Historie

Mary Anningová byla britská sběratelka fosílií a paleontoložka, která prozkoumávala naleziště jurských zkamenělin na jihozápadním pobřeží Anglie. Je označována za jednoho z nejvýznamnějších objevitelů pravěkých tvorů v počátcích paleontologie.
Anningová své nálezy podnikala u útesů Blue Lias poblíž města Lyme Regis v hrabství Dorset a to především v zimě, kdy se díky sesuvům půdy objevovaly nové fosilie, které bylo nutné sebrat dříve, než je odplaví moře. Mezi její objevy patří první správně identifikovaná kostra ichtyosaura, jedna z prvních nalezených koster plesiosaura či první ptakoještěří kostra nalezená mimo území Německa.
Proslavila se v geologických kruzích ve Velké Británii, ve zbytku Evropy i v Americe, jako ženě jí však nebylo umožněno, aby se stala členkou Londýnské geologické společnosti, a ne vždy se jí za její objevy a vědecký přínos dostávalo zaslouženého uznání.
Britská Královská společnost Anningovou v roce 2010 zařadila na seznam deseti britských žen, které nejvíce ovlivnily historii vědy.
Právě o nálezu kostry ichtiosaura je můj drabble. Maryin bratr Joseph nalezl lebku tvora a o necelý měsíc později se podařilo Mary najít i zbytek kostry.

Všichni jmenovaní dinosauři byli skutečne poprvé vědecky popsáni v rámci války o kosti jedním ze jmeovaných pánů. Robert Knight je jeden z nejlepších paleoartistů, přes sto let pokroku stále uznávaný a milovaný předchůdce a vzor Zdeňka Buriana.

Francouzský vědec Joachim Barrande, původně stavební inženýr s velkým zájmem o geologii a paleontologii. Stal se též vychovatelem francouzského prince Jindřicha z Bordeaux, vnuka krále Karla X. Po červnové revoluci (1830) odešla královská rodina do exilu a několik let prožila i v Čechách. Tam se Barrande seznámil s vědeckou obcí kolem Spolku českého muzea včetně hraběte Kašpara ze Šternberka, díky němuž potom projektoval dráhu pro koněspřežku z Lán do Buštěhradu. Ta sice nakonec nevznikla, ale Barrande se tak seznámil s terénem skutečně bohatým na prvohorní fosílie, oblast nazývanou nyní barrandien. Ve Skryjích se nyní nachází jeho pomník.
U nás se občas říká, že se Barrande na vychovatele v ultrakonzervativní francouzské královské rodině nehodil, a proto odešel, ale s princem Jindřichem zachovával styky po celý život a byl zřejmě díky němu slušně zajištěn.
K Barrandovým známým v Praze patřil mimochodem i Neruda (jeho matka u Barranda poklízela a uměla i francouzsky), který ho tak trochu zachytil v povídce Hastrman (to je ovšem spíš dojemná naivní figurka narozdíl od respektovaného vědce Barranda)
A protože první fosílie objevil ve skalách Smíchova a Zlíchova, nyní se to návrší jmenuje podle něj - Barandov.

Okcitánská telenovela. Pokud holdujete rodokmenům, doporučuji hrabata z Toulouse a tyhle příbuzné.

Abych vám to osvětlila: z již dříve zmiňované smlouvy z Paříže vyplývalo, že hrabství Toulouse zdědí jediný potomek Raymunda VII., dcera Jeanne, která byla rovnou provdána za bratra francouzského krále Ludvíka IX, Alfonse z Poitiers.
Aby mohl Raymund z téhle podmínky jakkoliv vycouvat, potřeboval by mužského potomka. Jeho manželkou byla o jedenáct let starší Sancha Aragonská, která v tomhle bodě už nemohla mít děti. Raymund si vyhlédl Sanchu z Provence, dceru Raymunda Berengara V., který byl... synovcem té první Sanchy. Sňatek měl domlouvat dědic aragonského trůnu, rovněž synovec Sanchy Aragonské.
Anulování sňatku Raymundovi prošlo v roce 1241 na základě toho, že jeho otec byl kmotrem Sanchy Aragonské (já bych argumentovala taky tím, že tenhle jeho otec si jako šestou manželku vzal Sanchinu starší sestru... ale aspoň už byl tou dobou Raymund na světě).
Poselstvo se žádostí o dispens na sňatek s druhou Sanchou ovšem dorazilo do Říma až po smrti zainteresovaného papeže, takže na tuhle část telenovely nikdy nedošlo a Sancha Provensálská se provdala v roce 1243 za Richarda z Cornwallu.

