DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

„Věnuj se snídani, Celegorme,“ řekl varovně Fëanor.
Celegorm odložil kobercovku a opřel si meč o židli.
„Já to stejně nechápu. To nemůžeš mít zájmy jako jiní kluci z dobrých rodin? Třeba golf nebo polo. Vážně musíš běhat po lese s klackem a hrát si na rytíře? Kolik ti je?“
„Třicet, tati. Baví mě to a Huana taky.“
„Chápal bych to, kdyby ti bylo deset. Lidi, co tam jezdí, nejsou normální. Ponižuješ se před nimi! Navlékáš se do kusu plechu.“ Máchl vidličkou směrem k brnění. „Ožíráš se a bůhví co ještě.“
„Hm,“ zamručel Celegorm. Pobral si věci a odjel na LARP.

Beckett nás zaviedol do podzemia budovy a ďalej spleťou úzkych chodieb až k zapečatenej miestnosti. Bez váhania pečať zlomil a vpustil nás dnu.
Priamo oproti mne niekto na bielu stenu obtlačil červenohnedú siluetu človeka.
„Obeť bola nahá,“ Beckett vysvetľoval, hoci toľko mi bolo zrejmé z kompletného obleku (úradník, býval u matky, hrával šach) preveseného cez operadlo stoličky. „Policajnými želiezkami bola pripútaná k okennej mreži, a vražednú zbraň mala zabodnutú v hrudi.“
„To nemohlo byť smrteľné zranenie.“ Watson upieral oči na rozsiahlu krvavú stopu.
„Tepna,“ súhlasil som. „Zbraň tu vrah jednoducho odložil. Ako keď dokálate drevo a zaseknete sekeru do pňa.“

"... a pak ten, jenž bude jím,
z podzemí vystoupí.
Kráčeti bude dnem i nocí,
bosý a s dvěma plameny po boku.
Ocelí se oděje, pevnou a zářivou,
hlavu svou zakryje, aby viděti mohl.
Půjde a s ním zmar na nepřítele padne..."
Bylo to poprvé, co oblékala clonetrooperskou zbroj. On ji obléct nemohl, ale aspoň radil z provizorního lůžka. Poraněné nohy jí vězely v bactových zábalech. Ne nadlouho. Vyměnila je za armádní obuv. Vlasy spletené do copu zmizely pod helmou. Lightsabery sevřela v rukou a vykročila.
Ocelí se oděje, pevnou a zářivou...
... s dvěma plameny po boku...
... zmar na nepřítele padne...

"Na co že to potřebuješ? A jak jí chceš obarvit?" zeptala se nevěřícně Colleen, když ji Maller požádal.
"Zkusím to vyvařit s řepou," zareagoval hbitě.
"Vyvařit? Vždyť jí zničíš? Jen to namoč v té šťávě. Možná pak něco z toho zachráním. Hlavně jí neroztrhejte," vzdala se a podala mu novou krajku.
Ještě téhož dne se při střídání hlídky všichni mohli potrhat smíchy.
Kruege, Maller i Poeta přišli oblečeni do slavnostní zbroje.
Jeden měl na obličeji krajkovou roušku.
Druhého zdobily krajkové rukavičky.
Třetí nahradil kroužkovou zbroj krajkovou košilí.
Colleen musela uznat, že se k té černé oceli růžová krajka opravdu hodí.

"Co je s Jackem?" zvedla uslzené oči.
"Oděl se do oceli," děl hlas mimo obraz.
Titulky. Závěrečné.
"To nechápu!"
"No asi že je mrtvej..."
"Jak jako? Co to je za kravinu?"
"Prostě ho rozstříleli. Nehledej v tom žádnou vědu."
"Ocelovými nábojnicemi?! Je v něm maximálně spousta olova, ale zevnitř! Tomu se neříká odít se!"
"Básnická figura... Nebo ta - licence!"
"Počkej, básníci musejí být především přesní! Už Gebauer nadával Nerudovi, že z křemene se nedělají kvádry!"
"Vidíš, a stejně mu to prošlo!"
"Mně se to nelíbilo. Nevím, jak to dopadlo."
"Mně jo. Ukázala tam prsa, ta, víš... Za mě dobrej biják."