DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

Shrbená záda, prodřené kapsy. Malé shromáždění se pomalu rozcházelo.
"Na shledanou, mé dámy," nejedna ruka naznačovala úklonu u kšiltu zaprášené čepice.
Oranžové paprsky večera olizovaly hřeben zdi.
"Doufám, že přijdete znovu. A děkuju vám, za všechny," utrousil jeden z mužů mezi dveřmi.
Mrs Meadows nenápadně setřela slzu.
"Rozhodně přijdeme," otočila se Mrs Stronghold ke stolku a spěšně sklízela své listy, "jen teď už musíme jít, než John zamkne bránu."
"Třeba se příště uvolí přijít i starej Dorrit. Má skvělej hlubokej hlas," zaznělo z chodby.

Shrbená záda, prodřené kapsy.
Povznesené duše.
Sborový zpěv i za týden zazní vězením pro dlužníky Marshalsea.

Breathing heavily, his legs couldn't move, as if there was a lead ball inside of him, making him feel the sternness and inevitability of the situation. He felt as if he was watching a movie he once knew but forgot all about.
He observed as people he didn't recognize entered the room happily, each carrying a frame as big as themselves. They came in different shapes - a square, a closed circle, an open circle, an oval, a triangle. They stood in a line, buried the frames in the sand on the floor and looked expectantly on their host.

S podezřelými nebyl ani tak problém v tom, že nechtěli zazpívat, jako v tom, jak to podávali.
Vyšetřovatel Ouhrada si musel přinést notes, protože mu z nich všech už šla hlava kolem.
Podezřelý Josef: „Vrah je vyšší než Ludvík, ale má menší uši než Emilka.“
Podezřelá Emilka (ačkoli nebyla na řadě): „Josef lže.“
Podezřelý Karel: „Já mluvím pravdu a vrah je tmavovlasý.“
Podezřelý Ludvík: „Vrah je menší než Berta, ale má vyšší hlas než Josef.“
Ouhrada zabodl hrot propisky do tečky za poslední větou. Tyhlety logické hříčky odjakživa nesnášel. Už teď byl nepříčetně předpojatý proti podezřelým Yvesovi, Zoře a Žofii.

Přivírala oči před poledním sluncem a naslouchala.
Vodopády šumí, ale dají se odmyslet.
Kluci chroupají jablka. Jednomu zakručí v břiše.
Zahouká hrdlička, štěrk cinká po svahu, shozený kopýtky zvěře.
Kdesi v dálce nezřetelný zpěv, prolínající se elfské hlasy.
Tiše si zabroukala melodii.
"Co zpíváš?" Elrohir si dal pozor, aby se zeptal s prázdnou pusou.
"Tomu bys nerozuměl," odbyla ho.

Den v horách zapadne
- a vyjde nad moře
Na podzim tráva schne
pro zeleň na jaře
Jen lidský život - rci,
proč ten se nevrací...?

Slyšela v duchu Hevrîn zpívat někomu, koho z vězení temného sebeklamu vysvobodila smrt.
Jinak se odejít nedalo.

Dlažební kostky v liduprázdné ulici se lesknou v záři zapadajícího slunce. Jindy by tu bylo rušno. Venkovní zahrádky restaurací a pizzerií by se začínaly plnit hosty, starý ital v malé kavárně na rohu by s úsměvem sázel jedno espreso za druhým, všude hlahol, šum.

Dnes je tu však ticho. Zvláštní, děsivé. Trvá už několik dní. Jen prádlo pověšené na šňůrách natažených vysoko mezi domy se pohupuje v mírném vánku.

Náhle z jednoho balkonu zazní zvuk trubky. Známá melodie.
Z protějšího balkonu někdo zanotuje pár slov.
Z balkonu pod ním se přidá ženský hlas. Vzápětí harmonika.

Všichni zpívají.
Ulice opět ožila.

„Mamí, pomůžeš mi s projektem?“
„Mamí, nevíš kde mám džíny?“
„Zlato, kde tu máte Novu?“
Rebeka jen zoufale protočí oči. Dvě pubertální děti a k tomu rodiče, kterým se rozbila televize, takže se rozhodli zaskočit na svůj oblíbený seriál k dceři. Blázinec hadr.
Přepne televizi a vytáhne Vildovy džíny z úkrytu pod školní brašnou. Právě se pokouší vysvětlit Tildě, že historie není hysterie, když se z obýváku ozve otec.
„Hele,“ oznamuje světu. „Nová rodinná soutěž, nechcete se zúčastnit?“
„Soutěž? Jaká?“ zapomene Tilda na dějepis.
„Zpívá celá rodina.“
„Spíš zpívá celá cela,“ zamumlá Rebeka. „Beztak si tu už Bohnice zřídili pobočku.“

Žalářník nepodporoval novinky jako byly procházky nebo vlastní kýbl pro každého vězně. Byl hrdý na to, že tahle šatlava je pořádná smrdutá kobka. Když za ním přiběhli, že se stalo něco strašného, myslel, že se mu jen vězni navzájem pozabíjeli.
Situace byla MNOHEM horší.

Vězni zpívali . A nejen to. Oni se usmívali.
Zpíval pašerák fisstechu. Lehké děvy. I Velkej Tom, který uškrtil manželku.

„Kdo za tohle může? Kdo zničil moje vězení?“

Strážný ukázal na postavičku v zářivém dubletu:
„Zatkli jsme ho včera za výtržnosti, jakýsi vikomt.“

„Vikomt? Ty pitomče, jak jsi mohl do vězení vpustit barda? Takhle to dopadne pokaždé!“

Byl rozhodnutý, že nic neřekne.
Je to je zadržovací cela. Bez těla na něj nemůžou.
A když nic neřekne, tak na něj nic mít nebudou.
Do cely vstoupili dva detektivové a posadili se k dřevěnému stolu.
"Tak začneme," řekl jeden a zapálil si cigaretu.
"Kde je tělo?!" vypálil druhý.
Zadržený zarytě mlčel.
Jen staré potrubí u stropu zabublalo přetlakem.
"Je ukkkkrytý v lessssse," zadrnčely trubky.
"Cože?" poskočil polekaně podezřelý.
"Zakkkkkopaný hned u altáááánu," pronesly znovu.
"Ticho!" zakřičel obviněný.
"Bodl hhhhooooo dvakkkkkkrát."
Potrubí dál zpívalo.
"Přřřřřřřímo do ssssssrdce."
"Přece nebudete věřit trubkám?"
Detektiv se jen pousmál.
A dál si dělal poznámky...

"Tak abys věděl, Geralte, to že nás zavřeli do vězení, vůbec není moje vina."

"Hmm."

"Ani trošičku. Vážně."

"Hmm." Geralt studoval zámek cely.

"To už jsi říkal." Jaskier si začal pobrukovat.

"Sklapni, barde."

Jaskier zmlkl, když se Geralt znenadání otočil. "Anebo víš co? Zpívej."

"Cože?"

"Zpívej. Nahlas."

Tak si Jaskier pročistil hrdlo a spustil.

"Toss a coin to your witcher, oh valley of plentyyyyyyyyy!"

"Co je to tady za skřek?" přišel se podívat strážný. Vzápětí skončil omráčený na zemi, když Geralt vykopl dveře a sebral mu klíče od vstupu do vězení.

"Toss a coin to your witcher..."

"Sklapni a pojď."