DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Dostalo se mi té cti doprovázet tři Chánovy dcery do Persie, kde měly být provdány za tři velké vezíry.
Dívky to byly nádherné, pleť porcelánová, cop vlasů pevně spletený až k zemi, drobné nožky. Měl jsem dohlédnout nejenom na bezpečí jejich cesty, zajistit jim vždy adekvátní nocleh a tlumočníky, ale samozřejmě také bránit jejich čest.
V horách zvaných Karakorum však místní ženy nasadily dívkám do hlavy svůj prapodivný zvyk. Nevěsta, která je pannou, jest prý nevěsta směšná. Vždyť jak bude těšit manžela, říkaly jim.
Chánovy dcery tento zvyk potěšil a cestou do Baghdádu se naučily velmi své budoucí chotě potěšit.

Než jsem přijel do Rumunska poprvé, žil jsem v bláhové představě, že se jedná o kouzelnicky vyspělý stát.
To byl můj první velký omyl.
Rumuni jsou od dob Draculy ke všemu nadpřirozenému silně nedůvěřiví, vesničané stále chodí s věnci česneku okolo krku nebo alespoň kotníků. Jednou jsem před nimi omylem vytáhl hůlku a dostal jsem po hlavě koštětem od místní kořenářky.
Ale draci jsou tady úžasní. Rezervace v Severních horách je učiněný ráj. Nejenom díky mým milovaným šupináčům. Vysoké ostré štíty, které pomáhají vzdušným proudům, hluboké lesy i modré nebe. V přírodě zapomenete na všechna příkoří.
(Charles Weasley - Rumunský zápisník)

Nebe je tam MODRÝ a tráva ZELENÁ a skály VYSOKÝ. LÉTO tam trvá dlouho a v zimě sem fascinovanej tím, jak SNĚŽÍ. VŮNĚ jsou intenzivní a CHUTI taky – zvlášť PEPSI a HRANOLKY. Většina jídel tam ale není nic moc. Všechny místa sou od sebe hodně DALEKO a DLOUHO to mezi nimi trvá, ale nevadí, protože každý AUTO veze tajný agenty, v každým LESE žijou ELFOVÉ, MRAKY jsou plný postav a vždycky se dá hrát mentální PLOŠINOVKA na prvcích interiéru.
Dostat se tam je občas těžší, občas jednodušší, ale dycky to stojí za to – copak de nemilovat zemi, kde sem vyrost'?

Hned po přistání jsem si říkal, jestli jsme náhodou netrefili špatnou planetu, protože o téhle by táta sotva mohl říct, že mám na co se těšit.
Všude byl sníh. Na skalách, na zamrzlých jezerech, na naší lodi, na nás... i na sněhu! Nikde ani živáčka, co by s ním mohl znavený a hladový cestovatel hodit řeč, nikde ani kobliha, a i když ve větru hrála taková moc zajímavá melodie, hlavně mi z něj mrznul čumák. Jo a taky tam bylo mrtě sněhu, to je potřeba zdůraznit.
Prostě když to srovnám třeba s výletem do Llullaillaco, tak Ilum fakt doporučit nemůžu.

Rád bych někam kráčel, ale spíš jsem veden, tažen, tlačen. Nicméně cesta to je, psát se o ní dá, pojmenujme tedy mé putování cestopis. Kudy? Ode zdi ke zdi, v podstatě k šípku, do temného lesa (či jiných temných míst, která vám vytanou na mysli). Číselně od deseti k pěti, ačkoliv… takových pět, to je přece pěkné kladné číslo, jenže já už jsem pěkně hluboko pod nulou. Dolů, po šikmé ploše. A pořádným fofrem, kdo by si to před lety pomyslel? Á, vás zajímá směrová růžice. Nepochybně od západu na východ. Ne, nikoliv Japonsko. Rusko, Čína.
Kdo?
Já, český stát.

Je ráno osmého dubna covidového roku. Vstávám v sedm třicet a moje první cesta vede na záchod a k počítači. Kachny stále nepřiletěly, zdá se, že byly definitivně vystříleny. Mířím do koupelny, ke stolu na snídani a potom ke sporáku. Ven se dostávám pod záminkou venčení tříleťáka. Objízdná trasa hřiště a zpět. Před obědovou přestávkou komplikace - plavčík ve funkci motoristy odmítá slézt z odrážedla. Po zpacifikování vzpoury míříme k rodinnému stolu. Po obědě vysouvám výzkumnou jednotku do přední linie směr les a dělám rajóny. Špicluju uši. Malý plavčík se má brzy vrátit zpět. Těším se až večer zakotvím v posteli.