DMD č. 10. pro 10. 4. 2020. Téma: Zpívá celá cela

Narodila jsem se
a teď trčím v cele
už je mi všechno u Kulele
tak se natáhnu
a zvednu staré ukulele
zahraju si na něj
zazpívám si
se mnou cela celá
Zdenka, Týna, Radim i Věra
život nám nic zdarma nedá
jsem jen pohozená loutka
barva bledě bledá
víte, co mi přijde neskutečně otravný?
neustále se opakující rým
furt ten samej
máte pocit, že jste to četli už včera
už nevím, co jsem vlastně chtěla
uplně jsem zapomněla
ještě nedávno jsem lítala jak včela
po nocích bděla
jenže včela uletěla
co teď asi ta včela dělá?
já jsem docela oněmělá

„Co si dáme k obědu?“
„Objetí?“ navrhl s úsměvem.
„A kolik obětí ta hladovka bude mít?“ zeptala se.
„Žádné,“ argumentoval hned, „máme ještě hadovky. S hady není nikdy hlad.“
„Jaký hrad že se to chystáš dobít?“
Sevřel její ruku do své. „Nechystám. Já už přece princeznu mám.“
„Vysvobodil si ji z cely?“
„Z celé cely naplněné celly.“
„Zpívajícími čely cellistů.“
Propukl v hlasitý smích. „No vidíš, jak ti to jde.“
Zavrtěla hlavou. „Vyšla jsem z formy. Mám ztížené podmínky!“
„A co tě tíží, ženo má?“
„Geny. Zatěžují mé dělohy stěny.“
Lehce ji sevřel v objetí.
„Ještě měsíc a budeš odtížena!“

Přišel do hostince a šel si ještě lehnout. Nespal, ale přemýšlel jak dál. Pokud je drak pobije, tak se vrátí celí zmrzačení a ještě tak týden nebudou moct nikam jít.

Vstal až někdy k poledni. Slunce bylo přesně ve středu oblohy a pařilo. Zaklínač se šel jen projít ve vesnici, chtěl se tu pořádně porozhlédnout, než půjde. Narazil ale na jednu zvláštní budovu. Už z dálky vypadala zvláštně. Když k ní přišel blíž, uslyšel zpěv. Zpěv několika desítek lidí. Vstoupil dovnitř, a viděl v celé budově bez nábytku jen jednu velkou klec, odkud se ozýval ten zpěv. Zpěv zmrzačených vězňů.

Byla uznávanou vědkyní. Kdysi dávno - před měsícem, před rokem? Nevěděla, ztratila pojem o čase. Rozum si udržovala tím, že si v duchu přehrávala všechny své přednášky a řešila rébusy.
Brzy by dala přednost šílenství…
Pískání myší, kapání vody, sténání ze sousedících cel. Děsivá kakofonie zvuků. Nejhorší však byl skřípot pomalu se otvírajících dveří. Věděla, kdo přichází.

„Nic ti neřeknu!“
„Změníš názor,“ prohlásil Tanal Jatvanar a vší silou ji praštil do hlavy. „Každý nakonec zazpívá a prozradí všechno, co ví.“
Pak ji přestal mlátit. Začal jí dělat horší věci.

Nejdřív snila o svobodě. Pak už jen o tom, že ho zabije…

„Až tě vezmou k výslechu, mladej, radši se přiznej,“ radil mu přátelsky starý zámečnický mistr, jeho kolega v cele. „Zazpívej jim, co chtěj slyšet, jako my všichni vostatní. Voni to z tebe stejně dostanou, ušetříš si trápení.“

Když se dveře cely otevřely a bachař beze slova či jediné emoce v tváři ukázal na něj, Vilém Poděbradský se jen napřímil. Šel mlčky.

Po výslechu ho zpátky spíš dovlekli než dovedli, nebyl skoro k poznání. Tvář, záda i chodidla měl rozbité do krve, dostal i několik šlupek elektrickým proudem.
Ale nezazpíval! Bože, nezazpíval!
Ještě nikdy v životě na sebe nebyl tak hrdý.

