DMD Bonus č. 8 pro 27. 4. 2020. Téma: Fanfiction - Totální krach

„Všechny tyhle tiskoviny jsou dobré akorát na ono místo,“ pravila Bábi a zamávala posledním* výtiskem Komety.

„Já osobně je dávám na hýzlík,“ odvětila nepřítomně Stařenka, zatímco z laskomin na stole neomylně lovila největší kousky.

„Ale co je moc, to je příliš,“ pokračovala Bábi,„poslední dobou píšou samé nehoráznosti. Třeba tady: „Klačané v hnoji!“, co to má znamenat?“

„Ehm..,“ odkašlala si Magráta tiše, „tam stojí: „Klačané zbrojí“.“

„No dobrá,“ odfrkla si Bábi, „a co tohle? „Fekální strach?““

„Totální krach, Esme,“ zasmála se Stařenka, „jestli my ti nebudeme muset pořídit brýle!“

Kdyby pohled bodal, byla by v tu ránu děravá jako cedník.

Sirius si říkal, že už je beztak problém balit holky, jak se neustále k vlastnímu smutku přesvědčoval James. Kluci, to byla ještě ošemetnější záležitost.
Čokoláda byla dobrý nápad. Jenže tou Remuse kolem úplňku zásoboval pořád.
Vřelé úsměvy Remuse znervózňovaly a Sirius uznal, že se na něm podepsala léta vtípků.
Naučil se mudlovské písničky, aby Remuse okouzlil zpěvem. Jenže když je hrál na kytaru ve společence, Remus pořád jenom četl a kolem Siriuse se stahoval kruh spolužaček.
Teď na posteli teskně vybrnkával song od Bowieho.
Když si s ním Remus začal bezděky broukat, napadlo ho, že to třeba nebude totální krach.

Unaveně se šoural lesem. Už už ryl držkou v zemi, když ho odchytil jeho učitel.
„Tak co?“ vyzvídal.
„No, chtěl jsem na to jít nenásilně. Připomněl jsem mu uměleckou činnost našeho společného mentora a hleděl jsem ho nachytat na jeho vlastní slova.“
„A on?“
„Nežral mi to. Řekl, že tyhle naivní idealistický věci si zamlada možná myslel, ale už nemyslí, a vystřízlivění stálo za prd, takže mě toho chce ušetřit.“
„Ušetřit?“
„No, tím, že mi pomůže umřít mladý.“
„Hm. Takže pacifisticky to nešlo.“
„Ne, musel jsem to vyřídit ručně stručně.“
„Jako u Kakuzua.“
„Přesně. Akorát ruka je definitivně v háji.“

Sedmá vstoupila: "Kapitáne, zapomněla jste si obléci uniformu?"
"Ale kdepak, mám pro vás další lekci - lidství," protáhla se Janewayová smyslně.
"Aha, co se ode mne očekává?"
"Svlékněte se, hezky pomalu."
Přiléhavá kombinéza sklouzla jako kůže z hada.
"Vidím, že jizvy po implantátech už úplně zmizely," přistoupila do bezprostřední blízkosti.
"Doktor odvedl skvělou práci."
"Jestlipak také obnovil citlivost vašich nervových zakončení," jemně jí přejela od pupíku výš přes prso, kolem bradavky...
Nato se jejich těla přitiskla a rty splynuly ve vášnivém polibku, ruce se plazí dolů...

Blik, scéna zmizela.
Žlutá mřížka na podlaze.
Harry Kim vstal: "Sakra, já to snad neopravím..."

Gordon Shumway měl den blbec. Na co sáhnul, to se rozsypalo (ještě víc než obvykle), motor jeho lodi vyluzoval zvuky, co připomínaly kočku na rozpálené plechové střeše nebo na grilu, a měl čím dál větší hlad.
Už se těšil, až jeho hlídka na oběžné dráze skončí a bude moct zajít za Skipem na pivko. Asi by se těšil méně, kdyby věděl, že pro něj má Skip nemilou, biologicky velmi nepravděpodobnou novinku a důkaz, že si nedávali pozor tak, jak měli.
Ale toho byl nakonec ušetřen, protože než přistál, došlo k onomu památnému okamžiku, kdy na Melmacu zapnuli příliš mnoho fénů.

