DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Na dámu se prý hodí, aby byla milá a něžná. Aby si vzala muže z dobré rodiny a měla s ním kupu dětí. Aby nosila šaty v zářivých barvách a vzdělání aby měla hlavně na okrasu. O majetek a peníze se rozhodně starat nemusí.
Musím říkat, že nesplňuji nic z výše uvedeného? Vždycky jsem měla vlastní názory na to, co se hodí a nehodí. Mojí vášní byla vždy literatura. Šaty nosím jen černé a nejnovější móda mě nezajímá. Shibden Hall spravuji sama, stejně jako uhelný důl, který jsem sama otevřela. A manžela? Toho skutečně nehledám, vždy jsem měla radši dívky.

Sehnal jsem pár drobných a koupil si kafe. Kráčel jsem zamyšleně po pláži; naslouchal skřípění oblázků a šumění vln. Sledoval jsem černou kouřící hladinu a náhle do někoho vrazil. Kafe vyšplíchlo.
„Čum, kam šlapeš, buzno!“
Chlap do mě strčil, já zavrávoral a upadl na kus naplaveného dřeva.
„Co tak vejráš, květinko?“ přidal se druhý a sevřel ruku v pěst.
Pak šlo všechno až příliš rychle. Mé prsty se sevřely kolem větve, pohled přelétl z jednoho na druhého. Provizorní zbraň zasvištěla vzduchem. Výkřik. Praskot lámaných kostí. Krev. Výkřik. Krev.
Kdybych měl meč, jsou oba dva mrtví. Mrtví, jako mnoho jiných předtím.

Nutno říci, že to neměla v životě zrovna lehké. Neuběhly ani dva měsíce od jejího nástupu na trůn a už měla vést první bitvu. V čele zubožené armády a v šestém měsíci těhotenství. Její milovaný bratranec jí také příliš nepomáhal, odmítl totiž uznat pragmatickou sankci, vtrhl do Čech a v Praze se nechal korunovat. Být na stejném místě, většina jejích současnic by to asi vzdala a strávila zbytek života jako pokojná ženuška na nějakém malém hrabství. Možná, že v to někteří její nepřátelé doufali....
Znuděně sklapl učebnici:
"Nebyla to možná žádná květinka, ale tu povinnou školní docházku si mohla vodpustit."

Dost často lidé říkají, že by se chtěli mít jako domácí mazlíčci jiných lidí. Už jsem takové mazlíčky i majitele potkala a člověk si díky tomu dokáže představit ráj na zemi. Jistě bych ale nechtěla být květinkou v mé domácnosti. Byly doby, kdy jsem i kytky zalívala celkem pravidelně a celkem se jim u mě dařilo. Ale postupem času mají vláhu občas jednou za tři týdny a občas dvakrát do týdne. Takže to, že to většina z nich vůbec přežila, svádím na velmi odolné druhy. No nejsem žádná květinka, takže raději jím a piju pravidelně, protože mou péči bych nepřežila.

Začalo to docela nenápadně. Přestěhovali mě z prostorných komnat do daleko skromnějších. Komořímu, který mi to oznámil, od té doby raší z uší karafiáty.
Pak se změnil zasedací pořádek a já se ocitl vedle uslintané baronky.
Bylo mi jasné, o co jde. Novému vládci se čaroděj u dvora nehodil, snad proto, co bych mohl vědět o smrti krále.
Já měl však smlouvu podepsanou na rok a odmítal ji porušit jen kvůli nějakým rozmarům.
Pomyslená poslední kapka však přišla, když mi byl zakázán přístup do hradních lázní a byl jsem vykázán do lázní veřejných, které každý lichý den sloužily jako bordel.

