DMD č. 13. pro 13. 4. 2018. Téma: První třída

Toho dne se v Ankh-Morporku stalo něco neuvěřitelného. Kolík Aťsepicnu, nejznámější a nejvytrvalejší neúspěšný obchodník ve městě, začal prodávat něco, o co byl zájem, co fungovalo a pro co se kupci dokonce vraceli.
Při výslechu přiznal, že krabičky s čajem a semeny našel v jednom sklepě, zcela nestřežené a nikým nevlastněné. Stál na nich nápis primoclass lancelot, ale nic dalšího. Sklep byl prozkoumán mágy i představiteli všech městských náboženství včetně kněžky bohyně Dotčeny, ale k všeobecnému překvapení byl prostý veškerých okultních vlivů, zdivočelé životní energie i magických zdrojů.
Rostlina se ujala a začalo se jí říkat přímoklas rytířský, zkráceně špica.

Školička, ovšem ne ledajaká! Budoucí králové a královny se zde učí základy etikety, i když ne každý si může studium dovolit.
Nahlédněme do první třídy. Popelka si žmoulá šatičky, které jí půjčila kmotřička víla. Opodál zápasí Rapunzel s vlásky, neznámo jak se jí zapletly do radiátoru. Zlomyslný Eric drží nůžky, ale ty mu bere rudovlasá holčička a prohlíží si je. Elsa se nudí, kreslí prstem na okno. Sněhurka má v krabičce se svačinou schované živé zvířátko, už jí stihlo okousat jablíčko.
Dveře se otevřou. Žena si caparty prohlíží se širokým úsměvem. „Dobré ráno, třído. Jsem vaše učitelka. Jmenuji se Zloba.“

Vypadalo to snadno.
Vyšplhat na malý kopeček.
Mrknout, co tam rachotí.
No...
Kopec nebyl zasněžený.
Pokrývala ho led.
"Si děláš srandu?" vykřikla Sandra.
Sklouzli po svahu už třikrát.
Pokaždé se zabořili do závějí dole.
Na štěstí.
Kdo ví kam až by jinak dojeli.
Zdálo se jim, že snad až někam na jih.
"Trochu tišeji by to nešlo?" vztekal se Marek.
V pravidelném rachotu je nejspíš nemohl nikdo slyšet.
Nejspíš.
Zkusili to kolem.
Jenže i tam narazili na led.
Nečekaně.
Tentokrát křičeli oba.
Z plných plic.
Dlouho.
Letěli po svahu kolem vršku.
Šílenou rychlostí.
První třídou.
Čekal je další kousek pozvánky.

Byla to asi první vzpomínka, kterou si do hlavy uložil v barvě a se zvukem. Barva byla sice převážně bílá, tvořila jí především pára, a zvuk zněl skoro výhradně jako nepříjemné pištění, ale doplněna vůní páleného uhlí a mocným filtrem Nostalgia budila tato směs emoce, které mu z očí tlačily velké slzy a ze srdce ještě větší touhu.
Vlaky byly od dětství semaforem jeho života, výhybkou jeho rozhodnutí a uhlákem jeho odhodlání. Dokázal stát na nádraží celé letní prázdniny a snít o dálkách, ležících na koncích stříbrných linek kolejí.
Neexistovalo nic, co by v jeho snech předčilo cestu První třídou.

Majitel firmy, pan Beuchamp, dal Karlovi prémie.
Nakoupil dárky babičce, matce i sestrám, otci lahev vynikajícího koňaku. Sám si dopřál ten luxus, že se domů vracel první třídou.
Díval se z okénka, snil s otevřenýma očima. Dárečky… Malou pozornost koupil i Marléne. Radost, jakou z pudřenky se zrcátkem měla, byla k nezaplacení.
Marléne! Krásná Marléne s tmavýma očima, obyčejná dívka, která i kdyby chtěla, nedokázala by se mu podívat “za oči”, jako to uměly ženy z jeho rodiny. Že tancovala kankán? Karlovi se to líbilo. A jeho rodina se o ní nikdy nedozví. Tajemství si i před sestrami udržet dovedl.

