DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Začínáme pěkně od spodu, totiž od chodidel. Po chodidlech přijdou na řadu lýtka, pak stehna. Pod modrou se téměř ztrácí barva původního oblečení, zbytek se ztratí pod silnými černými popruhy. Následuje trup i krk, ale rukám necháváme trochu volnosti. Vždyť jak by si připoutané ruce mohly podat ze stolečku kostičky a stavět z nich? K tělu se postupně přitiskne příjemná látka i chladivá ocel. Nakonec je potřeba vše, včetně dítka, postavit do vertikální polohy. Jeník možná působí trochu roboticky, ale hlavně se spokojeně směje.
Některé děti si hrají na roboty.
Jiné musí trochu jako roboti vypadat, aby si mohly hrát.

Kníže přivřel oči. Kéž by mohl! Kéž by jen mohl obléci zbroj, odít se do oceli, vyjet v čele obránců! Jenže na to se nedalo ani pomyslet. Nebyl sice tak starý, ale dlouholetá nemoc jej postupně zbavila sil.
Vstoupil Těšen z Norivaru, v plné zbroji, jen bez přilbice. „Můj pane, východní brána byla uzavřena. Další posily nestihnou dojet. Poslední významnější byli starmelští včera večer.“
Kývl. Bude to stačit? Bude? Měl strach, že město padne.
„Půjdu teď za princeznou. A…“ dodal ještě, „Těšene, opatruj se!“
Pan z Norivaru se překvapeně uklonil. Ač byl vzdáleným příbuzným knížete, panovník mu dosud nikdy netykal.

Oficiálně neexistoval.
Desetiletí žil v řetězech. Vévoda zdědil nepohodlného vězně po svém předchůdci; umírnil jeho utrpení, ale ne příliš. Jednou si však vyžádal čarodějovu pomoc a poté ho odměnil přepychem.
Vězeňským přepychem.
Nyní stanul Šaretas před vévodou znovu.
„Jak se žije bez pout, čaroději?“
„Už jsem je ani nevnímal,“ zavtipkoval Šaretas. „Byly jako druhé šaty.“
„Vskutku?“ prohodil vévoda. „Mohu tě zas nechat obléknout, přeješ-li si.“
„Raději zůstanu… nalehko,“ polkl čaroděj.
Zkoumavý pohled ho svíral jako okovy.
Přesto se odvážil zeptat.
„Můj pane, proč jsi pro mě poslal?“
Vévodovy oči sklouzly ke kvetoucím stromům za okny.
„Protože umírám, Šaretasi,“ řekl tiše.

Dothrakové brnění neuznávali.
V Braavosu se bez něho tamní mistři tanečního umění také obešli.
Černá hlídka dávala z pochopitelných důvodů přednost kožešinám.
Sevařané se odívali do kůže, kožichů a ledové ocelové pláty na sebe navlékali málokdy.
Muži z Železných ostrovů používali brnění jako dar pro Potopeného boha.
Na Harrenově bylo brnění užitečné v turnaji, ale ne pokud byl na obzoru drak.
Ve Vysoké zahradě bylo brnění zdobené a obdivuhodné.
V Králově přístavišti se nosili ozdobné přilbice vznešených rodů.
V Dorne dávali přednost něčemu... lehčímu. Především krásným ženám.
Ale když přišli Bílí chodci, bylo jim jedno, zda nosíte brnění či nikoli.

Obléci se do oceli byl vždycky můj cíl. Chtěl jsem bojovat! Bít se o krásné dámy!
Realita byla trochu uvolněnější, ale s tím jsem problém neměl. Ostatně komu by vadila občasná návštěva krčmy, každodenní lovy a krásné dívky. Nakonec těch bojů tolik nebylo, ale kdo by si stěžoval?
Pak přišlo obléhání Pamplony. Pravý boj. Byl to trochu náraz, ale nikdy jsem nepolevil. Až přišel osudový dvacátý květen.
Dlouhé dny bez možnosti pohybu byly nesnesitelné. Zbylo mi jediné - četba. Ale upřímně jsem od toho moc nečekal.
Pane můj, rád bych se do oceli oděl znovu. Tato však ať nezabíjí, ale oživuje.

