DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

"Co jsi to zase vyváděl, Starku? Můj rozkaz zněl jasně!"

Tony se opřel o zeď. "Slyšel jsem tě, Rogersi. Ale byl to hloupý nápad, tak jsem vymyslel lepší."

Tony málem nadskočil, když se k němu Steve přiblížil. Jejich tváře se téměř dotýkaly. "Takže takhle to chceš hrát?" zašeptal Steve. "Odmítáš poslouchat moje rozkazy?"

"Dokud budou stupidní, tak ano," vydechl Tony.

Takhle zblízka byly Steveovy oči velmi modré. K Tonyho překvapení se neurazil, nýbrž ušklíbl.

"Tak co tenhle rozkaz? Polib mě."

"Cože?!"

"Polib mě - jestli si na to troufneš."

Tony polkl nasucho - a na rozdíl od minule tentokrát svého kapitána poslechl.

Hnilobný smrad ve volební místnosti dosáhl nejvyšších představitelných hodnot. Volební komise zděšeně třeštila oči. Dav hnijících těl stál tiše a nehnutě ve dveřích.
„Myslíš, že jedí mozky?“
„To by už po nás šli.“
„Co budeme dělat?“
První tělo vkročilo do místnosti a zastavilo před stolem.
„Dobrý večer! Tady se volí?“
„Aaano,“ zamumlal předseda komise, „mohu vidět vaši občanku, prosím?“
Umrlec vyndal doklad z kapsy a položil ho na stůl.
„Pochybuji, že jste v seznamu.“
„A proč bych nebyl?“ divila se mrtvola. „Rozkaz zněl jasně. Vstaň a jdi k volbám!“
„Myslíte ten agitační plakát u hřbitova?“
„No jasně! Tak jsme tu!“

- Pištík môj, predseda sem zasik mieri. Dobrýho zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Ja vám donesiem. Prečo ovce nestriháte, prečo žinčicu nevaríte? Kde sa oštiepke?
- Jáj, predseda, tri veci po nás chcete a my sme tu len dvaja. Jednu si vyberte.
- Výhovorky, výhovorky. Ale dobre. Keď sa zajtra vrátim, ani jednu neostrihanú ovcu tu nechcem vidieť. A teraz idem. Majte sa.
- Jarík môj, čo budeme teraz robiť? Hádam nechceš ovce strihať?
- Pištík môj, vari si nepočúval? Neostrihané ovce vidieť nechce. Na výlet k moru ich pošleme, a ani jednu tu predseda neuvidí.

Jsem připravený? Ne, nejsem a nebudu. Už nikdy nevidět jedinečnou barvu Tvých očí. Nesledovat, jak se Tvé rty po mých polibcích barví do ještě temnější karmínové červeně. Linii Tvých boků si budu moct dál vychutnávat dlaněmi, Tvou vůni budu vnímat snad ještě intenzivněji, sluneční svit i dešťové kapky dál ucítím na tvářích, na zeleň jarní trávy si dokážu vzpomenout, ale ničí mě vědomí, že neuvidím, jak kolem Tvých očí přibývají vrásky a Tvé skráně barvící se léty doběla. A tváře našich dětí, budou-li nám seslány. Znám však Pravidla a vím, jak zní Rozkaz. A pro život s Tebou, lásko…jsem připravený.

Smetl všechny zlomky banánových listů zpátky na stůl. V konečcích prstů ho svrběla magie, ale vedoucí měla pravdu, nebyl by to dobrý nápad. Pokud… pokud by nepoužil prostředníka! Z místnosti vyběhl ozlomkrk.
Zpátky se plížil a tvářil se provinile. Zpod pláště vytáhl malé kulaté akvárium, kterému klepal na sklo tak dlouho, než zlatá rybka s dlouhými šedivými licousy ospale otevřela jedno oko.
Odkašlal si a spustil: “Zlatá rybko, slyš má slova…”
“Zkrať to,” zabublala rybka, “chci spát!”
“Uveď ten zmatek do původního stavu,” ukázal na hromádku na stole.
Rybka pokrčila ploutví a v místnosti se rázem tísnilo sedm vzrostlých banánovníků.

