DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Bylo extrémně chladné ráno. John se včera v noci ani neobtěžoval najít deku. Dnes mu ale chyběla. Vedle sebe ale našel něco lepšího. Zdroj tepla. Otočil se. Ani nebyl tak překvapený, že to je Gaz. Natáhl se přes něj pro hodinky na stolku. Nebylo ráno, spíš odpoledne. To nic neměnilo na tom, že byla zima. Povzdychl si a zůstal ležet na Garym. Nakonec se rozhodl jít ven, trochu zmírnit kocovinu a hlavně něco sníst. Nebo možná vypít. Tekutý chleba je taky dobrý. Cestou ven oblékl svou koženou bundu, tu s ostny z oceli, nasadil nepřístupný výraz a vyšel do ulic.

„Zvíře oděné do oceli přiletí do Bradavic a způsobí mnoho zlého.“ Sibylla Trelawneyová zamrkala, a svým obvyklým hlasem dodala: „Promiňte, na chvíli jsem usnula.“
Sborovnou proběhlo zachvění. Další temné proroctví…
„Přectavte si, ta Sibylla měla recht. Todle přinesla sova jednomu mudlovskýmu prvňákovi. Von to ztratil na schodech, a jak se to koulelo a dělalo kravál, vyděsilo to Filchovu kočku, kočka vrazila do brnění, brnění do Filche, Filch do kýblu s vodou, na tý rozlitý vodě uklouz a praštil se do hlavy. A za celou tu šlamastyku může todle.“ Hagrid rozevřel dlaň a všichni uviděli… Konzervu s nápisem Pork Luncheon Meat.

Okolní svět pohltila bitva. Prapory s bílým kvítkem pleskaly ve větru a já sekal kletbami na všechny strany.
Z chumlu nepřátel se oddělil voják zakutý do zbroje a začal se probíjet ke mně. Ocel zdobyly runy pohlcující magii.
Pousmál jsem se, konečně nějaká výzva. Kroužili jsme kolem sebe a zkusmo se oťukávali. Po chvilce to začalo být příliš monotónní. Vyslal jsem proti němu proud energie a neustával, dokud pláty nezačaly žhnout.
Bylo po všem. Pokroucené zbytky zbroje se válely kolem. Ještě se z nich kouřilo.
Pohlédl jsem do tváře mrtvého. Z koutku jeho úst odkapávala krev na pošlapané květy lilií.

Líbil se mu lesk oceli. Chtěl zářit jako ona a druhé oslňovat.
Imponovala mu její tvrdost. Jako ona byl tvrdý a neústupný.
Byl nadšený, že je pružná a dá se ohýbat. Vyžadoval, aby všichni před ním byli stále ohnutí a shrbení.
Byl chorobně podezíravý. Bál se zrady a smrti. Jako ocel měl vysoký bod tavení. Jeho obavy ne a ne roztát.
Obdivoval ostrost oceli. Ostřím hněvu důsledně likvidoval ze svého okolí nepohodlné a ty, kteří se mu znelíbili. Po statisících. Nikdo nikde si nebyl jistý životem.
Nemohl se odít ocelí, tak se alespoň zahalil do přídomku Stalin – muž z ocele.

Odění do oceli
píšeme že jsme celí
že jsme se ještě nerozpadli v prach
Že ještě po nás střílí
že docházejí síly
srdce rozbíjí bimbam na poplach
Píšeme něžná slova
pokoušíme se schovat
pod jejich tenkou roušku z papíru
A kdo si vína zavdá
tomu ta děvka pravda
ušije duši rubáš na míru
Když večer poklekáme
na chladný tvrdý kámen
rty šeptaj přerývanej otčenáš:
Propůjč nám ještě zítra
jedinej příslib jitra
a naše hříchy, Pane, smaž
A když nazítří zrána
naděje lichá, planá
odnáší kamarády na marách
odění do oceli
píšeme že jsme celí
a pomalu se rozpadáme v prach

