Historie

Dá se říci, že Ferdáčka neměla ráda ani jeho chůva. A to byla za lásku placená. Malého chlapce s velkýma buličíma očima a nepřirozeně velkou hlavou nechávala často o samotě, protože "na to se nedá dívat". Při záchvatech ležel bezvládně na koberci a sledoval štuk. Ve chvílích klidu se pomalu učil, co je hra. Kutálel se tam a zpět po pokoji, časem se naučil balit do koberce a zase rozbalovat.
Do devíti let se nikdo nestaral o jeho případné vzdělání. Byl přece šílený. Těžce nemocný chlapeček, co jistě brzy umře.
Ale smrt nedorazila.
Zato intelekt bujel i bez vnějšího vlivu.

“Haló, strážníku! Strážníku!”
Ulicí se nesl povyk babky Vitáskové. Strážník Obřanský si povytáhl opasek a vyrazil plnit povinnosti.
“Copak se děje?”
A už to viděl. Sukovitá ruka babky Vitáskové pevně svírala ucho Fandy Brabce.
“Strážníku,” volala babka, “tady ten spratek mě chce převádět přes ulici!”
Strážník Obřanský se zarazil.
“Ale…. Není snad hezké, že chlapec pomáhá starším…?”
Bába zavyla. “Ale já přecházet nechci! Já jsem bytem zde, číslo popisné osm, prosím!”
A Obřanský už věděl, která bije. Včera zase jiní chlapci vyložili metrák uhlí - do špatného sklepa.
“Zatraceně,” zamumlal si pro sebe, “už aby ti parchanti přestali číst ty foglarovky!”

Neslýchaný skandál. Albrecht, syn jednoho z nejvznešenějších rodů Říše, dědic bavorského vévodství, si přivede ženu z lůzy, lazebnici? A snad pomýšlí na svatbu?
Rozhořčení rodiny se stupňuje, když vévoda Albrecht trvá na svém, i na mnichovský dvůr Anežku přivede. To snad má být kněžna? Vyloučeno!
Albrecht odjíždí na hon do Landshutu, svou milovanou nechává samotnou. Otec, vévoda Arnošt, okamžitě zasáhne a požene Anežku před soud. Jak mohla bezvýznamná žena okouzlit knížete? Je to určitě čarodějnice!
Ortel je vynesen. Nebohá Anežka končí ve vlnách Dunaje.
Otec dosáhl svého, syn nakonec uzavře řádný sňatek. Památku jeho milované dodnes připomíná kaple ve Straubingu.

„Je tady podezřelé ticho,“ rázoval Don Bruschetti po místnosti.

„Copak za tím stojí? Zlá krev? Že by tu mezi námi byla?“

„C-co prosím? To-“

„Špatně jsi slyšel, idiote? Nebo snad koktám jak ty?“

Následovalo několik úderů od menšího z goril.

„Šéfovi je dycky rozumět!“ podělil se s Panzanellem o moudrost ten vyšší.

„Ne, pane Bruschetti. Žádná zlá krev mezi námi není.“

„Hmm...,“ potáhl Don z doutníku, „ale ten stařík u vchodu říkal, že ji dnes viděl. Velká večerní, rozmazaná řasenka, chyběl jí střevíc.“

Pippu „Zlou krev“ Minestrone zasypal prach, jak se jí Don zastavil přímo nad obličejem. Pocítila nutkání kýchnout.

Stojí u pomníku dukelských hrdinů. Čestná stráž, hrdý pionýr v nažehleném kroji. Celá třída mu závidí.

Stojí v pozoru, už celou věčnost, což je asi osm minut. Je nejmíň třicet stupňů ve stínu, čas se vleče, ale musí vydržet! Ještě dvaadvacet minut. A to ho na koleni strašně svědí strup. Pak ho začne šimrat - hrůza - mezi lopatkama. Potřeboval by se poškrábat, ale nemůže, nesmí! Je čestná stráž!

Zatne zuby a v duchu si přezpívá Internacionálu. Představuje si soudruha Lenina v plavkách. Nic nepomáhá. Soudružku vedoucí v plavkách. Dokonce ani to nepomáhá.