Lan Qirenovy kroky přerušilo zatahání za rukáv. Shlédl na synovce, který fascinovaně zíral na nedaleký keř.
„Wangji?“
Dítě ukázalo na bílého králíka spokojeně okusujícího větvičku. S prosbou v očích pohlédl na strýce.
Ach.
Lan Qiren měl o svém životě jasnou představu. Bratr, který dal přednost lásce k vražedkyni před klanem a zničil tak několik životů, mu byl dostatečným varováním. Bude sloužit své sektě, ctít její pravidla. Nedopustí, aby jeho milovaní synovci sešli z cesty a zopakovali chyby svého otce.
„Pravidla sekty říkají žádní mazlíčci,“ řekl přísně.
Chlapcovy oči se leskly, ale přesto poslušně přikývl.
I kdyby jim měl zlomit srdce.

„A nyní přišel čas na první novomanželský polibek.“
Vnitřnosti se mu kroutily znechucením, zatímco upíral pohled na ni. Mohli se shodnout na tom, že mezi nimi nic nebude, ale neměnilo to nic na tom, že z celé situace mu bylo zle.
„Můžete políbit nevěstu,“ zaznělo o něco důrazněji, když byla prodleva už delší.
Opanoval svůj výraz, aby nedal najevo skutečné pocity a sklonil se, aby spojil svoje rty s jejími. Bylo to špatně, špatně, špatně! Splnil si povinnost, která ho čekala od třinácti, kdy ho s ní zasnoubili, otce tím potěšil a sám sebe zradil, ale koho to nakonec zajímalo…

Byl to sice jeden z těch předražených snobských podniků, ale při tanci se to dalo tolerovat.

Když pak spatřil v Jamesových očích podivný záblesk, nechat se líbat bylo tou nejsnadnější věcí na světě. Musel využít veškeré sebeovládání, aby se v tom pocitu neztratil úplně.

V komunikátoru se ozvala R: „007? Q? Víte, že jste pořád ještě na misi?"

James se přiblížil ústy k jeho uchu a zašeptal: „Rozkaz zněl jasně: tvařte se jako milenci, abyste upoutali pozornost cíle. A zdá se, že to zabírá. Takže neboj, R, mám to pod kontrolou.”

Q by si přál, aby mohl říci to samé.

Občas Azirafalovi ten jeho Nevýslovný plán záviděl. Jistě, nebylo to vždycky jednoduché, ale když už se něco podělalo, mohl prostě říct, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné a šmytec. To jeho nadřízení, třebaže tupí a zaseklí ve středověku, co se týče víceméně všeho, byli ve svých požadavcích vždy velmi explicitní. Mam, pokoušej, přiveď na scestí, jednu, dvě, tisíce duší žeň do věčně hladového chřtánu pekel.
Chtělo to pár tisíc let a jeden nezdařený Armageddon, aby si uvědomil, že už nepatří k jedněm ani druhým. Že stojí opodál a má možnost volby.
Svobodná vůle mátla, komplikovala, někdy bolela. Ale neměnil by. Nikdy.

Judita byla rozladěna (jako ostatně vždy, když něco musela, zvláště bez doprovodu). Hodlala den strávit absencí jakékoli činnosti, plány jí ovšem zkřížil příjezd sestřenice, kterou nikdy nikdo neviděl a dle Juditina názoru ani nikdo nikdy vidět nechtěl.
„Úplně jsem na to zapomněl. Mám soud a nemůžu ji vyzvednout na nádraží,“ oznámil jí otec, prchaje za kriminálním dobrodružstvím. „Dobře se o ni postarej.“

Na smluveném místě netrpělivě přešlapovala, v ruce kytici karafiátů, poznávací znamení.
„Promiňte, slečno, nečekáte náhodou na mě?“
„Ale vy nejste...“
„Sestra nemohla přijet, tak jsem tu já,“ odvětil ryšavý mladík nesestřenicovitého vzhledu.
Judita se usmála. Rozkaz zněl jasně.