Upíři

Fandom: upíri
"Bol raz jeden cintorín a na ňom nežil upír. Bol to samotár a najradšej mal mladé trúchliace vdovy.
Raz sa stalo, že v noc, kedy bol prvý zimný spln a osrienené náhrobky sa malebne ligotali, zavítala na cintorín upírka. Mala dlhé havranie vlasy a očarujúco diabolský úsmev. Upír sa zamiloval na prvý pohľad a ponúkol upírke svoju útulnú studenú kryptu plnú hustých pavučín. Upírka privolila a pokiaľ na nich nezasvietilo slnko, nežijú tam dodnes."
Upírka zavrela knižku. Kŕdeľ nemŕtvych detí ticho sedel a najmladšie zabudli cucať končatiny, ktoré mali v rukách.
"Tak, deti, do rakiev a nieže budete skúšať spať!"

Fandom: upíři
AN: Tak snad jsem to téma aspoň trochu chytla :D
Každej pořádnej upír v tenhle den nevystrčí špičáky z hrobky. Tak co tu zatraceně dělám?
Jak já tenhle den nesnášim. Děcka si to lítají sem a tam, tváříc se jak moc velký, strašlivý a nebezpečný monstra jsou. Netuším, co se jim líbí na tom, že na ně jejich matky navlíknou takovýhle maškarády.
Zastavím se v půli kroku. Nevěřícně pohlédnu do jednoho z oken. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím.
Ples příšer. To jako fakt.
Čarodějnice. Víly. Klauni. Dokonce upíři.
Vesele se ušklíbnu. Mám skvělý nápad a zamířím k domu. Žluté duhovky jen září ve tmě.
Co takhle zkusit, jak nebezpečí jsou.

Zahnout doprava. Prudká otočka doleva. Zastavit se, popadnout dech a rozhlédnout se.. Opět se rozeběhnout.
Srdce mi divoce buší. Vím, že nesmím znovu zastavit. Nesmím, protože jestli to udělám, zemřu. Vím to.
Na poslední chvíli zastavím a projíždějící auto mě o chloupek mine. V duchu poděkuju všem svatým a pokračuju dál. Vyhnu se lidem, kteří na mě divně koukají. Hlavně se co nejrychleji dostat domů. Do bezpečí.
Zahnu a uvědomím si, že jsem udělala chybu. Ocitnu se ve slepé uličce, a když se otočím, stojí za mnou. V měsíčním světle se lesknou špičáky a já vím, že jsem v pasti.

„Jakou má krevní skupinu?“ zeptal se lékař muže vedle něj.
„B negativní,“ odpověděl muž, spěchající za pojízdným lůžkem, na kterém ležela ona. Byla mrtvolně bledá a na krku se jí skvěly dvě čerstvé jizvy. „Byla to nehoda,“ vypravil ze sebe.
Ano nehoda, jak jinak to nazvat? Bylo to poprvé. Přišla za ním dobrovolně. Chtěla, aby byl šťastný. Neodolal. Věřila mu, že si dá pozor, že jí nikdy neublíží, ale nezvládl to. Chuť její krve byla neuvěřitelně opojná. Nikdy by ho nenapadlo, že takhle může chutnat. Selhal a téměř vysál všechnu krev. Málem jí zabil, cena za štěstí, o kterou nestál.

„To jsi mě chtěl otrávit?“ vyskočí od stolu můj úhlavní nepřítel.
Jen o tom ještě neví.
„O čem to mluvíš?“ hraju nechápavého.
„To maso smrdí po hořkých mandlích!“
„Ukaž to sem... Co blbneš? Voní to jako normální mandle.“
„Nevěřím ti!“
„Co já s tím?“
„Dej si první!“
„Klidně.“
Zbaštím dvě sousta a Lovec mě přitom upřeně pozoruje. Když se po deseti minutách neskácím mrtev, uklidněn do sebe nacpe celý talíř.
Pak ovšem začne zvracet a nechápavě na mě zírá z podlahy. Zářivě se usměju.
„Jsem díky tobě upír, ty hajzle. Takže mě nějaký kyanid těžko zabije. Za to tebe jo.“