Příběhy Čtvrtého věku

S ostrým větrem bodající do tváří a rty pokrytými solí, Eldarion si v duchu říkal, že lásku k moři po svém pradědečkovi nezdědil. Vždy raději chodil pěšky, než jezdil na lodi a ruce ho už od pádlování bolely.
"Chceš napít?" zeptal se Eldariona spolusedící a ukázal na lahev levného alkoholu. Eldarion jen zavrtěl hlavou.
"Posluž si," zabručel muž a sám si přihnul. "Za pár dní budeš alkohol i brečet."
"Rychleji, budižkničemové!" zařval předák a mrsknul bičem. Loď s černými plachtami se vzdalovala čím dál více od pobřeží a poprvé za život se Eldarion doopravdy bál, že už domov nikdy neuvidí.

Nevěděl, jak dlouho už seděl svázaný ve tmě, když vstoupil do stanu muž, kterého nepoznával. Držel v ruce Eldarionův přívěsek a tvářil se nesmírně vážně.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Matumaini, syn Gizy. Přísahám, že jsem chtěl vašemu králi jenom říct, že to jsou lži!"
"Lži?"
"Naši lidé nezaútočili! Ty vesnice už byly vypálené, když jsme přišli!"
Muž mlčel. Pak k němu přistoupil a k Matumainiho naprostému údivu mu pověsil přívěšek zpátky na krk. Ten, před chvíli matný, jemně zářil v temnotě stanu.
"Můj syn ti věřil," řekl král. "Ale to znamená, že se sem celá gondorská armáda táhla zbytečně."

V dnech jako tento mu zoufale chyběl jeho syn. Eldarion dokázal vidět věci jinak - ideály měl nezkažené a stále věřil v dobrotu všech lidí, navzdory důkazům, které svět poskytoval.
On by možná dokázal najít cestu ven z téhle zoufalé situace. Lidé volali po krvi a žádná diplomatická slova je nedokázala přesvědčit. Vesnice hořely, krev tekla, a tak si Haradští zaslouží zemřít.
Nehledě na to, že se vůdcové kmenů ani nevyjádřili, zda jsou za onen akt opravdu zodpovědní.
Ale Eldarion byl pryč, už několik let. Nikdo netušil, kde se nachází.
A on byl nejmocnější mužem království a nemohl udělat naprosto nic.

Byl to hloupý a naivní plán, jak by řekla jeho matka. Samozřejmě, že ho gondorské hlídky chytily dříve, než se zvládl proplížit ke královskému stanu.
Jeho protesty, že chtěl s králem pouze mluvit a ne mu ublížit, byly nevyslyšeny.
"Měli bychom ho zabít hned, haradského červa."
"Ne," řekl kapitán, "svažte ho. Co to máš na krku, skrčku?"
"To je moje!" bránil se.
"Ukradl to gondorské mrtvole, vsadím se."
"Přísahám, dostal jsem to! Od jednoho z vás!"
Strhli mu přívěšek z krku, jeho jedinou ochranu, jedinou vzpomínku. Zoufale se vzpíral, ale pouta byla příliš pevně utažená.
"To se ještě uvidí, haradskej."

Mé srdce se sevřelo bolestí a strachem, když ho můj syn přivedl do sídla našeho kmene. Vysoký, s šedýma očima a bledou pletí, působil jako zjevení.
"Zachránil mi život, matko! Zabil lva, který mi chtěl roztrhnout hrdlo! Musíme mu poskytnout pohostinství!"
Můj syn byl příliš mladý, než aby pamatoval ohnivé Oko a temnotu. Nestál u bran Bílého města, když hořelo. Doufala jsem, že nedělám chybu.
"Vítám u nás vzácného hosta. Posaď se u našeho ohně, pověz nám o svých cestách... Jsi daleko od domova."
Čekala jsem slova plná pohrdání a výsměchu, ale cizinec jen přikývl a posadil se.
"Děkuji," řekl.