DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

„Pohleďte na hříšníka!“ zaburácel instruktor. Obrázek v prezentaci se přeměnil. Další alkoholik.
„Myslíte, že je náš?“
„Jasně,“ řekl Tasemník mimoděk.
„NE!“ seřval ho instruktor.
„Závislost je nám sama k ničemu, z toho se pak vysvlečou! Co musíme udělat?“
„Zbavit je naděje!“ vyhrkli všichni učni dohromady.
„Připomeneme mu, že babička má odložené peníze, půjde a vezme si je. A bude v čem?“
„Ve spirále!“
„Přesně tak! Bude ve spirále hříchu, a pak si bude myslet, že je hříchu už tolik, že už nemá co?“
„Naději!“
„Tasemníku, Tasemníku… Ty si na to vzpomeneš, až budeš mít své duše.“
Tasemník si pak vzpomněl.

„Nemůžu tam jít, nejsem připravený. Potřebuji ještě cvičit, abych měl šanci,“ snažil se chlapec přemluvit svého společníka. Bál se neznámého prostředí a cizích lidí. Byl odhodlaný to zvládnout, ale ne dnes. Bylo příliš brzy.
„Život se má žít, ne procvičit. Ale možná máš pravdu. Možná je tvým Osobním příběhem zůstat zde,“ pokrčil rameny stařec. „Důležité je sledovat znamení, znají správnou cestu. Nikdy nelžou.“
„Ale...“
„... co když se ti tvá cesta nelíbí?“ dopověděl muž. „Vždycky máš na výběr. Můžeš zůstat zde, nebo můžeš jít dál a prožít svůj Osobní příběh. Nikdo tě nenutí.“
Chlapec se usmál. K večeru vyrazil na cestu.

Na tohle nebyla připravená. Nikdo by nebyl.
Komunikuje s hadem.
V myšlenkách, jako by byli nějak spojení.
Vyprávěl jí příběh, který jí tolikrát říkala maminka. O jejím narození. O vládcích, kteří jej zastavili, aby jí umožnili příchod. Byl by ji sežral i s její matkou. Avatar mu to nedovolil.
Hope naslouchala jako u vytržení.
Had ji nesežral, jak kdysi chtěl.
Místo toho ji opatrně postavil na palubu lodi plné vyděšených lidí a zmizel v hlubinách. Nechal v ní po sobě památku - neviditelnou, ale silnou.
Opřela se o zábradlí a sledovala jeho stín. Byl jejím přítelem.
Najde Avatara. Musí mu poděkovat.

„Levá! Pravá! Přidejte, vojáci! Ukažte jim sílu Říma!“ křičí centurion na pochodující seskupení.
Konverzace odehrávající se mezitím v testudu...
„Samý rozkazy!“ brblá jeden z nováčků. „Instruktor nám vždycky tvrdil: těžko na cvičišti, lehko na bojišti! Pche! Někdo mě pořád šťouchá mečem do zadku!“
„Taky mi to jednodušší nepřijde...“ povzdechne si jeho kamarád.
Několik veteránů si vymění vědoucí pohledy.
„To počkejte na opravdové bojiště, holobrádci. Ti Galové nemusí cvičit vůbec...“
„Zastavit stát! Držet pozice!“
„Galové! Vzdejte se nebo...“
„Hele, Césare, nedal by sis místo toho předvádění pivo?!“
„A kromě toho jsou taky šílení...“ komentuje pozvání z vesnice jiný voják s povzdechem.

“Co to má sakra znamenat?”
Klaus si zhluboka povzdechl. Miloval svou sestru, ale když chtěla, dokázala být vážně nesnesitelná.
“Já a Stefan…” pokusil se znovu vysvětlit.
Rebekah ho přerušila. “Já to nechci slyšet!” dupla nohou a hodila po něm stůl. Klaus to předvídal, a tak stihl uskočit. Blonďatá upírka si odfrkla a rozzuřeně se rozběhla pryč.
Klaus si znovu povzdechl a s útrpným výrazem se vydal za ní.
Později
“Tak jak to vzala?” zeptal se Stefan.
“No, řekněme jen, že to přísloví o těžkém tréninku a lehkém boji má něco do sebe.”
“Takže jsi ji nakonec propíchl dýkou?”
“Bez komentáře.”

