DMD č. 29. pro 29. 4. 2019. Téma: Záhada vesmíru

Saša má kulatý obličej, nazrzlé vlnité vlásky, pihovatý nos a rozbité koleno. V sobotu se škrábal po skále při hledání kešek. Dvanáct jich našel.

Večer se kroutí u piana a mračí se na noty. Trochu podvádí. Stačí mu skladbu jednou slyšet a zahraje ji zpaměti.

Nejradši má netopýry. Teď sedí v okně. Poslouchá jejich pískání, pamatuje si různé druhy, všechny pozná.

„Sašo, půl desáté!“

Marně ho máma volá do koupelny: „Vyčistit zuby, převlíct se do pyžama, zalézt do postele.“ Skvělý sluch je tentam.

Měl by si nachystat aktovku, zítra je škola. Nevzpomněl si.

Kde má zubní kartáček? Pyžamo nejde najít.

Rubík znovu vytáhl dopis, který mu oznamoval, že byl přijat do školy čar a kouzel. Něco se mu nezdálo. „Táto, proč Bradavice?“
„Proč jako proč? Proč máš chodit do školy?“
„Ale né. Proč se to tak divně menuje?“
Hagrid starší se zamyslel. „Možná to není vod bradavic, ale vod brad. Bojovně vystrčenejch. Tak se to teda píše v knížkách. Hrdina měl bojovně vystrčenou bradu. Tuhle sem ti to přece čet před spanim.“
Rubík se rozzářil. „No jasně! Přeci si mi taky povídal, že ti kouzelníci, co hrad postavili, byli čtyři. No a to je víc než jedna brada. Brad více!“

„Prý pro třicet stříbrných!“ odchrchlá si Jidáš, „To bych blil! Puritáni ze mě udělali chtivého chamtivce! Přitom já… chtěl jen políbit Mistra! Jinak to nešlo…“
„Co bych za puritány dal,“ temně trousí Snape, „modernisté mi tak zamotali hlavu, až se bojím, zda se zítra neprobudím v náručí ovečky.“
„Si pořád nestěžujte, kreténi,“ vybuchne Mirek, „já bych za změnu dal levou kouli! Jenom stárnu do mrzoutskýho nikdynestál dědka…!“
„Aspoň o vás píší,“ štká Calvera, „mě jako nýmanda vyhodili i ze záchranné stanice!“

Vlastně je vesmírná záhada, kolik se u jednoho dubnového stolu sejde rozdílných světů, které si místo hejtování posílají kachny.

„Bude si mi po vás stýskat,“ píchá hůlkou do zad Chromajzlová, „na to, že jste mužskej, tak nejste takový budižkničemu!“
„Pro mě je přímo vesmírná záhada,“ zlobí se Starý, „čím jste je naštval! Vždyť jste prakticky němej!“
„A ani jste nás nevyboural,“ doplňuje Strach, „což je teda zase pro mě zázrak!“
„První chápavý chlap,“ štká naštvaně Dudová, „a oni ho sejmou!“
„To je hned,“ přikývne robustňák Necka, „každou býčí šíji nakonec vyštípají!
„Bratři a sestry,“ zabrzdí na posledním zastavení Jeroným, „neodcházím ani do věčných lovišť, ani do Prahy! Kdykoli budete potřebovat pomoc nebo poradit, můžete za mnou přijít do kostela!“

Láska. Asi největší ze záhad vesmíru. Minimálně pro Lucretia. U Claudia si myslel, že se nic nemůže pokazit. Byl si svými i jeho city tak jistý!
A pak byl najednou pryč a krásám byl konec.
Teď se mu do cesty stavěl Florianus a on si nebyl jistý jeho, ale ani svými pocity. Protože se jednoduše zmítal v chaosu.
A když se odpoutal od sebe a zaměřil se na vztah Quintilla s Caesoniem, o kterém mu Florian vyprávěl, také mu to nešlo na rozum. Možná že se stýkali tajně. Ale pokud to trvalo už víc jak rok, proč se tedy rozešli?

