znám někoho?“ vyzvídala znovu Klára.
„Neznáš, drahá kolegyně. To nebyl večírek pro něžné pohlaví,“ ušklíbl se Daniel a mrkl na Marka P., který mu gesto oplatil.

Fandom: vlastní, moment odehrávající se v pytlíčku gumových medvídků
Poznámka: Taky vám lezou na nervy ty věčné inovace chutí a barev? Skoro jako Potterovské Bertíkovy vyblité fazolky tisíckrát jinak...:D
***
Pozoroval ji z dálky, zpočátku jen tak občas a stydlivě. Ona byla tak jiná! Seděla v samém rohu, u nažloutlého okraje a hleděla srze průsvitný plastikový obal někam ven. Někam, do toho čarovného světa lidí. Přesně jako on sám! Všichni mu tvrdili, že jeho vysněný lidský čarovný svět je krutý a že mu nakonec zláme vaz. Nevěřil! A ona měla tak zasněný výraz, myslel si, že určitě také nevěřila.
„Ahoj, já… já jsem Nektar,“ vykoktal.
„Ambrózie,“ pootočila hlavu směrem k němu.
Ambrózie. To slovo hřálo na jazyku. Byl moc rád, že éra jmen jako Zelený, nebo Červená, již dávno pominula.

Pohlížel na všechny ty lahodně vypadající pokrmy a už teď si připadal, že jeho oči musí být snad v nebi. Netrpělivě čekal, až ředitel dořeční a on se bude moci do těchto lahůdek pustit. Byla tu jeho nejoblíbenější zapékaná bažantí prsíčka alá fénix, salát z oddenků osidla, dýňové taštičky s karamelovou příchutí a samozřejmě jeho milované čokoládové mléko jednorožce. Mm... Nektar a ambrózie.
Takto si připadal pokaždé, když se prvního září navracel do Bradavic. Pokaždé dával s potěšením sbohem své párkové dietě s hořčicí a připálenou vodou. Severus Snape uměl totiž ledacos, ale vaření mezi jeho četné schopnosti rozhodně nepatřilo.

Věčnost je dlouhá. Ne, že bych tam skutečně tvrdnul celou věčnost, ale rozhodně to tak vypadalo. To si člověk i toho orla ochočí. Brzy se mi ho podařilo přesvědčit, že když se chodí nažrat za mnou, tak mi může taky něco přinést.
Zpočátku to nestálo za moc, ale učil se. Jednou ukradl Dionýsovi nějaké víno, ale když pak přilétl na játra, málem si zlomil zobák, blbec. Později jsme se shodli, že moje játra budou mít nejlepší příchuť, když sebere Diovi trochu nektaru a ambrózie. Nejraději jsem měl pistáciovou, ale on ne. Byl jsem však otevřen novým poznatkům.
Každý den znova.

A/N: Na tak podle mně pitomé téma, jsem skutečně dokázala vymyslet pouze pitomost. :D :P
Krásná louka, celý lán,
jarní rozpuk nezmeškán.
Slunce svítí, lehký vánek,
predátory zmáhá spánek.
Ráj to včelích medvídků,
i pro jejich maminku.
Ta ač doma dneska čeká
medvídky to nevyleká.
Kolem květů létají,
sosáčkama sosají,
sladký lahodný nektárek,
bude zase dobrý med.
Bzučí, pilně pracují,
nic jiného nedbají.
Nevidí ten temný stín,
co se náhle snesl k nim.
Květy sklapnou, chytrá past,
včelím bratrům končí slast.
Sýkorka si čechrá peří,
těší se na večeři.
Kdyby vzhlédla vzhůru zas,
nechytil by ji ďas.
Zobák, drápy, rychlý let,
v mraku peří mizí svět.
Jestřáb mrkne okem jako trn,
ulovil dnes božský pokrm.