Unaveně si promnul oči. Nemusel vstávat, nešel totiž spát: celou noc pročítal listiny. Za oknem barva oblohy přecházela z fialové v rudou, čerstvý ranní vítr si hrál se stébly trávy. Kolikrát už takhle probděl noc, a kolikrát ještě?
Na chodbě šramot a pleskání bosých nohou, tiché zaskřípění dveří.
"Eldarione?"
"Nechtěl jsem budit maminku..."
Chvíli mlčel, ale pak povytáhl obočí.
"Co bys řekl menší vyjížďce na koni?"
Eldarionovi se rozzářily oči.
Vítr ve vlasech, v hlavě dokonale čisto. První ranní paprsek slunce a Eldarion, Eldarion a jeho radostný křik nesoucí se pláněmi. Jeho syn.
Usmál se.
Za tohle to všechno stálo.

„Hagride, o čem budeme dneska psát? Kde sis něco tak dobře nacvičil, že ti to později šlo jako na drátku?“
„Asi sem nikdá nic nenacvičoval. Mě život do různejch věcí dycky šoupnul rovnou. A já se v tom pak plácal jak oliheň na suchu. Copak ty si někdy něco trénovala?“
„Mockrát. Například taková fanfiction je báječné cvičné hřiště. Po nějaké době získáš odvahu z něj vyjít, a poslat někam do boje dokonce originální povídku.“
„No Regi! To jako že mě jednou ouplně vopustíš!?“
„V žádném případě. K fanfiction a drabblátkům s tebou se budu vždycky ráda vracet. Tak jako domů.“

Pěst dopadala a tvář pod ní se měnila v krvavou kaši. Válka má jediné pravidlo. Jednoduché. Zabij toho boše, než zabije tebe. Nic jiného nehraje roli.
"Arthure, dost!"
Nechápal, proč mu John visí na zádech a snaží se ho odtáhnout.
"Pro Kristovy rány!"
John a tři další chlapi. Francouzské bojiště se rozplynulo.
Zkrvavené tělo pod ním se pomalu pohnulo.
"Tommy?"
Do očí se mu nahrnuly slzy.
"To bude... dobrý..." zachraptěl Thomas a vzal staršího bratra kolem krku.
Lhal. Ještě cítil v dlani nůž, který mu chtěl vrazit do břicha.
Instinkty z války byly mnohem skutečnější než lana kolem boxerského ringu.

Při návratu ji překvapilo divoké bubnování kroků na schodech. Maminka se vyřítila na chodbu a utíkala proti ní jen v županu. Smrtelně bledá, rozrušená.
„Nechoď domů,“ hlesla vyděšeně.
„Co se stalo?“
„Táta na mne vzal nůž.“
Vyběhla s ní na chodník. Ruch ulice přehlušil strach. Pohledy zvědavých chodců je zahnaly zpět do domu. Ochromení. Bezradnost. Do bytu se vrátily po špičkách za několik hodin. Uvítalo je hlasité chrápání a silný hospodský odér.
Od té doby se doma bála. Často a hodně.
Denní výhrůžky.
Začala se bát mužů i sňatku.
Obezřetná.
Přesto se vdala. Její manželství bylo poklidné. Přestala se bát.

Dvě hodiny boje a Inritta je k smrti vyčerpaná, zhmožděná a pořezaná na mnoha místech.
Naštěstí pro ni, medůza vypadá podobně.
A to se říká těžko na cvičišti, lehko na bojišti...
Boj dávno ztratil na intenzitě.
"Monžko, když teď přivolám svůj element, tak za pět minut budu fit a rozsekám tě."
"Medůzo, když do sebe vrazim pět pentavrinů, tak jsem za dvě minuty fit a rozsekám tě."
Říkají současně: "Tohle nemá smysl."
"Příměří?"
"Příměří."
"Promluvíme si ... potom."
Obě zamíří k nejbližšímu stromu.
"Tam si chci sednout ..."
Kouknou na sebe. Inritta pokrčí rameny.
Ve stínu pod stromem je místo pro obě.