DMD Bonus č. 2 pro 09. 4. 2021. Téma: Cestopis

V srdci Šumavy je tma a hlína. Kořeny jejího hvozdu se zde splétají do uzlů. Skrz ně jsem svým neživotem dolezl zpod sychravského sadu sem.
Bylo tu místo. Les nového bůžka místo toho, kterého pozřela stejně, jako mě nechala pozřít zemí, nenašel.

Plíživě jím pronikám. Já, přízrak bez těla, lesovika nenahradím. Ani nechci, žene mě msta. Opatrně trávím mladé buky, burcuji raraší hnízda u Lipna, budím zrůdy.
Jen Sychravo mi je zavřené, obrněné její žhnoucí mocí, která bývala má. Proplétám se kolem, pod ním – ale neprojdu.

Náhle hradba padá. Půda mého zapomenutého hrobu propouští dubový výhonek.
Prorůstám srdcem její moci.

Chci se podívat tam daleko, kam se nikdo zatím nepodíval. Chci probádat všechny kousky světa nad mořem i pod ním. Plavit se po divoké Amazonce, nezkrotně a odvážně. Čelit nástrahám přírody, ale ukázat jí, že nejsem nepřítel, jen drobný človíček snažící se milovat přírodu. Nepustit mnoho lidí tam, kde je tak krásně, aby to zničili.
Vím, není možno najít ráj a nechat ho rájem. Možná by to bylo ode mne až sobecké vůči lidské rase, ale když ona ta myšlenka je tak lákavá.
Snad objevit největšího tvora žijícího v mořských hlubinách?
To ne, lidé by si pošmákli.
Vždyť není úniku!

Když poodhrnu závoj vzpomínek, vidím malé dítě, pro které nic nebylo problém.
Bylo jí pět a pobíhala v ohradě mezi plemennými býky s bezstarostným úsměvem na rtech.
Pokud upřu pohled o deset let dopředu, vidím dívku, která má radost v očích, ale její chování už není tak sebevědomé. Že by první záseky na pažbě cizí pušky?
O dalších deset let později dívka změnila výraz svého obličeje k nepoznání. Pod očima se jí vytvořily temně fialové kruhy.
Zdá se, že život asi nenabízí jednoduchá řešení.
O dalších deset let později je šťastnou matkou s nešťastnou diagnózou.
Kdy tedy sešla z cesty?

Ten ostrov byl kouzelný, ačkoli naše kouzelnické hůlky tam nefungovaly. Mohli jste ho projít napříč za hodinku, nebo taky bloudit v kruzích celý den. Daroval nám základní vybavení k přežití, ale nic navíc.

Jeho hlavní kouzlo však spočívalo v tom, jak nás nenápadně měnil k lepšímu. Když jsme tu přistáli, Snape vrčel, House se s nikým nebavil, Bodie, Hawkey a trochu i Ray se snažili dostat mě a Alison přímou cestou do postele. Jediný relativně normální byl B.J.

Pak jsem si se Severusem i s Gregem potykala. Hawkey je zlatíčko, Ray jakbysmet. No a Bodie… mě dostal do postele.

Ach jo, dneska svůj obvyklej spoj nestihnu, ty výsledky do systému prostě zadat musim. No, ještě jede jeden, sice oklikou, ale co už. Zaberu se znovu do práce.
…
Já debil, já si ten další nechala ujet taky!
Co teď? Od dalšího rychlíku už nemám přípoj osobákem. Musel by pro mne někdo dojet. A je to jinej okres. Kdybych jela zítra, tak bych musela nějak zařídit, aby taťka nezůstal přes noc sám.
…
Úlevně se rozplácnu na sedadlo v rychlíku, aspoň že tohle mi neujelo. Švagr si napíše čestný prohlášení a dojede pro mne.
Já debil, já jsem zapomněla průkazku z práce!

