DMD č. 29. pro 29. 4. 2019. Téma: Záhada vesmíru

Kluk najde plechovou krabičku. Je trochu odřená, se špatně čitelným nápisem. "The Secret of the Universe." Sekret univerzální. Co to může být? Nejspíš nějaký všelék pro dobytek. Nebo kolomaz pro stroje...

Zkusí plechovku otevřít, ale nejde to, víčko je trochu promáčklé. Krabička je podezřele lehká, možná je prázdná. Zatřese s ní, ozve se jemné štěrchání.

Kluk vytáhne nůž, zarazí střenku pod víčko a zabere. Ozve se lupnutí, víčko odskočí. Uvnitř jen smotaný kousek papíru. Zběžně ho prohlédne, na lístku je cosi napsané v jazyku, kterému nerozumí. Zmačká ho a pohodí mezi hobliny. Krabička se bude hodit.

Tajemství vesmíru zůstane neodhaleno.

Jeden hádankář byl tak chytrý, že se o něm doslechl král. Zavolal si ho a zeptal se ho, zda mu dá otázku, na kterou neodpoví.
"Jistě," odpověděl hádankář a začal:
"Znám jedno náměstí
u velikého sloupu.
klaní se mu, třeba že
slabý je jak z proutku.
Avšak když se naštve,
rozzuří se velice.
A začne na vás vysílat
velké pavoučnice."
Král se zamyslel a pak si zavolal rádce. Po chvíli se to rozšířilo po celém městě.
Byla stanovena suma peněz za správnou odpověď.

Když se král, zeptal hádankáře, co to je, ten mu odpověděl:
"Já to také nevím, pane králi."

V DNA kvasinky došlo na vlákně DNA 5´--> 3´ ke dvěma mutacím. K deaminaci jednoho adeninu v intronové oblasti genu pro syntézu enzymu alkoholdehydrogenázy, také došlo k depurinaci jednoho guaninu v exonové oblasti v genu pro syntézu aktinu. A reparační systém tyto chyby nerozpoznal. Následně došlo k replikaci DNA a rozdělení buňky na dvě kvasinky. Popište, jak se projeví mutace v těchto dvou genech na nově vzniklých kvasinkách. (Nově vzniklé kvasinky označujte písmeny A a B.) Pokud se mutace neprojeví, vysvětlete, proč se neprojeví.

Alkoholdehydrogenáza je enzym, který za anaerobních podmínek katalyzuje redukci acetaldehydu na ethanol.

Aktin je strukturní protein, který tvoří mikrofilamenta, je tedy součástí cytoskeletu buňky. Určuje její tvar, díky jeho polymeraci a depolymeraci je umožněna tvorba panožek a tím pohybu buňky. Aktin umožňuje zaškrcení buňky při buněčném dělení (cytokinezi).

Péťa: "Mamí, pokud se vesmír stále rozšiřuje až do velkého smrsku, jak může být nekonečný?"

Maminka: "Nevím, Péťo. A nesahej na tu plotnu."

Péťa: "Vždyť musí mít nějaký konec, nekonečno se nemůže zmenšit!"

Maminka: "Řekla jsem, nesahej na ni."

Dítě pláče, maminka jej kolébá. "To prostě nechápu, jak mě mohla spálit, když nebyla zapnutá?"

"Protože sis předtím spálil ruku o svíčku a na plotýnku svítilo sluníčko. Normálně by tě nepálila, ale pocity jsi měl už limitně u prahu bolesti..."

"Takže se bavíme o limitách, jako že se vesmír blíží nekonečnu?"

Péťa spokojeně usnul. A maminka vypnula plotýnku s rozbitým vypínačem.

Wirt vězel v záhadách vesmírných rozměrů až po krk. Což znamenalo, že Greg v nich byl dočista zabředlý. Wirt se podíval na malého brášku, který se kupodivu držel cesty – možná díky žabákovi, kterého zrovna sledoval.
Jako by nestačily každodenní záhady: Proč musí Grega zase hlídat on, kde berou Greg a nevlastní otec ten svůj bezbřehý optimismus a jak má Saře předat kazetu, kterou pro ni namixoval.
Teď se k tomu přidala cesta lesem, která je pokaždé zavedla jinam než domů, cyničtí mluvící ptáci, pochybní dřevorubci, obří stopy v blátě u řeky…
A neodbytný pocit, že je sleduje cosi ve stínech.

