Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Dost divný tvar, s tím širokým okrajem."
„Chtěl jsem zkusit něco nového, neotřelého."
„Co ti vůbec trvalo takovou dobu?"
„Rytí. Chtěl jsem ho hezky ozdobit, jenže mi to vždycky sjelo nějak nakřivo."
„Šňůra by ti nakřivo nesjela," poučila ho. „A co je to tady? Tobě se do jílu dostal písek?"
„Možná?" připustil nesměle.
„Tak to je úplně k ničemu. Dívej se." Zvedla jeho životní dílo a ještě z docela malé výšky je upustila. Pohár se roztříštil na několik kusů.
Těžko tomu uvěřit, ale skutečně se podařilo objevit všechny střepy, které k sobě pasovaly.
Nejstarší známý nález zvoncovitého poháru byl úplný.
Vlny indického oceánu s hučením narážely na pobřeží. Byl další z těch krásných dní, během kterých si připadala jako prase v žitě.
Zejména kvůli tomu, že byla prase.
Vydala se od pláže směrem k lesu. Pod jejími kopyty se ohýbaly větvičky, lámala se stébla.
Na její příchod upozorňoval výstražný křik ptáků vysoko na větvích, ale nikdo z nich ji nezajímal. Nikdo z nich jí nemohl ohrozit.
Tady bylo prase lvem, tady byla na vrcholku pyramidy ona.
Konečně našla co hledala. V trávě leželo ploché hnízdo z několika větví a uprostřed něj vejce, velké jako to slepičí, které znala z domova.
V rámci osidlování nových zemí a zavádění nových obchodních tras měli lidé ve zvyku vysazovat na ostrovech prasata, která mohli při dalších návštěvách lovit.
Prasata (podobně jako kočky) dokážou velice rychle zdivočet a jako všežravci přežijí téměř kdekoli. Jako všežravci ale také často skoro vše sežerou a nezvratně mění ekosystémy jinak izolovaných ostrovů. Jednou z jejich obětí byl i nelétavý dronte mauricijský, neboli dodo, jehož populace byla během sedmnáctého století zničena třemi invazními druhy, lidmi, prasaty a krysami.
Klenotník si nasadí kukátko a otáčí zlaté vejce mezi prsty
Vydává mhmmm, hmmm.
"Je vskutku dokonalé. Zcela nepochybně je z ryzího zlata, rytiny odpovídají Fabergého nákresům. Pokud..." a tady se významně odmlčí, "pokud je to skutečně ztracené vejce Alexandra III., držíte v rukou poklad srovnatelný se svatým grálem, vážený pane."
"Pokud?" bankéř se v křesle narovná a trochu nervózně si popotáhne límeček.
"Pokud," zopakuje klenotník.
"Račte si všimnout, že tento krásný klenot není otevírací. Vejce pro carskou rodinu vždycky měla otevírací mechanismus, aby se dovnitř skrylo malé překvapení."
"Koupil jsem tedy padělek?" vydechl zklamaně Rotschild.
"Ale nesmírně krásný a hodnotný."
Klenotník Fabergé vytvořil přesně 71 nádherných zlatých vajec, z toho 50 přímo na zakázku carské rodině. Kromě toho, že je to známka neskutečného a dokonale zbytečného luxusu, vejce byla vlastně 'obal' na dáreček - portrét, figurku, mašinku...
Po ruské revoluci se plno vajec záhadně ztratilo a oficiálně se jich po světě pohybuje 43 o nichž se ví. Nejvzácnější mělo být zlaté, brilianty zdobené vejce Alexandra III., které objednal manželce k dvacetiletému výročí sňatku. Co bylo uvnitř, není známo. Zmizelo roku 1917 a nenašlo se více, známe je pouze z klenotníkových skic a plánů.
Starší dívka postupovala metodicky podél cesty, oči nalepené na zemi.
Mladší, ještě holčička, rvala se smíchem plné hrsti trávy o kousek výš a házela je přes kamennou zídku. Zvonky plechově cinkaly.
"Clari? Clari, stačí!"
Ovce za zídkou byly jiného názoru.
Maličká si nasbírala plnou zástěrku a vyškrábala se nahoru.
"Na ovečkaaa... Bibii, ovečka nece!"
"Tohle ovečka jíst nebude, Poupátko. Podívej se na pastvinu. Trávu vypasou k zemi, boryt zůstane stát. Je hořký. Schovej ho, doneseme ho do barvírny."
"Bibii!"
"Dobré nebe, kolik jsi ho tam naházela!?"
Skočila přes zídku.
"Copak, myslela jsi, že ovečka ho sní a ponese modrou vlnu?"