O svátcích mě navštívil bratr. Nejsme si zrovna blízcí, ale občas se vídáme.
„Co, že jsi šla učit do Bradavic?“ spustil.
„Líbí se mi tam.“
„Když myslíš, Mariello Sofronie. Ale co ty a Severus?“
Musela jsem zrudnout. „Jak víš – vlastně co tím chceš…“
Lucius se ušklíbl. „Má pro hezké učitelky obrany velkou slabost.“
„Cože?!“
„Zatím dostal každou. Ledacos mi vyprávěl. O nějaké Arabce. Nebo slečně, co se měnila v jednorožce...“
Jako by mě bodl. „Lžeš!“ vykřikla jsem.
„S některými má i děti. Dvojčata."
"Přestaň!"
"Říkám ti to jako bratr, Mariello Sofronie. Pozor na něj.“
Hned po prázdninách jsem dala výpověď.

"Kam teď?"
Měl rozvernou náladu. Možná by mohla znovu zkusit...
"Budeč. Třinácté století."
"Tam ani omylem!"
Takže to zase nevyšlo.
"Poslyš... co se tam stalo?"
"Tak já ti to povím!" Doktor natáhl třinácté století, pro jistotu na Havaji. "Těsně předtím jsem byl v Moskvě uprostřed zimy. Dveře jsem našel zaseknuté, protože se místní bezdomovci pokoušeli rozpustit zámek samohonkou. Chtěl jsem si uklidnit nervy ve slavné čarodějnické komunitě a hádej, co se stalo? Zamotal jsem se do ochranného kouzla a Tardis spadla do zrcadlové dimenze. Když mě vysvobodili, hledal jsem ji tři hodiny. Víš, kolikrát jsem se pokoušel odemknout zrcadlový odraz?"

„Catrová, řekněte, jak to bylo!“
„Plukovníku, okamžitě se uklidněte!“ generál Hammond musel zvýšit hlas.
Plukovník si sedl a položil hlavu na stůl.
Samantha zatím podrobně objasnila prípad vybuchnuté hvězdy.
I to, že vlastně šlo o zničení Apofisovi hvězdné flotily.

„To je sice hezké, majore, jak ste si ale mohla zplést hvězdy?!“
Generál byl rozčílený. Opravdu.
Nejen, že plán skončil totálním krachem, navíc ještě zničil domovskou planetu
Tolánů, kteří Zemi vyhlásili odvětnou válku.

„Všechny jsou stejně žluté, generále. Viď, Teal’cu?“ snažil se bránit majora plukovník O’Neill.
„Vskutku.“ Jaffa nazvedl levé obočí.

Generál zuřive vstal a odešel.
Musel se připravit na válku.

„Pane profesore, nemůžete s námi hledat viteály! Co vaše miminko?“
„Víš, Hermiono,“ mrknul na ni Lupin, „když mi jednou vyšlo hodit na někoho starost o své dítě, půjde to i podruhé.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry.
„Eeeee, jak bych ti to řekl... mám pro tebe překvapení. JÁ jsem tvůj otec.“
„Néééééé, to není pravda!“
„Jak, jako?“ zeptal se Ron.
„Mnoholičný lektvar. Lily by Jamese nikdy vědomě nepodvedla...“
Harrymu se zhroutil svět.
„Takže nechuť profesora Snapea k Harrymu je nepodložená?“ ptala se Hermiona.
„Vlasně ne,“ zachmuřil se Lupin. „Mluvili jsme o mnoholičném lektvaru?“
„Co tím myslíte?“
„Snape je Harryho matka*.“

Hermiona se vyplížila z Dracovi postele. Bylo jí zle z toho, kam klesla, ale bohatství a styky rodu Malfoyů představovaly jediný způsob jak do výroby dostat průmyslový obraceč času. Ale dnes přišel den D. Vrátí se!
V okamžiku, kdy ucítila ve vzduchu opojnou vůni sedmdesátých let, přemístila se na břeh Bradavického jezera. Přesvědčená, že na ni Sirius čeká na jejich místě, rozběhla se ke kopretinové loučce.
Byl tam. Přesněji byli tam oba. Nazí. Ve zcela jednoznačné pozici.
“Ale…” hlesla.
“Ehm,” zakryl se Sirius hábitem (Severus zůstal zcela bezostyšně odhalený).
“Víš, když jsi odešla, uvědomili jsme si, že patříme k sobě,” pokrčil rameny. “A poslyš, nezačalas šedivět?”