DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

Poctivě cvičil během vojny i služby u třináctého zeměbranného pěšího pluku. Víc než dvanáct roků. Výcvik byl důkladný, vojenskému řemeslu rozuměl.
I když byl povinnosti vojenské konečně zproštěn, když přišla válka, musel narukovat.
Sloužil jako kanonýr u čtvrtého oddílu pochodové roty dvanáctého pevnostního dělostřeleckého pluku. A taky v kuchyni. Zkušenosti nabyté během šestileté služby v klášteře u františkánů se hodily. A tvrdá práce na kamenitých políčkách v rodné vesnici stejně jako dřina v lese ho zocelily. Přežil první válečný rok, pak druhý a třetí.
Na válku se lze připravit.
Na kulku, která vojáka zasáhne při noční hlídce, se připravit nelze.

„Neboj, zvládáme to levou zadní,“ ujišťoval tatínek maminku do telefonu. „Co Anička, lepší se ten ekzém? … To jsem rád, že jí ty lázně pomáhají. … Jasně, Pavli přijede z lyžáku pozítří. … Vyzvednu, neboj. … Uvařit guláš, rozumím. … Samozřejmě s knedlíkem. … Tak papa.“ Tatínek zavěsil. „Máma myslí, že jsme bez ní ztracení,“ obrátil se na Gustu. „Jako bych celý roky netrempoval a nevařil baštu v kotlíku nad ohništěm. Jako bych se toho i pod jejím dohledem něco nenavařil! Pořád mi radila. Jo, hochu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nějaké lázně mě teď nerozhází.“
„Takže jsi jí neřekl, že si pravidelně objednáváme pizzu?“

"Veličenstvo, nohu sem. A druhou, druhou za ní!"
Královský sál. Třpytivý křišťál, modrozlaté fresky, v odraze naleštěné podlahy strnulé siluety knihovníka a krále. Král opatrně přešlápne. A znovu. Snaživě. Noha podjede, vznikne královská roznožka.
"Zajímavá figura, ve waltzu však nepoužitelná," pronese knihovník.
"Knihovníku, proč pořádám ples, když neumím tančit?"
"Musíte být společenský, veličenstvo."
"Já nechci!"
"Ale notak!"
ReiNatus si posune královskou korunu odhodlaně do čela. Pohledem měří sál. Sbírá odvahu. Plocha je obrovská, klouže zrádně jako led. Vyrazí.
"Raz! Dva! Tři - "
Tentokrát roznožka letmo, obohacená dopadem na lopatky: figura chrobák.
"Knihovníku!"
"Veličenstvo, vydržte! Uvidíte, že s hudbou to půjde samo!"

Olena viděla černou křišťálovou kouli poprvé před rokem. Na světě jich prý existuje sedm. Jednu vlastní rodina Kosturaků. Poprvé se jí dotkla opatrně a v rukavicích. Postupně se s ní naučila zacházet i poslepu. Aleksandr ne.
„Měl bych jít sám.“
„Někdo musí vybít tu kouli.“
Aleksandr skládá stopovací kouzlo a do středu vloží dlouhý tmavý vlas.
„Kdo je to?“
„Byla v bytě na večírku. Možná někomu něco řekla.“
Stopa směřuje do třetího patra okrového činžáku.
„Počkej tady,“ řekne Aleksandr. „Možná kouli ukradla ona. Stačí, že viděla mě.“
„Počkej –“
„O mě se neboj, Princezno,“ usměje se on a vyběhne po schodech.

Eulálie si uhladila pečlivě nakadeřené vlasy a obrátila se na sestru Sofronii, která se v nových šatech podobala čerstvě natočené cukrové vatě.
„A chovej se roztomile. To, že nám Popeluša klofla prince, ještě neznamená, že nemůžeme ulovit někoho jiného.“
Na zámku se sestrám roztomilost poněkud vymkla v okamžiku, kdy na jejich kadeřích a růžových šatech přistály šrapnely od půvabných pávíků – holoubků z Popelčina chovu.
Král obdivně sleduje přesnost nalétávajících opeřenců, kteří upouštějí svůj náklad v tu pravou chvíli.
Popelka uličnicky pokrčí rameny. „No co, trénuju je na to už pět let, akorát, že na statku ještě neměli tak přesnou mušku.“

