DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Záboj mě dál pozoruje, zasmušile, starostlivě.
„Mluvíte dobře rusky.“
„Taky jsem z Ruska,“ usměje se. „Býval jsem kněz na Volyni.“
Kněz. To vysvětluje jeho starost…
„Býval?“
Pohlédne do země. „Býval. Když rukovala Česká družina, byl jsem jejich kaplan, ale nakonec jsem…“ zadrhne se. „Shodil roucho. Vzal do ruky zbraň. Nemohu stát vzadu, když umírají mí bratři.“
Obejde mě chlad. „To muselo být těžké. Přestat lidi zpovídat, začít je střílet…“
„Nebylo. To je nejhorší," odpovídá bolestně. "V téhle dlouhé, zlé válce vše dávno přehlušily výstřely. A křik. Bůh… mlčí.“
Chci nějak pomoci. „Třeba nakonec promluví o to jasněji.“
„Snad,“ vzhlédne vděčně.

Malé království sužoval chrlením ohně zlý drak. Král nabídl za jeho zabití ruku princezny a půl království.
Přihlásil se jeden princ, jeden vévoda a chudý rytíř.
„Já pojedu zabít draka! Jsem nejurozenější, nejbohatší a nechal jsem si zhotovit novou zbroj,“ prohlásil princ. Odjel v zářícím zlatém brnění.
Druhý den přinesli pacholci z lesa hroudu zlata.
„Teď jsem na řadě já,“ prohlásil vévoda a odjel v zářícím stříbrném brnění.
Druhý den přinesli pacholci z lesa hroudu stříbra.
„Teď konečně pojedu zkusit své štěstí já,“ usmál se chudý rytíř, oblékl prostou zbroj a odjel.
Druhý den se vrátil s uťatou dračí hlavou.

Ráno se dým objevil v ústí obou řek naráz.
Takže nastal čas, pomyslel si kapitán Marston. Náš velitel nebude nadšený, že se jeho plán odehraje za jeho nepřítomnosti.
"Dalekohled!" rozkázal. Za okamžik už se díval do zátoky na připlouvající lodě. Z ústí řeky James vypluly tři: Patrick Henry, Jamestown, a Teaser. Baterie u Newport News začaly pálit, a Patrick Henry dostal přímý zásah.
Začíná to dobře, pomyslel si kapitán, a zadíval se na druhou skupinu, která připlouvala od řeky Elisabeth: Raleigh, Beaufort, a konečně Virginia, ta nejdůležitější.
Marston přimhouřil oči. Půjdeš ke dnu, holka. I kdybys byla v oceli oděná.

U ďasa, leštění je nejnudnější práce!
Tahá ho z jednoho průšvihu za druhým, a nějaký odpočinek? Jen nekonečný seznam úkolů! Nějaká vděčnost? Kdepak, on o tom přece neví!
Po všech těch letech NEVÍ!
Jak dutá musí být jeho palice, aby nevěděl?
Úplně.
Hlavně že se nastrojí do plechu a hraje si na hrdinu!
Co si tu nudu trochu zpestřit? Brnění nemusí být nutně šedé.
Modrá?
Zelená?
Žlutá?
Šla by mu k vlasům. Žlutá jako obsah jeho nočníku. Jako jeho spodky.
S výmluvným hnědým proužkem.
„Kde mám zbroj, ty líná kůže?“
Žlutá, rozhodně. Žlutá s hnědou. Řekněme...netypický druh rzi?
„Merlinééé!“

„Oděl se do oceli a opásav mečem bedra svá, v lítý boj s čarodějnicemi a běsy se pustil, by nevinné duše ochránil.“
Blažej Dmýšek vrhl na svého pomocníka zničující pohled. Jak on toho tlučhubu nesnášel!
„Vidím, že neztrácíte humor, tak mi do večera přinesete výpovědi od všech rodinných příslušníků a známých jednoho každého pohřešovaného. Ať už vás tu nevidím.“
Protaženému obličeji nevěnoval pozornost. Vyrazil ohledat pravděpodobné místo činu. Zjistit stopy jakéhokoliv podezřelého čarování.
V oddělení pro utajení měl na starosti stíhání nezákonných magických zásahů proti obyčejným.
Bral svou práci vážně. Vtipkovat v souvislosti se zneužíváním magie považoval za přinejmenším nevkusné.

