Dobrá znamení

Vedro k zalknutí. Silnice je nekonečná, plíšky z plechovek znaveně cinkají, fotka rodiny visí na proužku izolepy výrazně povadleji než dmoucí se dekolt fešandy z Playboye vystavené hned vedle. Uwe se potí jako kůň. Zakládá si na klidu, ale když už se mu pramen vlasů nalepí na brýle podvanácté, škubne volantem jak při tanci svatého Víta.
"Herrgott!" zasupí.

A vtom se to stane. Zahřmí, zableskne se a hlas shůry k němu dolehne za doprovodu andělských trub. A Uwe náhle ví. Zastaví na nejbližší benzince a zažádá o nůžky.

Řidič černého Bentley, jedoucího za kamionem, se za černými brýlemi nenápadně uchechtne.

Aziraphale tutted, hurrying past Crowley, where he was curled up in the window, hissing at what appeared to be random passers by.

"It wasn't supposed to be this way!" Crowley flung out an arm, gesturing at something outside.

"What wasn't supposed to be how?"

"They've made it trendy." Crowley's tongue slithered out between his lips. "It was supposed to make people look ridiculous and only thinking they looked cool."

"Yes, well," said Aziraphale, having no idea who they were.

Crowley locked eyes with a young man across the street, hair long at the back and short in front, and snarled.

"A few weeks, you said."

Aziraphale coughed. "Well-"

"Months, at most."

"It's only April."

"April the next year," Crowley spat. He was looking rather more demonic than usual these days. Aziraphale almost wished he had not let himself be persuaded into forcing his ancient computer to run Zoom.

"You can't blame my side," Aziraphale bristled, "it'd be over by now if your side-."

"What; stopped being demons?"

"I see your point." It was harder on Crowley, who seemed to take every virus-related death personally. A man of action, trapped in inaction. "At least..."

"What?"

"We have one another."

Crowley grunted.

"Y'know," Aziraphale slurred, his glass dangling precariously from his hand, "We're the last of them. The last of the last."

"The... the what?" Crowley narrowed his eyes. His glasses had gone... somewhere. It didn't matter. Usually, it did, but not now. That was important, for reasons unclear to him at the moment.

"Last," Aziraphale elaborated. "Of the... you know."

"Last," Crowley added. "Yeah. You said."

Aziraphale nodded heavily. "Exactly. We're... what do they say?"

"Who?"

"People! About things?"

"Dunno. Lots."

"Old school. We're the last angels left on Earth. And..."

"We'll be the last to leave."

Aziraphale smiled, sadly. "Yes."

"Surely you could tell me some stories." Aziraphale beamed in the low light of the pub. He wished he wasn't so transparent. How he'd longed to talk to Crowley again!

"Oh," Crowley said, airily, waving his elegant fingers, "you know."

"I don't. That's the thing. Don't have much to do with the underworld." He settled on the edge of his seat.

"Ah. Yes. Underworld."

Aziraphale brightened.

"Of course, I mingle with the worst of them. Worst of the worst." His tongue flicked out. Don't stare.

"Go on." Crowley did. Aziraphale stared at his lips. He didn't hear a single word.

“Crowley?!” zůstal Azirafal oněměle zírat s otevřenou pusou.
Démon byl celý v bílém, na zádech se mu pohupovala roztomilá křídla z pravého peří a z nazrzlých vlasů vykukovala umělá svatozář.
“Azirafale?!” vykřikl Crowley, když si konečně všiml svého (ne)přítele.
Azirafal totiž vyměnil své světlé oblečení za rudočerný honosný oblek. Vedle ucha si přimaloval drobný ornament a sluneční brýle skrývaly pohled na černé oční linky. Kolem krku měl anděl obtočeného plyšového hada.
Nikdo z lidí na maškarní párty nemohl pochopit, proč na sebe anděl a démon tak zírají.
Jen pozorný posluchač mohl zaslechnout něco jako potutelný smích přicházející jakoby z nebe.

Apokalypsa byla úspěšně zastavena a sám antikrist uvedl svět do starého pořádku. Azirafalův obchod jako by nikdy nevyhořel, Crowleyho Bentley byl jako nový a poštovní poslíček už znovu doručoval zásilky jako dřív.

Nebe a peklo to ale jen tak nehodlali nechat. Odvěcí nepřátelé zdola i shora se spojili, jenom aby mohli zničit jednoho démona a anděla.

Netušili ale, že ti dva se za šest tisíc let změnili. Nezbylo jim nic jiného, než je nechat jít.

Crowley a Azirafal si v londýnském parku podali ruce. O chvíli později už měl každý svou podobu zpět a celé záležitosti se ještě dlouho smáli.

„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ protestoval Crowley. Byl rád, že mu rouška zakrývá většinu obličeje. „Žádné peníze do kasičky sirotků jsem nehodil, asi sis mě spletl. S těmi rouškami vypadají všichni stejně.“
„Ano, Londýn se jen hemží chlápky v bentley s rouškami z pravé hadí kůže,“ přikývl chápavě Azirafal.
„Jo? A já zas viděl chlápka v baloňáku s tvídovou rouškou a krabicí knížek, jak přechází na červenou. Úplný rebel!“
Azirafal zašoupal nohama. „On si jenom chtěl vyzkoušet, jaké to je...“
Crowley zatahal Azirafala za roušku, až se gumička napnula, a zase ji pustil.
„Jau!“
„Jsme spolu už moc dlouho, viď?“