DMD č. 29. pro 29. 4. 2019. Téma: Záhada vesmíru

Vesmír skrývá mnoho záhad a tajů.
Kolik je hvězd na temném sametu nočního nebe. Jak vysoko nad hlavou bloudí a jestli si někdy nepřipadají samy.
Jak hluboký je oceán a co znamenají šeptavé písně vln, když dovádějí s pobřežím.
Na co vzpomíná teplý vítr v listech palem a proč utichl, když doznělo šumění křídel laskajících oblohu.
Co vidí dvě zářící oči hledící do nekonečné noci.
Jaké příběhy chystá budoucnost. Kolik jí zbývá.
Proč mlčí srdce kapitánovo, když se noční nebe slévá s mořem a na svět shlížejí hvězdy a vítr dozpíval. Proč mlčí a proč je v tom mlčení štěstí.

Skutečně chceme tento prostinký fakt považovat za světovou senzaci?
Za výsledek spiknutí temných sil?
Za záhadu vesmíru?
Nikoliv! O výsledku bylo rozhodnuto předem! Důvod je zřejmý!
ZEN-KÁČISMUS JE NEPORAZITELNÝ!
Vyzýváme proto majitele světové likesítě, aby se vzkačil, uznal tuto skutečnost a kapituloval!
Svou oddanost vesmírnému zen-káčistickému hnutí nechť dokáže obvyklou změnou jména (Cukrkáč, kupříkladu, zní dostatečně úderně a navíc evokuje obecnou závislost lidstva na cukru káčismu), dále pak přebarvením svého znaku na žluto (ŽLUTÁ JE BARVA NAŠE!*) a jeho tvarovému přizpůsobení tak, aby více připomínal kachnu (nebo aspoň písmeno K).
Redakce časopisu Kachna a hvězdy mu přeje sílu a odhodlání!

Dvacátá druhá hodina odbíjí na starých kukačkách v jedenácté uličce toho dne podruhé. Daniel, probuzený před několika málo minutami, se nad nimi zastaví. Pohlédne na Vraspíra, který ho doprovází jako věrný stín, a pokrčí rameny.
„Je mi záhadou, že tyto hodiny odbíjí vždy jen desetkrát. Tolikrát jsem je přeřizoval,“ prohodí.
„Pro mne je větší záhadou, proč tu ten kýč pořád máš?“ zareaguje Vraspír otázkou.
„Proč? Kdo by chtěl hodiny, které bijí jen deset hodin? Umlčet se nedají,“ odpoví Daniel s úšklebkem.
Oba muži se na špatně bijící hodiny na několik okamžiků zahledí. Zpytavým pohledům však odpoví jen obyčejné tik tak.

Zhluboka se nadechl a zazvonil na zvonek. Pochopitelně se neozval žádný zvuk, a nedělo se ani nic jiného. Už se začal bát, že zvolil špatně, ale v tu chvíli se vlčí portál odsunul a odhalil cestu ven, přímo ze zadního traktu paláce na ulici. Marcel prošel, ale venku se zastavil a otočil se. Na vnější straně dveří byl připevněný další pergamen, ovšem tentokrát s vlčí pečetí Školy umění mlčenlivého. Podíval se blíž. Byl to velmistrovský diplom s jeho jménem. Nemožné. Nesmyslné. Na škole přece žádní velmistři nejsou a ani nikdy nebyli. Nejvyšší hodnost byl odedávna mistr.

Ale pečeť byla pravá.

Každá skupina Lovců má své tradice a zvyky, které mají spojené s každou akcí. Naše měla přípitek koňakem na chatě, když jeden z nás padl v boji.

I když jsme byli všichni, měla Nela pocit, že ten přípitek je nutný. Jirka se sice vrátil, ale něco v něm i Tomášovi umřelo. Už to nebyli ti smíšci, které jsme znali.

Pozoroval jsem je přicházet chatovou osadou až k nám. Krápník jim nadšeně skákal kolem nohou.

Je mi záhadou, jak to zvládli. Jak to, že jsou pořád spolu? zaslechl jsem Neliny myšlenky.

"Je to stejná záhada jako vznik vesmíru," odpověděl jsem nahlas.

Vypravěč zůstal sám. Přesto stále ve svém nitru měl za společníky ty, kterým sebral existenci.

Jedna rodina přestala existovat. Jiné však byla dána možnost žití. Jako by se vesmír snažil uhladit hluboké brázdy, které na ose času Vypravěč zanechal.

Opustil tajemné město a vystoupal opět na Žďárské vyhlídky. Shlížel na město a procházel pohledem minulostí, aby se seznámil s novým rodem, který dříve neexistoval. Nestačil se divit. Osudy těch lidí byli totožné s těmi minulými. Jen jména se lišila.

Nedokázal tu záhadu rozluštit.
Vlastně ani o to nestál.
Věděl jen, že ona jména bude navždy nosit vrytá do svého srdce.

Přišla návštěva a plká o blbostech. Světelný vítr. Mikrokosmos. Kosmos. Odvrácená strana měsíce a tak. Samý kraviny.
Já mám jiný starosti.
Občas se tu zničehonic vynoří rybička. Pluje po zemi, zvětšuje se, zmenšuje… a nedá se za svatou kočku chytit. Drápky už mám ošoupaný, domácí se raduje, že jsem shodila zimní špeky… Ale to mi povězte, mňauvajs, kam ta rybka mizí?
Je tu.
Není tu.
Připluje maličká, zářící.
Odpluje velká, rozplesklá.
Klidně mi vleze na záda a domácí se lámou smíchy.
Potvora jedna.
Tsssk, nějaký kosmos, to je máčka.
Největší záhada všehomíra je, kam mi sakra pořád mizí moje rybička?!