Poznámka: Planeta Země oplývá mlékem, strdím... a taky návštěvníky, kteří mají své slabůstky. BJB.
Potichoučku. Hlavně nenápadně. Ode dveří do kuchyně mě nemůže dělit víc, než deset metrů. Ten nejkritičtější úsek. Zbývá tak málo! Jen opatrně procupitat kolem jejich ložnice - dveře jsou pootevřené - vklouznout do kouta, v jehož lákavém stínu se schovává lednička, a pak...
Bože můj.
Já to dokázal!
Nikdo se nevzbudil.
Dvířka lednice dokonce ani nezaskřípala.
Kdepak jsi? Á, tady. Mmmm... Úchvatné. Na té krabici by mělo stát spíš Nektar s ambrózií! Holandské plnotučné totiž ani zdaleka nevystihuje božskou podstatu tohohle terranského -
"Katze? Já jsem skutečně RÁD, že respektuješ můj zákaz."
Iasonův hlas přetéká ironií.
Moje pusa přetéká mlíčkem.
Tohle bude bolet...

Poznámka: Právě tuhle knížku čtu, takže jsem si to nemohla odpustit :).
„Nazdárek, gino!“ Prot vešel do zšeřelé místnosti se svým obvyklým úsměvem a sundal si sluneční brýle. Začal pošilhávat po ovoci na misce.
„Nabídněte si.“
„Už jsem myslel, že to neřeknete, doktore b,“ odvětil a hladově se zakousl do kůry pomeranče. Nasadil výraz největší blaženosti. Po bradě mu tekla šťáva. „Taková dobrota!“ pochvaloval si. „Hotový božský pokrm. Divím se, že lidé na vaší PLANETĚ nejí víc ovoce. Při takové druhové rozmanitosti…“
„Víte, každému chutná něco jiného. Někdo se ovoce sotva dotkne a stravuje se raději v rychlém občerstvení,“ odpověděl jsem.
„Zapomněl jsem, že obyvatelé vaší PLANETY nikdy nepoznají, co je dobré…“

Pro Rebelku. Jestlis ještě něčetla Krajinů snů (Sandmana 3), čeká tě jedna z nejgeniálnějších povídek. Ale z tvého drabble hádám, že už to máš za sebou ;)
Jako jediný z Věčných se občas na Olympu objevil. Přijal řecké jméno, ale všichni věděli, že je jiný, a uctivě se ho stranili. Tak ho potkala poprvé, když se sestrami tančila a zpívala na počest bohů. Přitahovala ji prázdnota v jeho očích, byla jako nepopsaný list. Nakonec sama vzala zlatý džbán a naplnila jeho pohár ambrózií.
Pak přisedla a ten večer už vyprávěla jen jemu. Nikdy neměla uchvácenějšího posluchače. Nikdy z ní slova neplynula s takovou lehkostí. V očích mu zářily hvězdy, když ji konečně vzal za ruku.
Byla Múza příběhů a on příběhy miloval. Mohl snad existovat ideálnější pár?

poznámka: myslím, že je to BJB jak noha, a ještě víc pro ty, kterým fandom nic neříká. A k tématu je to taky jen tak jako okrajově... %)
„Ehm… Můžu ti nabídnout koláček?“
Mladík se zdráhal. „No… radši asi ne…“
„Minule ti nechutnaly?“ podivila se. „Myslela jsem…“
„Ale ne, to ne,“ přerušil ji. „Byly úžasné. Ale víš, Makoto, já…“
„Tak ti uvařím oběd!“ vyhrkla s rozzářenýma očima. „Udělám všechno, co máš nejraději – polívku, hlavní jídlo, zákusek, kávu, všechno! Co si vybereš! Anebo něco vyberu sama. Uvidíš, umím skvěle vařit, přátelé říkají, že jsou to úplně božské hody, nektar a ambrózie, když je pozvu na oběd a…“
„Počkej, zadrž,“ využil chvíle, kdy se nadechovala. „Víš, Mako, já už přítelkyni mám…“
„Cože?!“
Sakra! Že já pořád musím mít takovou smůlu!

Uprostřed ničeho stojí zeď. Je postavená z nepálených cihel a prý nemá konec.
Kdosi k ní přikoval múzu se zlomeným křídlem. Pije nektar z papírového kelímku a píše tam křídou příběhy. VEŠKERÉ příběhy.
O městě, kde jsou všichni slepí.
O lidech, kteří se za peníze smějí v sitcomech.
O vesmírech, které jsou uvnitř každého z nás.
Přijďte za ní.
Můžete psát.
Můžete si půjčit brk vytržený z křídla anděla a namáčet ho v kelímku z ambrosií.
Prý to pomáhá.
Vede tam jen jedna cesta, která není snadná. A zpátky je to ještě těžší.
Včera jsem tam potkala Gaimana. Pořád neodešel.