Táta: Tak jak se těšíš do Francie? Už jsme dlouho něco nepodnikli spolu, jako táta se synem. Užijem si trochu legrace.
Váša: Nechci nic řikat, ale neměl bys radši zůstat doma? Ve tvym stavu...
Táta: Hele, nebuď drzej nebo ti ukážu, zač je toho loket.
Váša: Ok, ok. Dělej, jak myslíš.
Táta: To jste vy mladý! Nepřeješ starýmu otci ani trochu zábavy!
Váša: Tak promiň. Prostě jen na ten adrenalin tolik nejsem. Já radši party. Svatební je top.
Táta: Já se na to nemůžu dívat, jak to vedeš.
Váša: Njn. Tak se uvidíme v Crechy. Snad to nepotrvá sto let.
Diskutují Karel IV. se svým otcem před bitvou u Créchy, tj. u Kresčaku.
Onfim si dělal domácí úkoly.
Seděl během letního podvečera na lavici před domem a se špičkou jazyka vyplazenou pomalu a pečlivě vyrýval do měkké březové kůry jedno komplikované písmeno za druhým.
Větřík mu čechral světlé vlasy.
Odhrnul si je z čela a aniž by si toho sám byl vědom, začal si malovat.
Vzpomínal na kostelní ikony, a tak nakreslil plavovlasého svatého Jiří, jak jezdeckým kopím probodává nepřítele. Tohle jednou budu, pomyslel si.
Vyškrábal vedle rytíře šest písmen svého jména.
"Onfime," zavolal jeho kamarád Danylo, "pojď si hrát ven!"
Onfim vstal a šel.
Vítr zatím odnesl březové dílo kamsi na smetiště.
Drabble se věnuje kresbám středověkého chlapce jménem Onfim (Anfémios), který žil ve městě Novgorod ve 13. století a jehož kresby vyryté do březové kůry se nám dochovaly do dnešních dní. Popisované kresba je asi ta nejznámější, znázorňuje Onfima jako jezdce na koni, který v pozici svatého Jiří probodává ležícího muže.
Kromě abeced a biblických citátů se mezi Onfimovými kresbami nacházejí i pozdravy pro jakéhosi Danyla. Článek na lithubu
Křižaak: no jako... ne. Ale dneska to bylo hustý. Rozloženej tábor, ne, totálně vysmažený, a někdo najednou vylezl z města a hulákal. Než jsem se pořádně podíval, byli naši chlapi na půl cesty dovnitř.
SegniL: do háje. Kdo tomu velel?
KřižAAk: no jako... já ne, že jo. Ale pomlátili jsme jich tisíce.
SegniL: psal jsi, že jich tam je pár stovek.
KřižAAk: jo, kámo, taky se mě ptali, co s nima. Řek jsem, že Pánbu si je roztřídí.
SegniL: WTF, vole. To budu muset probrat s marketingem.
Neviditelná poznámka, kterou nevidíte támhle:
Jedná se o papeže Inocence III. a opata Arnauda Amauryho. Nečekám úplně, že byste je znali automaticky, ale je to "ten papež, co vyhlásil křížovou výpravu proti katarům" (a nejen tu) a "ten vojevůdce, co prohlásil 'Zabte je, Bůh si ty svoje pozná.'"
Ten vojevůdce byl zároveň opat klástera v Cîteaux (a papežský legát), což mě nepřestane fascinovat. A ten výrok se sice zpochybňuje, ale jednak odpovídá duchu akce, a pak taky byl zaznamenán poměrně brzy poté s přídavkem "opat údajně řekl", snad aby byl podklad pro pochybnost.
Událost, o které se bavíme, je vyvraždění a vyplenění Béziers 22. července 1209, které začalo asi poměrně živelnou akcí a pravděpodobně se dostalo pod kontrolu velitelů křižáckého vojska až úplně ke konci svého průběhu. Přestože ve městě byly pravděpodobně "jen" necelé tři stovky katarských dobrých lidí nebo věřících, podle odhadů zemřelo v ten den ve městě přes sedm tisíc lidí (nebo i více, populace byla někde mezi 10 a 14 tisíci. Arnaud Amaury v dopise papeži číslo zabitých nadnesl na 20 tisíc.), přičemž velká část z nich přímo v katedrále a ve dvou dalších kostelích, kde hledali útočiště.
Po téhle akci se poměrně zásadně změnil přístup místních obyvatel i šlechty ke křížové výpravě samotné a z tažení proti herezi se poměrně znatelně stal boj proti lokálnímu obyvatelstvu, šlechtě a "kultuře" (protože národ ani etnikum nejsou dobově odpovídající termíny).
Felix za sebou tlačil těžkou káru a potil se v letním slunci.