Pirát vypadal jako malej kluk,
co jde poprvý do školy.
Nervózně natěšenej.
„Co se stalo?” zeptal se Kosmonaut.
Takhle Piráta neznal.
Ani nekouřil.
Pirát jen pokrčil rameny.
Vzal Kosmonauta za ruku a vedl ho k lodi.
„Něco jsem našel.”
„Něco?” divil se Kosmonaut.
„Někoho. Poletíme za ní první třídou.”
„Tvoje loď má jenom jednu třídu,” zasmál se Kosmonaut.
„Takže to musí bejt první.”
Kosmonaut se ale zarazil.
„Za ní?” zopakoval.
„Chtěl jsem tě potěšit,” řekl Pirát.
„Nechce, abych jí našel.
Chce být volná.”
„Pojď. Uvidíš, že je.
Ty pak budeš taky.
Potřebuješ to.”
Kosmonaut vzal Piráta za ruku a letěli.

Těšila jsem se. Nemohla jsem se dočkat prvního září.
Moje dvojče nesdílelo tak mé nadšení. Vlastně mu to bylo docela jedno.
Ale mamka to po nás chtěla. Když už žijeme v téhle zemi, tak ať máme aspoň tu základku. Přitom nás hlavně učila už jako malé měnit se do své zvířecí podoby a lovit. To už jsme uměli levou zadní.
Sice jsem zbožňovala běhání ve své lví podobě a lovení potravy, i tak jsem chtěla zasednout do lavice. Představovala jsem si, že se toho hodně naučím.
Bohužel nás všechny tři prvního září unesli lovci. Do základní školy jsem nikdy nenastoupila.

,,Platí", vydechl Marek, zadýchaný jako po maratonu.
,,Fajn, seš fakt první třída!" na to Paťas.
,,Tady máš ten tvůj slavnej balón!" A hodil ho Markovi zpátky,
ten jen ležérně natáhl ruce a stejně líně, jako se koala plazí po stromě,
přihrávku přijal.
Párkrát s ním zamyšleně dribnul o zem.
Nato promluvil jeden z Patrikových parťáků: ,,Ty, Paťo, nejdem už dneska?"
,,Jo, slibovals nám, že ještě prozkoumáme Severní Sklady a tam fakt nechcu, aby nám Modří čmuchali! A se svým novým boyfriendem si můžeš zašpásovat jindy!" Mrknul na Marka.
,,Jo, asi máš recht. Tak zatím zdarec, ucha, zítra bude
společná akcička!"

Začali spolu. V prázdných bazénech, na horkém asfaltu.
Pak jeden začal jezdit prvotřídními auťáky a nosit stylové oblečení, druhý pomalu vystoupal do výšin žebříčku a třetí opakovaně prohrával a vyhrával svůj boj proti pravidlům.
Tony prohlédl - ironicky - ve chvíli, kdy na svět koukal jenom jedním okem.
Jayovi k tomu dopomohl slaný vzduch, trosky a flaška v ruce.
Stacy to celé klidně pozoroval.
A Sid je tím, kdo je nakonec dá dohromady.
Opět naleznou jednoduchou radost z jízdy a soupeření bez světel a hlasitého vyvolávání komentátorů.
A ačkoliv se život nevrátí o všechny ty roky nazpátek, něco důležitého se tím prolomí.

Yvanovi se na Armidovi nejvíce líbilo, že ze sebe nic nedělal. Nikdy nezapomněl, jak se v deseti letech díval přes plot na zámecké děti a jak ho dráb za límec odtáhl k strýčkovi.
"Hlídejte si ho," houkl na starého pěvce, "kluk byl u zahrady, tam nemá co dělat."
Strýček mu pak vysvětloval, že se musí vyhýbat šlechticům, že jsou první třída a oni druhořadí se k nim mohou přiblížit pouze na jejich pozvání.
Armid takový nebyl. Nebyl nadutý, když se setkali poprvé, přestože tehdy měl kapsy plné zlata, ani teď, mu nikdy nedal najevo, čeho všeho se pro něj vzdal.