DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

"Nerušte mé kruhy!" vykřikl náhle muž a oba klačští vojáci se šokovaně zastavili. Rozhlédli se po prázdné poušti, nebylo tu nic než muž se zavřenýma očima, který byl zjevně filosof z Efebe, tedy nepřítel.
"Jaké kruhy?" zeptal se nejistě seržant.
"Kruhy, které jsem namaloval do písku pouště, abych změřil obvod želvího ocasu!"
Seržant náhle zatoužil stát v první linii zuřivé bitvy. Pomalu začal ustupovat, vojín Mustafa s ním. Nakonec se obrátili a odklusali pryč.
Ani si nevšimli, že přerušili čáru v písku.
Experticos otevřel oči a zamrkal.
"Ale to by znamenalo," zamumlal rozčíleně, "že je A'Tuin velká jako pouštní myš!"

Kamínek se točí a kroutí na špičce hranatě dokola – počkej – a máma ji rychle zvedá a nese pryč a šepot křiku zdálky krade další doma –
Vlček se otáčí a kreslí barvy matka skládá věci do rance a otec bere zbraň a bratr jeho ruku – běž – a ne tak daleko se nadechuje oheň a bolest se rozléhá a natahuje –
Baletka krouží a melodie tančí kolem skřínky kroužek a kroužek a – ještě chvíli – padají domy a baletka se láme v pase a kazí krok a za dveřmi ticho po výbuchu trhá uši –
– A had se žere – sežere – se žene – dál a napořád –

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či tie volebné lístky neštuduješ, čo nám bol predseda priniesol.
- Myslíš tie dva? Rovnaké priniesol, každému jeden, že ich do urny máme hodiť.
- Hej? A čože je to za lístok?
- Jaj, či si len krepý, ako noc o pol druhej na obed. Predsedova strana to je. Akú inú by nám už len doniesol.
- Ale čo, hádam len nekandiduje.
- Veruže hej. Na oboch lístkoch je zakrúžkovaný. A tak mi povedal, že keď mu ten jeho krúžok zrušíme, že nám on salaš zruší.

Kmen se schází na vrcholku hory, šaman právě dokončuje přípravu ohniště a na vrchol hranice pokládá mrtvou ovci. Všichni se postaví do kruhu, chytí za ruce. Šaman zapaluje oheň a pokleká k němu.
Zvedá se vítr. Mám zavřené oči a poslouchám, jak šaman v jazyku Prastarých odřikává modlitbu. Zítra se jdeme bít s Khatuky o dobytek co nám ukradli. Žádá Prastaré o pozehnání v boji.
Nedaleko udeří blesk a spustí se hrozný liják. V kruhu zavládne panika, kmen se rozprchne ... Zbyl jen šaman, náčelník a stařešinové. Prázdnými pohledy hledí na pohasínající oheň. Jejích tváře jsou bílé jako právě napadaný sníh ...

„Tak co, pánové, souhlasíte?“ ptám se s vyzývavým úsměvem na rtech. „Siriusi, jdeš do toho?“
Pohled cassanovy, duše prý stejně černá, jako jméno. Dívám se mu do očí a předem vím, co odpoví. Přikývnutí – výzva přijata.
„Reme… Bude to ten nejlepší duben, jaký jsi kdy zažil. Uvidíš, že si to užiješ.“ Medové oči si mě nesouhlasně měří. „Přece mě v tom nenecháš…“ Váhavý souhlas. Snad i úsměv?
"Jamesi, neruš moje kruhy…,“ zkouším ho přesvědčit.
„No tak Jimmi, nekaz zábavu!“ pomáhá mi Sirius.
„Hm… Dobře,“ povzdechne si a naučeným pohybem si upraví vlasy. „Ale na ty kruhy zapomeneš, jo?“
„Čestné Pobertovské.“

Kreslí si. Soustředěně a s nesprávným úchopem pastelky.
Hlava, tělo, tlapky. Divoká lesní šelma je tu.
„Ještě ouška,“ radím. „Víš, jaká mají medvědi ouška.“
Přibydou dva trojúhelníky. No nic.
Oči, tlama, čenich. A jde se vybarvovat.
Na tlapkách se objevují… ponožky? Boty?
„Nebude mu zima,“ konverzuji statečně dál. Rodiče by měli s dítětem trávit co nejvíc času a živě se zajímat o to, co dělá.
„Hele, Ani, ale medvědi přece takový ocásek nemají,“ vítězí má racionální část nad příručkovou matkou.
„To je liška!“ vykřikne dítě zhrzeně a s velmi vypasenou a velmi hnědou liškou v náručí oddusá do svého pokoje.

One foot in front of the other. And again. She was shivering. It was too cold. And everywhere was snow.
"Come on, we need to go!" her brother shouted at her, but she ignored him.
Left foot, right foot. Heel needs to touch the toes. One, two, three... Starting again.
It was still snowing. And it was getting dark.
"Come on, Erika," he said again. "We're already late! Mum will be mad."
The snow moved. Wind. She looked at the ground. It was gone. Destroyed. She needed to start again. A perfect circle. It needs to be a perfect circle.

Jednou kočičku napadlo, „co kdybychom pěstovali obilí?“ Pejsek souhlasil. Vysázeli obilí. Za rok se tam šli podívat. Když došli, kočička si vzpomněla, že zapomněla doma svačinu. Tak tam pejsek zůstal sám. Pejsek viděl opodál traktor. „Trošinku si zaprenkuju. Udělám olympijské kruhy.“ Pejsek je udělal. Pak se vrátila kočička, ale než si to stihla prohlédnout, začalo pršet. V noci na místo dorazili mimozemšťani a divili se. „Zrovna dnes jsme to chtěli vytvořit. Nevadí, tak tam uděláme to samé, ale ve čtvercích.“
Ráno kočička onemocněla, tak tam šel pejsek sám. Uviděl čtverce a řekl: „Sakra, myslel jsem si, že jsem udělal kruhy!“

Antifolus Efezský: „Tady čtu, že po dobytí Syrakus bádající Archimédes prohlásil: ‚Neruš mé kruhy.‘ a následně se nechal zapíchnout netrpělivým vojákem. Taková oběť pro vědu...“
Antifolus Syrakuský: „Dobytí čeho?! [bere mu noviny z rukou] Druhá punská válka, římské vojsko, dvouleté obléhání...“
Dromio Syrakuský: „Pánové, jen tak orientačně, jak dlouho už tady sedíme a čteme si?“
Dromio Efezský: „Těžko říct, brácho. Já už se za tu dobu naučil milion cifer desetinného rozvoje Ludolfova čísla.“
Dromio Syrakuský: [zoufale] „A jak dlouho ještě budeme?“
Dromio Efezský: „Nevím. Dal bych si panáka, nějak mě to učení zmohlo.“
Antifolus Efezský: „Všichni sklapněte. Tady čtu, že...“

Odehnal ho jako psa. Ale on žádný podvraťák nebyl. Byl jeho zpěvák... a stejně ho nechtěl Steve ani vidět. Udělal něco špatně? Měl snad pan šéf jenom debilní náladu? Náladu vyhazovat lidi ze zkušebny tak, že už jich bylo víc před ní než uvnitř?
Najednou vyšel I poslední člověk. Všichni na něj vrhli tázavé pohledy.
“Prej máme padla, něco mu je,” řekl Nicko ukazujíc za sebe.
“Tak to ne,” zvedl se Bruce a vrazil do zkušebny.
Steve tam seděl na zemi a po tváři mu tekly slzy.
“Vypadni Bruci,” zařval na něj když ho uviděl.
Bruce výjimečně poslechl. Už rozuměl.