Můj druhý nejlepší přítel se nazývá Jirsák Čeněk.
Jeho tatínek je čepičář a papučář, ale ve volných chvílích cvičí u dobrovolných hasičů, co mají za patrona svatého Floriána v brnění, což se mi velice líbí.
Pročež stojí na poličce u Jirsáků v kuchyni a dohlíží, aby nikdo nezaložil požár neb jinou pohromu.
A pan Jirsák pravil, že se mu poslední dobou zdá nějaký zašlý, pročež tu část brnění, která se v cizím nářečí nazývá kyrys, začal kousek po kousku polepovat pozlátky od čekulády.
My s klucima ochotně vypomáháme, děláme, že taky pilně polepujeme, a přitom všechnu tu čekuládu pokaždé sežereme.
***

Sestry byly tři. Tři roky čekaly na spuštění do vody. Měly před sebou dlouhý život. Rychlé, oděné do oceli, připevněné nekvalitními nýty, ale pssst, o tom nikdo neví.
První sestra se brzy srazila s křižníkem. V docích se potkala s druhou a říká se, že si vyměnily místa, protože pojišťovací podvod, ale jen sestry ví, jak to bylo.
Druhá nepřežije ani první plavbu. Stanou se jí osudnými nezvyklé množství ledovců, mizerná viditelnost, nekvalitní nýty, neschopnost couvat a spousta lidských chyb.
Třetí dostane nové jméno, aby se zahnala smůla. Stane se plovoucí nemocnicí.
Necelý rok po první plavbě najede na minu.

Třicet pět let lisuji starý papír a dýchám vzduch prosycený olověnými výpary, olovo se mi usazuje v těle a jako popílek klesá na ta kvanta myšlenek a obrazů, ušlechtilých jako ocel, která nosím v paměti, jsem proti své vůli vzdělán, jsem nábojem s olověným jádrem, napěchován slisovanými větami a potažen ocelovým pláštěm ušlechtilých slov, jsem všeprobíjející střelou, která neublíží, neboť vzácné knihy nikdy nezabíjím, pouze je opatrně otřu o zástěru, přivoním k jejich stránkám, přečtu obřadně první větu a pak je rozevřené pohřbívám doprostřed lisovaných balíků, to proto piji denně litry piva, abych tu krásu a tíhu života alespoň naředil.

The morgue is quiet in the middle of the night. It’s very clean and looks borderline futuristic – all sterile white light and stainless steel. I’ve seen evil laboratories that looked less like evil laboratories.
I was led to believe there would be a line of dead bodies under white sheets, with only their toes poking out, tagged like produce. The telly lied to me. Again.
Every shiny surface reflects me back at me.
All cadavers have been frozen inside drawers, all instruments put away, all signs of life abolished. This place is… well… dead.
Someone taps me on the shoulder.

Hidejoši oděný do oceli pohlédl k bitevnímu poli... Štětec z vlčích chlupů jako by srostl s mou rukou.
„Tuhá hovězí useň a sem tam železný kroužek, ocel byla drahá,“ ozvalo se nade mnou řezavě a stránky rukopisu načechralo rychlé mávání vějíře. Shlížela se na mě s převahou někoho, kdo ví.
„Hidejoši se oděl do stejné oceli, jakou dnes oblékají vaši svěřenci, milá dámo,“ odtušil jsem chladně. „Myslíte si, že v jejich případě hraje roli kvalitní syntetika s příměsí vlny a akrylátová žluť?“
Vějíř zpomalil.
„Ovšem odsud je neuvidíte,“ dodal jsem.
Byla pryč. Zástupkyně ředitele je osoba nepoetická, zato nesmírně zvědavá.