Kalevala

„Pověz, mládenče,“ vyzvala mě paní severu, „proč jsi sem přišel? Chceš se ucházet o jednu z mých dcer?“
„Ne.“ Uklonil jsem se. „Přišel jsem zhlédnout divy a oslavy.“
Kolem lýtek se mi prohnalo procesí lišek a rosomáků s lucernami v zubech.
Jeleni a losi vyhazovali z paroží jiskry k obloze, kde v barevných rouchách tančily děti paní severu. Vybíhaly do kopce, roztáhly pláště jako křídla a vyhouply se do reje.
„Dobrá, už se mi zajídalo, že mi je jižané unášejí a pak se ke mně vrací zakleté jako ptáci. Pokud se vrátí.“
Po chvíli mi dala přinést plášť jako křídla.

Když cestujete tři dny a tři noci, občas se vás pokusí sejmout troll, velmi pomýlený lapka nebo vyloženě cílevědomé hejno hus, oceníte střechu nad hlavou. A když se pod tou střechou shodou okolností koná velkolepá hostina a ještě větší pitka, nenecháte se dlouho přemlouvat.
Thór cítil, jak z něj padá námaha uplynulých dnů.
Zatím se mu nikdo nepokusil ukrást kladivo!
Naopak mu hrdě ukázali nejnovější výkřik technologického pokroku.
„Sampo!“ představila ho hrdě vládkyně dvorce, paní Louhi. „Dáte si pivo? Víno? Medovinu?“
Sampo vychrlilo požadovaný nápoj.
„Nehodláš ho ukrást?“ prohodil Thór potichu.
„Jestli do toho nejdeš, tak ne?“ odpověděl zaujatě Loki.

Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole.
Bába Louhi nohy dlouhý na stolek si položila.
V jedné ruce korbel piva, v druhé ruce krokodýla.
I já jsem tam tehdy byla, do reje se vypravila,
nevěstu jsem pozdravila.
Nevěstu bílou jako sníh navátý v mých šlépějích.

Sluhové měli sojčí nohy ba i k letu ptačí vlohy.
Nemeškali a co chvíli v pícce ježky přiložili.
Starosvati písně pěli a v kole mě roztáčeli,
až jsem padla na podlahu – čepovali silnou vláhu.
Zpod stolu se vydral kocour vystříhaný dohola.

Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máků voní.
Nevěsta je mrtvola.

Občas pozná člun na vlnách, ruce ženy, která jako by něco hledala pod hladinou… Jindy jí je povědomý mladík brodící koně nebo dívenka, která si u břehu smočí bílé nohy.
Ona pluje dole a sem tam si vzpomene. Z úst se jí vyderou bubliny, co stoupají nahoru za nimi, až prasknou a s nimi se v kruhu rozplynou i její slova: Otče, nechoď sem chytat ryby. Matko… ach, matko. Bratře… Nikdy se tu nemyj, sestřičko. Dokud budete živi.
Co je v moři slané vody, to jsou mojí krve proudy. Co je v moři hbitá ryba, to je maso mého těla.