DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

Tak s jistotou vám můžu sdělit, že v Olomouci, kam jsem putoval jednoho srpnového dne za kamarádem, je skutečně nejlepší. Chtějí jen 1600 Kč a královský se vyspíte. Olomoucko je velice pěkné, určitě mimo jiné (a v dobrém stavu) doporučuji navštívit katedrálu sv. Václava. Tam jsem také byl.

Na druhou stranu třeba taková Jihlava a Praha, to už je jen pro otrlého. Města samozřejmě pěkná, ale když se to přežene, nejsou na vás moc hodní. A postele jsou tvrdé.

Poměrně dobrá je i Plzeň, ano, chtějí 4500 Kč za nocleh, ale sympatičtí lidé s pochopením.

No,najděte mi takového Čecha.

Prošla jsem rozlehlou kuchyní s několika novými spotřebiči. Nestačila jsem se divit, všechno bylo tak velké. Vyšla jsem skleněné schody a po mé levici už v pořadí pátá skříň, páni. Chodba se rozbíhala do čtyřech pokojů.
Vešla jsem do jednoho z nich a další wau mi uniklo z úst. Postel byla manželská, i když by se na ní dokázali vyspat čtyři lidé.
Pod oknem stál psací stůl, vedle něho knihovna a naproti zrcadlo přes půlku stěny. Cesta tímhle domem byla jako cesta kouzelným rájem.

To víte, to je tak když holka z malého městského bytu se přestěhuje do velkého domu.

Tak, ještě respirátor na pusu a jsem připravená vyrazit.
Na chodbě vrznou dveře. Krucinál, to je baba seshora, tu potkat nechci.
Čekám.
Už je klid. Vyrážím. Na opačnou stranu, než obvykle.
Vchody, popelnice, zaparkovaná auta. Známé tváře postupně ubývají. (A stejně bych je pod rouškou nepoznala).
Křižovatka.
Pár odvážných beduínů (roušky, šátky, čepice) čeká na autobusové zastávce. Dobrodruzi!
Přejdu silnici.
Tady fakt není Krakonošovo. Tady to neznám.
Opatrně se kradu kolem neznámých domů, obezřetně se rozhlížím a pátrám po potenciálním nebezpečí. Černé sanitce. Tygrovi, převlečenýmu za psa. Nebo tak něco.
Poslední metry běžím.
Konečně cíl!
Fungl novej Lidl! Challenge solved!

Českou republiku jsem navštívil v rámci anesteziologické konference.
Zajímavá země.
Lidé tu mají veškerou lékařskou péči plně hrazenou ze zdravotního pojištění, v lékárně dostanete diazepam bez doplatku a ve zdravotnických potřebách seženete chirurgickou sadu k hrudní operaci.
Držení omamných látek je povoleno v množství pro vlastní potřebu. Nikdo neřeší, jak velká ta potřeba je.
Cigarety koupíte na každém rohu.
Alkohol se tu prodává tak levně, že návštěvník první dva dny bojuje s kocovinou.
K tomu pomáhá místní kuchyně, která svými knedlíky a vepřovým bůčkem zažene i ten nejhryzavější hlad.
Klid. Když vás chytne žlučník, lékárnice vám prodá Algifen bez předpisu.

Je to dovopravdy zajímavej svět. Namalovaný lidi choděj z vobrazu do vobrazu jak chtěj. Enom do portrétů v ředitelně neprojde nikdo kromě bejvalejch ředitelů.
Můžou si z jednoho vobrázku něco vodnýst do druhýho. Ale dyž to pustěj z ruky, zasejc se to vrátí, kam patří.
To zvířata nikam běhat nemůžou. Kromě těch domácích, co choděj s člověkem.
A nejlepší je to s jídlem. Hlad namalovaný lidi necítěj. Ale dyž maj na něco chuť, klidně spucujou šecky ty dobroty, co sou kde namalovaný. Vono to pak na chvilku zmizne, ale ani se nevotočej, je to zpátky, a můžou si dát nášup.