Byl mrštný, měl pevnou ruku, rychlé reakce, dobrý postřeh, což z něho dělalo neohroženého šermíře. Žádný zápas neprohrál.
Pak mu sok hodil rukavici.
Jeho milá ho přemlouvala, ať nechodí na souboj. Své prosby namáčela do slz.
„To nejde, nemohl bych žít s takovou pohanou,“ uvolnil se z její náruče. Místo ní sevřel rapír.
„K čemu mi bude tvá čest, padneš-li?“ hořekovala. Uplakaná poklekla a prosila: „Aspoň si vezmi zbroj.“
Neubránil se naléhání.
Ze strachu o jeho život ho oděla do oceli. Hbitost sevřelo brnění, ruku ochromily chrániče, skvělý postřeh skříplo hledí. Byl nezvykle těžkopádný.
První duel, který prohrál.
Vyhrála smrt.

„To je typická výstroj na průzkum místního podzemí.“
„Tyhle dva by nezachránilo ani brnění,“ konstatuje Helga. „Musíme projít jejich trasu.“
„To nebude tak jednoduché. Mapy neexistují.“
„Experti ano.“
„Porozhlédnu se kolem,“ řekne Helga.
Ve vzduchu je cítit magie s kovovou příchutí. Helga za ní jde do chodby, za roh, do vykachlíkované prázdné místnosti. Čáry do kruhu. Ankaba? Zastírací kouzlo? Helga se zastaví tři kroky od hranice kouzla a prstem načrtne do vzduchu kontaktní čáru.
Kolega ji popadne a strhne stranou. Ocelové mrazení v zádech. Záblesk blokačního kouzla.
Helga vstane. Pak zařve bolestí, chytí se za koleno a jde k zemi.

Vítr se prohnal korunami stromů.
Pohladil mu tvář.
Pročísl zlehka vlasy.
Jakoby se čas na chvíli zastavil.
Levá ruka následuje pravou.
Pravá noha podepře tělo hned po té levé.
Záda se nahrbí v očekávání bolesti.
Výkřik plný utrpení se změní v rozzuřený řev.
Cítí jak se mu tělo rychle deformuje.
Svaly, kosti, každá buňka jeho těla se změní.
Roste, mohutní, přijímá nové místo.
Kůži mu pokryjí šupiny pevné jako ocel.
V barvě noci a zapadajícího slunce.
Ze zad mu vyrostou obrovská křídla.
Silné blány lemované špičatými ostny.
Ocas plný trnů se mihne ve světle pochodní.
A noc rozezní výkřiky zděšení.

Dobrý večer, můj bratře, jak se cítíš? Zdáš se být skleslý.
Jsem šťastný. Jen se mi stýská.
Všiml jsem si, příteli. Pomoci ti však nedovedu. Mohu jen naslouchat.
Bratře Jene, otče, potřebuji se vyzpovídat... Příliš se bojím, abych nezneuctil roucho, které jsem přijal.
Rád posloužím, můj bratře. Chápu tvou úzkost, avšak pamatuj, není dobrým rádcem. I nejsi-li si jist časem, který ti zbývá, musíš stále hledět kupředu.
Jenomže já chyboval.
Dáváš si za vinu mnohé.
Přiznávám. To však, že jsem neoblékl ocelovou košili nikoli. Má mnišská kutna je mi milejší. Ocel oblékl můj syn, a proto zemřel. Já chci žít.

Zabuším na dveře cely na ubikacích štábu.
„Sláva Oku, Igrûn-thrakka!" I ruce složí ve znamení bulvy, to proto, jak směšně to gesto vypadá, když na levačce chybí půlka palce a na pravici celé poslední tři prsty.
„Harg, Jugháši." Nedbám, kdo mě na chodbě slyší. „Hezký stůl." Jugháš co může, diktuje.
„Zavři." Poplácá vrrčí kožešinu na lůžku a podá mi láhev. „Co říkáš na tohle?"
Haradská kořalka voní kouřem, chutná po koření, příjemně pálí v útrobách a plíživě opájí.
Tak jako Jughášova láska.
Ráno dlouze třídíme, které kusy oděvu jsou čí. Jen kroužkovka je tu jediná.
Jugháš už ji nenosí.