Stopovat na Sicílii ve společnosti blonďaté Finky je tuze zábavné. Do cíle se dostaneš dříve, než bys řekl opuncie. Jak ovšem uhájit čest zmíněné blondýny, navíc trpící akutní migrénou, tváří v tvář opilým fotbalovým fanouškům, kteří se vrací vlakem domů po prohraném zápase svého týmu?
Plným vlakem je zapotřebí v sicilských poměrech rozumět několik vagónů narvaných potetovanou maskulinní hmotou, včetně polic na kufry nad tvojí hlavou.
Musíš se zatvářit sveřepě. Vydolovat z hrdla chraplavý samčí baryton. „Bella ragazza... Mia ragazza! Kapiš?“
To ti pak i o hlavu vyšší kápo ultras podá plechovku s pivem a cesta domů hned ubíhá veseleji.

Ten den co jsem se dostalo ven z vězení v autě, se už nic jiného nestalo, s prázdným žaludkem jsem se uložilo ke spánku blízko letiště a druhý den ráno vyhrabalo pár žížal k snídani. Ještě před polednem jsem se dostalo do cíle. Všude bylo spousta lidí.
Motalo jsem se v ohromné spleti nohou a nevědělo kam jít. Pak jsem se pevně chytlo oprýskaného hnědého kufru a nechalo se odnášet osudem a majitelem kufru nevím kam...
Osud mě miluje, pán míří do Japonska, nebo alespoň tak to říkala ta paní, se kterou stále mluví.
Jenom nevím, co to Japonsko je...

Cesta na severovýchod byla strastiplná a dlouhá.
Nicméně, šance navštívit Pserith, a na vlastní oči spatřit vládce archdarklorda Synteraxe, je pocta, která se neodmítá.
Alespoň jsem měl čas oprášit svoji sharke.
Oficiální řečí se snad domluvím. Jiné místní dialekty neovládám vůbec.
Podnebí v Pserithu je mnohem přívětivější než jsem čekal tak daleko na severu.
Možná za to mohou ty aktivní vulkány, co jsem včera viděl. Láva z nich vytékající je usměrněna do koryt a vyhřívá půdu v širokém okolí. Na jejich svazích dokonce rostou ovocné sady!
Co mě teprve čeká až vstoupím do Temného ráje a spatřím samotný Tyrkysový trůn?

29. března
Dnes jsme dorazili do Ouakamu. Návštěva místního přístavu je zážitek. Ovšem pokud si nelibujete v zápachu motorového oleje, jemném písku, který se dokáže dostat snad i do hermeticky uzavřených obalů, a nekonečném vyjednávání s přístavními úředníky, kořeněném tučnými úplatky, nejedná se o zážitek, jaký by si člověk toužil zopakovat. Ovšem je snadné Ouakam přetrpět jako nutné zlo, když člověk ví, že za několik krátkých dní (za kolik, to záleží na tučnosti úplatků) uvidí Morinkay!
Pro pohled na wyverny, kroužící za úsvitu nad modrými a bílými vlnami, ochotně podstoupím horší věci, než jeden upocený, zaprášený přístav na konci světa.

Brno je městem společenského života, což neocením, když se snažím setřást pronásledovatele. Trochu je zpomalí, když na ně sestřelím vycpaného krokodýla („draka“).
Na náměstí odbíjí jedenáctá. Sáhnu jsem do orloje a mrštím skleněnou koulí gangsterovi do oka. Vzápětí skočím do projíždějící šaliny – následuje zběsilá honička. Nepřežije ji socha exekutora s televizí a Jošt na koni – pouhá náhoda, která rozhodně nesouvisí s tím, jak jsou tyto sochy ohavné. Návštěvu města zakončím s jednou dámou ve vile Tugendhat. Ukáže se, že dáma mě chce zabít, ale naštěstí ji zneškodním (bohužel včetně vily).
Před odjezdem se osvěžím u Kofi-kofi. Espresso tonic. Protřepat – nemíchat.