"Ty, Freddie, hraješ vůbec na nějakej nástroj?" zeptal se Benedikt svého přítele. "Ne." odpověděl Alfréd a dál ťukal do klávesnice. "Vážně?" rozhodl se ho Benedikt trošku poškádlit. Ve skutečnosti ho ale jen chtěl odtrhnout od počítače."Možná chvíli na flétnu, ale to skoro každý." "Flétničku jo? Taková ta malinkatá, pisklavá...zobcovka? To je roztomilý. Ty si byl vždycky můj malej Freddie." Přišel k němu blíž, zaklapl noťas a pohladil ho po tváři. "Moje květinka." Alfréd se zvedl a zalezl do pokoje. Po pěti minutách přišel s obrovskou tyčí v ruce. "Ne zobcová. Kontrabasová." A zahrál tón podobný zvuku přicházejícího tornáda.

Posel od kastelána právě opustil královský tábor. Nikoho nepřekvapilo, že Lorasova nabídka na ukončení oblehání čestným soubojem byla odmítnuta.
"Moc čte knížky," usoudil první voják v lannisterských barvách.
"Co bys taky čekal od chlapa, co má v erbu kytku," odpověděl druhý, taktéž pod znakem zlatého lva.
"Ser Loras Tyrell je největší rytíř naší doby," zareagoval chladně opodál stojící voják sloužící Tyrellům.
"Však se zítra ukáže."
Útok na Bouřný Konec si vyžádal tisícovku životů jen na straně krále Tommena. Z tří vojáků přežil jediný, ten ale musel při pohledu na zkrvavené a popálené Lorasovo tělo uznat, že Tyrellská růže vydrží leccos.

„Nebojím se smrti,“ pokračoval vévoda, „ale nechci zemřít s vidinou, že se říše utopí v krvi. Navíc zbytečně, když existuje lék. Slyšel jsi o kameni Etrisu?“
„Kámen Etrisu,“ hlesl Šaretas. „Jen ruka mága se ho může dotknout.“
„Pokud uspěješ…“
Vévoda se zarazil. Čaroděj ho neposlouchal; jeho oči hleděly do prázdna, ruce se mu třásly.
„Co se děje, Šaretasi? Nechce se ti opustit palác?“
Chvilková slabost pominula. Čaroděj se jízlivě pousmál.
„Nejsem dvořan ani lilie z tvého skleníku, pane vévodo. Jsem tvůj vězeň. Po ničem netoužím víc než dostat se ven. Pokud kámen najdu a donesu ti ho, propustíš mě?“
„Ne.“

Drahý příteli,
smutek po Barbaře trvá druhým rokem, ale musím na děti mysleti a ženu sobě vybrati. Musím býti pragmatický a na pomýlení citů nedati.
První jest v přízni Hageciově.
Druhá vdova, s dětmi zkušená.
Třetí pracovitá, statkem zaopatřená.
Čtvrtá panna, jež domácnost otcovu výtečně vede.
Pátá je skromná, srdce měkkého, tváře přesličné, postavy ztepilé, rozumu nadmíru jasného a milá k mým dětem.
Šestá sestra zemanova.
Sedmá má děti a je pracovitá.
Osmá je pohledná, pracovitá a s velkým věnem.
Devátá jest starší, leč rozumná a domácká.
Desátá vzorná matka a hospodyně.
Jedenáctá z nich nejbohatší, leč děti ráda nemá.

Lucius seděl, v zamyšlení automaticky hladil Narcisin oblíbený šál. Jednu z mála věcí, která mu po ní zůstala… Neexistoval hrob, nad kterým by mohl truchlit – nebylo tělo, při útěku před hněvem svého bývalého pána neměl ani příležitost nechat jí vybudovat důstojný pomník.
Hovory s ní mu pomáhaly. I když její rady ne vždy poslechl. I když jí o některých věcech nechtěl či nemohl říct. I když si ji za její názory často dobíral.
Chyběla mu… Její úsměv, když ji něčím příjemně překvapil. Její roztomilé červenání, když nemluvil, jak se sluší na aristokrata. Její hrané rozhořčení, když ji nazýval křehkou květinkou.