„Zatracené pátky! Zasrané amfory!“
Pátek byl odpadní den. V jiných domácnostech si dávali své střepy odvážet, jeho pán byl ale držsestercle a tak se s nákladem hnusných, od oleje zapáchajících střepů trmácel sám.
„Zasrané amfory! Mehercle!“ zaklel, když se palcem v sandálu kopnul do ostrého kamene.
Felix se potil v letním slunci, byl zaprášený a usilovně pracoval na kvalitním úpalu.
„Úžasné! Tahle je z Tripolisu! Plnili ji nějaký Isidor s Hyacintem!“
Střep opatrně položil mezi ostatní, které ten den vykopal.
Monte Testaccio, skládka nad skládky, vydala své poklady.
Monte Testaccio neboli Střepová hora je organizovaná antická skládka střepů z amfor na olivový olej, která je dnes už docela normální travnatý kopec. Oba Felixové jsou smyšlení, Felix, neboli Šťastný, bylo celkem běžné jméno pro otroka a zároveň je to celkem běžné německé jméno. Právě Němci pod vedením Heinricha Dresslera na začátku století tuto horu zkoumali archeologicky.
Tak to začíná, nevinně, neškodně. Lidé chtějí svobodu. Rituály, prováděné dle jejich vlastního přesvědčení. Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté. Všechno jeden člověk.
Po čase je velkorysý císař nahrazen náboženským fanatikem. Jediný ritus, jediná víra. Kdo se veřejně vzepře, přijde o hlavu. Pětadvacet hlav v železných klecích. Exemplum na bráně malostranské i Juditině. Sejmi jediný ten odpadek lidského žití a propadneš hrdlem.
Uplyne jedenáct let. Ostatky, k nerozlišení od stovek a tisíců jiných, jsou neseny v průvodu do Týnského chrámu. Už ne rozpadající se lebky, ale symbol svatého boje. Před kamenným oltářem jediného Boha se z odpadlíků od pravé víry stává zlato.
Historické okénko: koho napadlo, že "poprava sedmadvaceti českých pánů" a že nesedí počet, tak vás to sice napadlo logicky, protože hodiny dějepisu, ale bylo jich zaprvé jenom šestadvacet, protože jeden dostal před popravou milost, a zadruhé, hlava Jáchyma Ondřeje Šlika byla brzy z věže sňata, protože jeho manželka podplatila císaře.
Záležitost s nesením lebek do Týnského chrámu se stala v roce 1631, kdy Prahu dobyli a okupovali Sasové (protestanti). Na základě toho byly lebky sňaty. Po opětovné změně režimu (cca 1632) byl proveden pokus o to vrátit je na brány, nicméně lebky mezitím stihly zmizet... a až dodnes neexistuje jasné vysvětlení kam. Nejžhavějším kandidátem je podzemí luteránského kostela sv. Salvátora, který se nachází nedaleko Staroměstského náměstí a Týnského chrámu, ale protože jeho provozovatelé odmítají spolupracovat, nejspíš se to nedozvíme.
Nesoutěžní dopnění tématu Mez bezmezného.
Tohohle tématu mi bylo dost líto, v termínu skoro vznikly dvě stoslovky, ale jedna - biblická příliš kontroverzní a druhá mytologická zase asi docela banální.
Tak aspoň jedna cestovatelsko-historická.
Za řekou Vezerou se zvedají mohutné hřebeny pokryté hustými bučinami. Prastarý, slavný Teutoburský les.
Blízko městečka Detmold se nad lesem nečekaně vynoří obrovská měděnkově zelená postava s okřídlenou přilbou a mečem mířícím k nebi. Hermanův pomník.
Zde narazili bojovní Římané na tvrdý odpor Cherusků. Nejmocnější říše poznala své hranice. Nadarmo bědoval císař Augustus, aby mu Varro navrátil ztracené legie. Římané už nikdy nepronikli dál.
Po dlouhých staletích pak nově zformovaný německý národ oslavoval vítěze jako svého hrdinu.
Odešli Římané, germánští vládci, nakonec i velikášští vůdci. Jen zelené lístky buků se každé jaro rozvíjejí, rozkvétá vonná mařinka a všude vládne mír.
Pomník Hermana (v latinských pramenech Arminius) vznikl v letech 1838-1875. Kromě toho, že je v nadživotní velikosti (v městečku i jinde měli vystavený model jeho boty a je teda jako hrom) ještě stojí na vysokém postavci, takže opravdu ční do prostoru jako nadčlověk.
Nad Vezerou, u Porta Vestfallica, se nachází jiný takový ohromný pomník věnovaný císaři Vilému I. s vyhlídkovou terasou.