Na Dagobahu, světu odlehlém a neznámém já byl, co jsem viděl a slyšel píšu teď.

Drsný svět, vlhký a bažinatý Dagobah je. Moří a jezer málo na něm, mokřady a třasoviska jen. Život na něm bohatý je, tvorů a rostlin mnoho, ano. Civilizace není na něm. Byla kdysi, však teď jen trosky a zbytky zůstávají po ní.

Něco jiného však důležité je. Jeskyně na Dagobahu nalézá se. Temná a záhadná ona je. Uvnitř zřídlo Temné strany Síly. Sídlo zla tam nalézá se.

Nebezpečné přiblížit se, nebezpečné vstoupit je. Ten, kdo vejde, uvnitř sebe pohlédne. Svou duši a své srdce spatří.

Schovávám tvář za vějířem a snažím se potlačit svoje nadšení. Postava Shen Qingqiu, do jehož těla jsem se transmigroval, je vzorem důstojnosti.
Ale… ALE! Přenesl jsem se do fantastického knižního světa! I vzduch je tu jiný, čistý. Krystalické vodopády obklopené mystickou mlhou, půvabný bambusový les, kde mám svůj domek…
Je tu tolik neskutečných věcí, které chci vidět… spirituální jeskyně, ano, ty, ve kterých měl Liu Qingge zemřít! Tak krásné, hluboké, tiché! Smrtící Nekonečnou propast, do které za pár let budu muset shodit svého nicnetušícího učedníka, která je domovem úžasných nebezpečných monster, démonů a rostlin s magickými účinky!
Miluji to tu.

Když se zběsilé víření veškerého okolí trochu uklidnilo, začal jsem rozeznávat tvary kamenů, keřů a stromů. Šlehaly po mě svými větvemi a kolem těla se mi obtáčely liány, dusící a táhnoucí mě k zemi. Hlína mezi kameny byla téměř tekutá hemžícími se červy, brouky, pavouky a další bezobratlou havětí. Lezli po mých nohách i pažích nahoru aniž bych proti tomu mohl cokoliv udělat. Na krku jsem cítil přisávající se pijavici. Najednou jako by se zem pode mnou rozplynula a já jsem padal…
Když se mi vrátilo vědomí, účinky septoidího jedu pominuly.

- Wilhuff Tarkin: Paměti - Kapitola 3: Vzpomínky na Carrion Plateau.

Dlouhou cestu rázem zapomenu.
V úžasu hledím na vlny, které pomalu vrší velké oblázky do neuvěřitelného valu podél celého pobřeží. Za zády se tyčí vrcholy francouzských Alp.
Azurové pobřeží, krajina kouzel.
Mohutné zdi pevnosti v Antibes, tržnice a promenáda v Nice.
Obdivuji městečka vrostlá do skal, aby odolala nájezdníkům z moře.
Tourretttes-sur-Loup se svými křivolakými uličkami a malebnými obchůdky mě vyprovodí směrem ke kaňonu Loup s jeho burácivými vodopády.
Kouzlu vůní podlehnu v Grasse, ve Vallaruis se pokloním hrobu Jeana Maraise.
Proběhnu se bočními uličkami v Cannes, ochutnám marnivý dotek Monaka.
Poslední svítání nad Středozemním mořem.
Někdy přijedu zpět, slibuji.

Máma mi vyprávěla, že jednoho dne uvidím svět, voňavý a barevný. Místo toho domovem otřáslo burácení, mokrá zem divně páchla a máma křičela: Uteč!
Svět byl strašně velký a studený.
Měly v něm být jiné bytosti, to jsem věděl, a brzo jsem jednu potkal. Přišla po zadních a zvedla mě měkkými tlapami. Tak začala moje cesta.
Další bytost chodila po čtyřech a dorozumívala se s první tajným jazykem.
Nesly mě podél vody, které se říká řeka, do tepla, kde menší bytost nechtěla, abych něco viděl.
Nabídla mi mléko, které chutnalo divně. Pak dlouho kňourala vysokým hlasem, abych usnul.
Zvláštní zvyky.