Seděl tiše vedle postele a díval se na ni.
Spala docela klidně – jako už dlouho ne. (Myšlenky nabraly na karátech.)
Až na pár postříbřených vlasů a vrásku na čele, která poslední týdny už nemizela, vypadala stejně jako před dvaceti lety.
Podíval se na hodiny a vstal, zlehka ji políbil na spánek.
Odešel a dveře tlumeně klaply.
Na stole ležela obálka a na obálce jeho snubní prsten.
Sešel ze schodů. Zhluboka se nadechl.
Domovní dveře mu otevřel spolužák ze základky.
„Dobře, že spolupracuješ, soudruhu,“ skoro přátelsky ho dovedl k autu.
Němě se odvrátil.
Neřekl jediné slovo – a mlčel dalších deset let.

„Diesiať, dieviať, vosiem...“
Seděl v kokpitu rakety a snažil se potlačit nervózní sevření ve střevech. Měl výcvik. Ale ani ten ho nemohl připravit na to, co ho ve skutečnosti čeká.
„Siem, šesť, piať...“
Zkontroloval svítící kontrolky, naprosto zbytečně, protože to v posledních dvou minutách udělal už pětkrát. Raději zavřel oči. Vydává se tam, kam se dosud nikdo nevydal.
„Četyre, tri, dva...“
Když to dobře dopadne, za pár hodin bude zpátky.
„Adin...“
Kabina se třásla nad zažehlými motory. V poslední setinách mu hlavou probleskla modlitba.
Sledoval ho celý svět.
„Nul!“
Loď Vostok 1 s burácením odstartovala.
Do vesmíru poprvé vyletěl člověk.

Po příjezdu poslal zavazadla napřed a s novým nejlepším kamarádem zasedl do hospody u nádraží. Půl dne strávili rozmluvami nad tím, že se nic nevyrovná moravskému vínu – nutno podotknout, že Alexandr ho pil poprvé v životě ve vlaku.
Stíny se prodlužovaly. Cinkot sklenic zněl jako hudba, pivo a víno teklo do rytmu valčíků.
„Na nás!“ rozhodil mladý pan Stern ruce už těžké jako zatížené ocelí. „Na Vídeň! Na život!“ Pak popadl Navrátila za klopy a vtiskl mu vlhký polibek přímo na ústa.
To už mu tělo docela ztěžklo. Ostatní patřilo spánku.
Večer byl vlahý, jako jeden z posledních toho léta.

Tolik toužil psát pro lidi. Mohl by. Kdyby byl ideologičtější.
Takže vlastně nemohl. Leda by zradil všechno, v co věřil.
Čekal. Sem tam poznamenal na papír neodbytnou myšlenku. Když viděl knihy na pultech knihkupectví, zaťal zuby.
Nápady mu probíjely až do konečků prstů, jen vyskočit na papír.
V těch nejtěžších chvílích se v myšlenkách zakul do brnění, oddělil od sebe pochybnosti myšlenou ocelí.
Spolupracovat? Nikdy.
Pak přišel listopad.
A tu zjistil, že po tom všem v brnění nic nezůstalo. Ani nápady, ani spisovatel. Jen prokřehlá duše.
Plakal by, kdyby nebylo ruky na rameni a lásky v očích manželky.
"Jsi krásný."

Za okny se sype sníh jak z peřiny. Všichni jsou už unavení, vyčerpaní.
Tu si šéf vzpomněl, že mám „taky“ řidičák.
„Zajdi do dílny a on ti to vysvětlí, pak si to zkus na dvoře a jeď. Klíče jsou tady.“
„To je dobrý“, uklidňuje mne pomocník dílenmajstra. „To je jak škodovka.“
Tak jsem jela. Vyrazila jsem opancéřovaná malotraktorem, před sebou pluh a za zadkem sypač.
Hotová hrdinka.
Ovšem: jízda po cestě – předbíhali mě i důchodci, plužení chodníku – málem nestíhali uskakovat, chudáčci.
Při návratu jsem se vrhla na manuál.
Já husa!
Jo malotraktor, to není žádná škodovka.
Ten má zrcadlové řazení.