Hudba byla vždycky velkou součástí našeho života. Velkou. Člověk si ani neuvědomí, jak je hudbou odmalička masírován, dokud není zavřený doma s dítětem a manželem na homeoffice.
Tavaszi szél vizet áraszt, virágom, virágom... zní od manžela a jeho maďarština je strašná.
Du og meg e like som et par dråper vann... jedu já a moje norština není lepší.
Mama, just killed a man... zpíváme oba a není to zlé, jen falešné.
A. je ovšem dítě s názorem a nebojí se použít všech prostředků (především nemelodických) k jeho prosazení. Takže už tři týdny zpíváme Já jsem chňapík maličký krokodýl...
Mně jebne.

Mirek se k chycení Cassidy upnul, a snad doufal, že jejím chycením se vše srovná a zase vrátí do normálu. Tomáš s Jirkou mu radši nechávali volné pole a pomalu se vzdali snahy ho připravit na to, že i kdyby se Filip nakrásně probral a byl v pořádku, Nela s Vaškem už se nikdy nevrátí.

Pořád lepší když je zakousnutý do práce, než aby se nám tu hroutil, pronesl Jirka v Tomášově mysli.

Jo, je tak rozjetý, že včera vytáhnul doznání z toho magora, co už týden mlčí, souhlasil Tomáš.

„Ještě týden a budou zpívat všichni zadržení,“ zasmál se Jirka.

„Stačí,“ mávl rukou vévoda a jeho poskok Ryka pustil. Ten se sesunul na podlahu a zavyl bolestí, jak dopadl na zraněné koleno.
„Myslíš, že bude ještě někdy chodit?“ zeptal se vévoda.
„Neřekl bych,“ pokrčil poskok rameny.
Když se za nimi zavřely dveře cely, Ryko osaměl. Schoulil se do klubíčka a zhluboka dýchal, dokud se mu nepřestala dělat před očima černá kola.
Nikdo mě tady nenajde, pomyslel si. Zavřeli mě do toho nejodlehlejšího sklepení a nikdo neví, kde mě hledat.
Začal si tichounce broukat ukolébavku, kterou mu zpívávala matka. Melodie se odrážela od kamenných stěn, jen aby skončila jediným zoufalým vzlykem.

Začalo to nevinne.
Ako každé iné ráno vo väznici.
Budíček, raňajky, hygiena, do práce.

Ale večer...
Bolo tesne pred večierkou, na hodinách svietilo 21:57.
Bachar vstal, šiel vypnúť svetlo.
V tom zaznel z cely číslo 826 spev...

Najprv jeden, potom druhý, potom všetci štyria.
Spievajú Vianočné koledy. Spieva celá cela.

Postupne sa pridali ďalší väzni.
Bachari sa snažili o skrotenie. Neúspešne.
Tak počúvali. Nič iné im nezostávalo.
Ani pendreky a taséry nepomohli.

Čo nasledovalo potom sa zapísalo do dejín ako
najhorší deň v dejinách ľudstva.
Šialenstvo a apokalypsa.

Dvaja Tarnaidi v lodi na orbite Zeme slávili úspešnú teraformáciu.
Gratulujeme.

Bylo šest ráno, Arona se s malým chlapcem Arsenou vydala na ranní procházku, moře krásně šumělo. Chlapec pozoroval moře, byl na něm flíček, který se pořád zvětšoval, po chvíli bylo dobře rozeznat obrysy lodičky a lidské bytosti v šatech.
Pá minut nato se loď kolébala u břehu.
„Bůh vám žehnej, krásné dobré ráno, den stvořen přímo pro mši, kde tu máte prosím klášter, potřebuji se ubytovat v cele,nejlépe s dobrou akustikou pro zpěv," muž vystoupil z loďky,v ruce sošku a ty šaty připomínaly prostěradlo.
„Jakej klášter, to my tu nemáme, akustiku neznám a ve vězení se zpívat nesmí!"