„Propusť je.“
Běla neprosí, přikazuje.
Hadí družina se probírá z nehybnosti, kouzelná pouta zmizí.
Zajatci vstávají s nejistou nadějí v očích.
Vejce v jejich rukou začíná praskat.
Evžen strhne obě ženy k zemi.
Nejvyšší čas.
Schránka se tříští s jemným melodickým cinkotem.
Magie se řine ven v ohlušujícím tichu.
Hadí strnulost a šupiny zmizí.
Země zasténá v křeči.
Vznešený muž a uhrančivá žena v honosném oděvu.
Nesmírná tíha bere dech.
Vrásčitý stařec a vetchá babizna.
Nebe se zkroutí.
Dvě mrtvá těla, úleva vtisknutá v sinavých tvářích.
Měsíc zakolísá.
Hromádka zpráchnivělých kostí.
Lehký vítr rozfouká poslední cáry magie.
Je po všem.

Tak tohle ne. Tohle ne!

Urayn byl rozčílením žhavý.
Nerozin nechápavě kroutil hlavou.
"Tvoje první záhada vesmíru, bratře?"
Urayn souhlasně kývl. "Jsme přeci bohové, Nerozine!"
"To jo, ale nejsme všemohoucí." pokrčil Nerozin rameny.

Když se Urayn uklidnil, spolu s Nerozinem a jejich sestrou Qvantou skusili problém znovu vyřešit. Ani po desáté to nevyšlo. Hvězda opět nefungovala.

"Ani bohovi." zabručel Nerozim. "Asi se zeptám rodičů..."
"Jen přes mojí božskou mrtvolu!" nazlobil se Urayn.
Qvanta si jich nevšímala. Kutila svojí vlastní prototyp hvězdy.

"Júú, mě to svítí!" zajásala Qvanta. "Chyběla vám, bratři milí, jaderná fúze."
"Boha jeho!" pleskli se oba po čele.

Jednou z největších záhad vesmíru, života a vůbec je schopnost cestujících zanechávat v prostředcích hromadné dopravy své věci.
Dobrá, to, že roztržitá slečna nechá na sedadle deštník nebo že někomu při vystupování vypadne z kapsy telefon, je vcelku běžná a pochopitelná situace.
To, že někdo v tramvaji zapomene kočárek s dítětem, je smutné, avšak stane se. Zvláště, když se tatínek během hlídání osvěží několika orosenými půllitry.
Ale že tam někdo nechá pětipatrový svatební dort, to už mi hlava nebere.
Stejně jako Bohouškovi, když onehdy ve Vysočanech objevil na zadní plošině prvního vozu mrazicí box a ve druhém voze americkou lednici.

„Ženský!“ zamutuje Sikar.
„Že jsme hezčí a chytřejší,“ vysvětluje Thea, „neznamená, že musíme být záhadnější!“
„Trochu záhadné jsme,“ usměje se pod nevousy Taura, „a rozhodně méně vypočitatelné!“
„Závisí na pozorovateli! Pro nižší stupeň stvoření,“ doplňuje Linkva, „je ten vyšší vždycky tajuplnější…“
„Synové,“ praví patriarcha, „zacpěte si uši! Kolem nás zuří matriarchální revoluce!“
„Nepřipadám si hloupější,“ zlobí se Apolo, „vždyť jsem silnější než holky!“
„Jsi jeden ze dvou nejlepších kluků,“ pohladí jej maminka, „co jsem kdy porodila!“
„Ten první jsem prosím já,“ podotkne Sikar.
„Mamííí, mamííí,“ huláká autoritativně Viktorka, „čí, čí!“
„Nikdy nepochopím,“ kroutí hlavou volaná, „proč čím menší, tím panovačnější!“

Když se technik Marcus Clayton probíral daty, která mu poslala sonda dělající rutinní průzkum, měl za sebou již patnáctihodinovou pracovní směnu a zprávu z kráteru Tycho přehlédl. Trvalo několik měsíců, než ji náhodou objevili vědci základny Clavius. Odchylka v magnetickém poli kráteru byla nevysvětlitelně obrovská, takže ji někteří považovali za chybu ve zpracování dat. Jenomže měření se opakovala a anomálie se zvětšovala. Kráter Tycho brzy obklopila neprodyšná stěna a lidé se centimetr po centimetru nořili pod povrch Měsíce.
Když se dotkli černého monolitu, necítili nic zvláštního. Snad jenom podvědomou přitažlivost. Ale jakmile se kamene dotklo Slunce, začaly se dít divy.