Raymund mezitím pletichařil jinde, vyjednával vzpouru okcitánské šlechty ve spolupráci s anglickým králem Jindřichem III. a s Hugem z Lusignanu, který měl pod palcem Poitou. Byla mu nabídnuta ruka Hugovy dcery Markéty, a přestože vzpoura těžce nevyšla, začátkem roku 1243 se s ní Raymund oženil. Sňatek byl ale opět podmíněn papežským povolením, které nikdy nedorazilo.

O dva roky později už si Raymund opět potřeboval naklonit spíše hrabství Provence a začal pošilhávat po nejmladší dceři Raymunda Berengara V. - Beatrix. Ano, její starší sestra byla ta Sancha Provensálská a ještě další dvě starší sestry byly provdané jedna za francouzského krále Ludvíka IX. a druhá za anglického Jindřicha III. Rodinná diplomacie hadr.
Raymundovi se poměrně snadno podařilo nechat anulovat nikdy nepovolený sňatek s Markétou z Lusignanu, ovšem mezitím zemřel Raymund Berengar a o poslední dědičku Provence se strhl zápas mezi Aragonem a Francií, který nakonec skončil ve prospěch druhého království. Beatrix byla provdána za Karla z Anjou, dalšího bratra Ludvíka IX. a na Raymunda si v podstatě nikdo ani nevzpomněl.

Raději se neptejte na to, jaké věkové rozdíly byly mezi Raymundem a některými zamýšlenými manželkami.
Jisté je, že mu tenhle gambl rozhodně nevyšel, a jeho hrabství se skrze sňatek jeho dcery stalo přímým dědictvím francouzské koruny.

Nevím, chtěla jsem původně napsat něco praštěného jako obvykle, ale pak mi do toho vlezl ten Celan ...
(Ten první divadelní příběh je stará lidová legenda, četla jsem to kdysi v románu H. Pourrata Kašpar z hor; ten druhý asi poznáte)

Omlouvám se všem, kteří očekávali ženicha prodaného na součástky :) připletla jsem se dnes omylem k nějaké vesnické tancovačce, a na krájení ženichů už teď večer nemám morál. Ale možná zitra zkusím rozřezat nějakou fosilii :)

Jak známo, nástupnictví Marie Terezie jakožto ženy byla velmi složitá věc, kterou se její otec Karel VI. snažil všemožně pojistit. Zároveň chtěl zachovat svým potomkům i korunu císaře Svaté říše římské, ale volba ženy nepřicházela v úvahu, nanejvýš jejího manžela. Aby dosáhl obojího, vedl dalekosáhlá jednání, která po jeho smrti stejně vyšla nazmar, ačkoliv nakonec se Marii Terezii povedlo zachovat skoro všechno.
Lotrinsko bylo až do té doby samostatná země s vlastním vládnoucím rodem.
Ženich František Štěpán byl tak na základě těchto handlů nucen zříci se své země a přijmout chtě nechtě místo ní Toskánsko, kde byl náhodou právě před vymřením vládnoucí rod Medicejských. Jeho potomci tak rovněž museli splynout s habsburským rodem.
Tím se zároveň otevřelo pro Francii přijatelné řešení v další mezinárodní záležitosti. Probíhala válka o nástupnictví v Polsku, kde Ludvík XV. podporoval svého tchána Stanislava Lesczyńského, který prohrál. Jako odškodnění tak Stanislav mohl dostat k dožití Lotrinsko, které pak po jeho smrti připadlo definitivně Francii.
František Štěpán byl ovšem s Marií Terezií ve Florencii jen jednou. Po něm tam potom vládli jejich potomci (kromě napoleonské epizody) až do sjednocení Itálie.
František Štěpán měl ještě bratra Karla, který měl též smůlu, nicméně oženil se se sestrou Marie Terezie, ačkoliv byl slovy klasika holá řiť. Marie Terezie ho měla velmi ráda. A byla tu také neprovdaná sestra, která pak žila u vídeňského dvora.
Tenhle námět jsem si vybrala i proto, že už dřív jsem psala pro změnu o problémech s nástupnictvím Marie Terezie v tématu Věno, tak je to symetrické.

Václav IV. byl zasnoubený dvakrát, než se skutečně oženil. S Alžbětou Norimberskou to nevyšlo, protože papá Karel našel pro Václava lepší, politicky výhodnější Alžbětu Uherskou. Její otec ovšem zásnuby (jejichž namlouvání trvalo 4! roky) nakonec zrušil a provdal mladou princeznu do Konstantinopole.
Třetí zásnuby s Johanou Bavorskou už byly dotaženy do úspěšného konce, tehdy devítiletý princ se v Norimberku oženil se čtrnáctiletou Johanou. Zatímco svatba i korunovace byly krásné a veselé, manželství... inu, moc ne.