Když do tábora dorazila inspekce, nastal absolutní poprask. Sice ji tak nějak čekali, ale že ji povede on...
"Doslechl jsem se, veliteli, že jste jako jediní z mé armády," převaloval to slovo na jazyku, "neuspěli."
Velitel mlčel.
"Jako nejvyšší velitel jsem se tedy rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Tedy, do rukou gladiátorů."
Velitel polkl. "Ale pane, já se obávám, že proti nim ani gladiátoři-"
"Jistěže ne. Ti jsou tu proto, aby vám pomohli. Znáte přece to přísloví o cvičišti a bojišti. A oni mi zaručí, že budete cvičit opravdu těžce."
"Pane."
"Výborně. A já tu alespoň dokončím své Zápisky."

Hrubé křísící kouzlo Evžena vytrhlo z mdloby. Vyděšeně vzhlédl.
Lada si nad ním vztekle zapalovala cigaretu. Zdálo se, že hodlá přidat ještě nemagický kopanec.
„Unesli pana Sojku!“ vřískla. „Kvůli tomu vašemu podělanému pergamenovému salátu!“
„Zatraceně.“
„Kdybyste se nevykecával a rovnou toho chlapa sejmul!“
Evžen musel připustit, že má pravdu. Rozlítil se taky: „Nestůjte a hněte sebou. Stopovací kouzlo, nic?“
„Jak asi?“
Evžen prohmatával špinavou zem. „Zkusíme stopu strázně.“
Lada se zatvářila skepticky: „Zkoušel jste to vůbec někdy?“
„Jistě,“ odsekl Evžen. Vytáhl špačka tužky a začal kreslit čáry.
„Fakt to umíte?“
„U Želmíra, nebavte se!“ vyjel naštvaně. „Ruku sem. Soustředit se.“

Otřel zpocené čelo.
Víc vůle by to chtělo.
Vůle je fůra.
Tak pracuj, hurá!
Schází síla, víš.
Že se nestydíš. Je-li vůle, je i síla.
To se mýlíš, moje milá. Vůli neohneš přes koleno.
Šeredně se pleteš, můj Véno.
Spíš svědomí se nalomí.
Často potřebuje vyprášit.
Chci se tě zeptat, necháš mne žít?
Copak ti bráním? Já tě jen chráním.
Házíš mi klacky pod nohy.
Prosím, zmlkni, ty nebohý.
Záhy pochopil účel
a tak dál jenom mlčel.
Při svatbě kývl, namísto ano.
Na celý život měl vystaráno.
Včas přišel k rozumu, proč by strádal,
když by se zcela zbytečně hádal.

Každý na DMD trénuje jinak. Někdo píše drabblata na nějaká témata, někdo píše třeba na přání. A jiný nenapíše ani jedno drabble, zato jeho povídkami se to všude jen hemží.
A další netrénuje vůbec a píše jen v dubnu. Což se vlastně nedivím, je to pořádný zápřah.
Ale mě ke psaní drabblat přivedla jedna taková suprová akcička. A nemyslím DMD. Toho jsem se loni bála. Ale KattyV a Regi udělaly takový malý trénink. Každoměsíční drabblení s názvem 4D. A tak jsem se zúčastnila.
Letos v březnu bylo natrénováno a já se vrhla na DMD. Po takovém tréninku nebylo co řešit.

Všude byla neuvěřitelná mlha. Byl takový nečas, že snad na čtrnáct hráčů na košťatech pršelo i zespoda. Jediné, na co všichni mysleli, bylo co nejrychleji to ukončit. A to samozřejmě záleželo hlavně na chytači.
“Ti Zmijozelští hadi si to pěkně vymysleli, aby nemuseli v tomhle počasí hrát!” nadávala o krátké pauze Alice.
“Jako obvykle. Prašiví Zmijozelové.” odpověděla úsečně Katie.
“Harry, soustřeď se na zlatonku, ať je už konečně konec,” dával pokyny Oliver. Harry jen přikývl.
“Víte, nikdy bych neřekl, že to řekneme…”
“...ale myslíme, že jsme ti právě…”
“...za ty tvoje vražedný tréninky…”
“...teď všichni vděční.” vychrlila ze sebe dvojčata.