Farmář vypráví:
Semínko, to je, panečku, materiál. Stačí mu tak málo a vyroste z něj nová rostlinka, která sama vydá spousty dalších semínek. Člověk to nedokáže nijak ovlivnit. Může vytvořit podmínky, ale samotný růst a výnos jde mimo jeho kontrolu. Třeba obilí. Z jednoho semínka vyroste pár lístečků a kořínek, ty potom odnoží a ejhle, už tu máme z jediného zrníčka celý trs obilí. To je spousta klásků a následně pěkná hromádka zrní. Je záhadou, co se děje uvnitř, když semínko klíčí. Tomu říkám zázrak!
Já už toho zasel! Kladivo, hodinky, kramli a světe div se, nic z toho nevyrostlo.

Pipi stála na hlavě, v hlubokém zamyšlení si cucala konečky vlasů, přitom šlapala jako na kole.
"Kam jedeš?" zeptaly se děti.
"Cestuju do vesmíru odhalit jeho záhadu," odpověděla Pipi.
"Proč?" opáčil Tomi.
"Vesmír je záhada. Pořád se rozpíná a nepraskne, ale vezmeš balónek, foukáš do něho vzduch a najednou praskne. Nebo...." Pipi přestala šlapat. "Mám skvělý nápad," plácla se do čela. "Zahrajeme si báječnou hru."
"Jak se hraje?"
"Vila Vilekula bude černá díra," nadšeně švitořila Pipi. Pozamykala dveře. Klíč spláchla. "Už nikdy nemusíte jít domů."
Jak to?" s obavou se zeptala Anika.
"Co černá díra pohltí, už nepustí," zavýskla Pipi.

Hvězdy, vír jiskřiček v nepředstavitelné dálce, střípky odrážející světlo z času, kdy byl stvořen svět. Briliantové body črtající v temnotě obrazy, souhvězdí, ukazující správný směr.
Nekonečno.
A kdesi dole pod ním Arda. Středozem. Mlžné hory. Jedno údolí, jedna louka, dva páry očí. V každé zorničce odraz celé hvězdné oblohy.
"Brácha, na co myslíš, když se koukáš nahoru?"
"Ehm, přeci, že hvězdy jsou posledním nepo...škvrněným světlem, jehož se nedotklo zlo, jejž sama Varda Elentári zažehla svou nezlomnou mocí, světlem, jež - jež? Jež v sobě nese věčnou naději nás, svého lidu!"
"To mně se chce tak divně brečet."
"...jo, to taky."

Oba kamarádi spěchají večerním městečkem k jisté hospůdce. Kleopatra se totiž uvolila vzít Idefixe jako rukojmí, dokud nepřinesou její zrcadlo. Naštěstí ho úspěšně nacházejí schované pod stolem.
Kleopatra se pak s bílým pejskem loučí máváním a se slzami v očích.
„Stejně je praštěný, že se egyptské zrcadlo dostalo až k Trubadixovi,“ dumá Obelix.
„To rozhodně,“ souhlasí menší Gal. „Asi největší záhada téhle výpravy.“
„Záhada vesmíru!“ ozve se z křesílka opodál syčivá oprava.
„Ale to přece vůbec nedává smysl!“ ohradí se Asterix.
Mučitelka pozvedne obočí.
„No dobře, tak záhada vesmíru,“ převrací oči Gal.
„Asterixi, co je to vesmír?“ šeptá zvědavě Obelix.

V opálovom svite hmloviny prebleskovali zárodky hviezd. Stvoriteľ sa na ne zadíval a spokojne sa usmial. Boli to dobré hviezdy, vo všetkých možných veľkostiach, svietivostiach a farbách. A tešil sa na planéty, jemnú a precíznu manuálnu prácu. V predstavách videl miliardy kombinácií materiálov a vlastností...
Zrazu v prázdnom priestore o čosi zakopol. Pod nohami našiel zhluk dokonale temného materiálu. Jasné, odložil si ho tam, že sa mu neskôr na niečo zíde, ale už si vôbec nevedel spomenúť, čo to malo byť. Po žiare hviezd pôsobila hmota fádne a nezaujímavo.
Rýchlo ju zastrčil za hranice galaxií. Tam isto nikomu zavadzať nebude.