Právě pochopil, co to znamená hrdinně trpět za vlast.

Tři trůny, tři koruny, tři velmi ambiciózní královny.
Barbora, Alžběta a Alžběta, vzájemně propojené poutem krve, pustily se do hry, ve které nešlo o nic menšího než o moc.
Katolická Barbora chtěla se stát dědičkou Zikmundovou a usednout na trůn český, uherský i polský. Utrakvisté měli ovšem jiný názor, stejně jako Alžběta z Uher. Ta pro jistotu rovnou svatoštěpánskou korunu ukradla, aby nikdo jiný než její syn na hlavě ji nemohl mít. Ovšem mladší Alžběta, toho času litevská velkokněžna, prosazovala na všechny trůny synka Vladislava.
I prohádaly se k mlčení, jedna s druhou nepromluvily deset let.
A která vyhrála?
Žádná.

- - - - - ZÁVĚRY - - - - -

Hmm... jenže když upřímný budu, vlastně nic...

Ve své práci zabýval jsem se vztahy mezi aglutinací lidské krve a vlivy jejími na duševní poruchy. Po několikaletém studiu a pečlivém zaznamenání všech...

Moment, kolik jich...

všech 3160 bláznů, jsem nade vši pochybnost zjistil, že mezi aglutinací krve a duševními poruchami pacientů není naprosto žádný vztah.

A je to venku. Jistotně se mi všichni vysmějí. Nicméně...

...mé systematické vyšetřování s jistotou odhalilo, že krev lidskou rozděliti lze do čtyřech skupin (I, II, III, a IV), jež nemožno navzájem libovolně mísiti...

Nu, alespoň něco. Ale dále raději věnovati se budu věcem jiným.

Vídali je často.
Hnědo- a černo-bíle mramorovaní ptáčci se vznášeli na vlnách ve společnosti kormoránů, racků i pelikánů. Lovili stříbrné sardinky svými krátkými zobáky, blanitýma nožkama pádlovali v příboji, potápěli se, volali na sebe mezi útesy. Nevelcí, ale vždycky dospělí.
Jejich hnízda nedokázal najít žádný ornitolog.
Lidé málem věřili, že vznikají ze skal a mořské pěny.
Náhoda odhalila, že jejich hnízda chrání obrovská výška majestátních sekvojí na kopcích deset mil od pobřeží. Ptáčata se tisknou do stínů načervenalé kůry, téměř nehybná, bezhlesná.
V bezpečí, dokud nenaberou sílu, aby slétla či splachtila na rozvlněnou hladinu.
Pokud k nim člověk nepřiláká predátory...

"Přidej, Massimo," volá mistr a ani se neotáčí. Opírá se do každého kroku a za zády má nebohého učně ověšeného deskami a všelijakým náčiním. Chlapec funí, a kdyby neměl plné ruce, určitě by posunkem naznačil, co si o mistrovi myslí.
Poslední stavení minuli před drahnou chvílí. Pastýři se mohli údivem hlavy i brady uškrábat. Ostatně, kdyby ovce měly ruce...
"Mistře..." volá zadýchaně Massimo. "Kam až?"
"Nahoru."
V kamenném moři už ztrácejí dech oba, přesto se statečně škrábou dál.
Pod vrcholem padne chlapec nazad.
Mistr Brunelleschi si ho nevšímá, vytáhne skicák a začne načrtávat město pod sebou.
Jeho dílo bude perfektní.

Byl to úžasný pocit, po té dlouhé cestě z Aleppa být přímo tady, v tomhle domě. Bylo jí to trapné, ale když viděla nápisy okolo... Vzala do ruky uhlík, a napsala drobným písmem ...ya al-Ḥalabīya

***

"Vole dobře ty, ten obrázek se poved, ale co má bejt ten erb nad Spasitelem?"

"Ať se pozná, že jsme Askánci, ne?"

***

"Táto, napiš tam 'Vánoce a letošní rok'".

***

"Na co ten uhel?"

"Přece nebudu rýt jméno do zdi jako barbar!"

"Ale prd! Koukej se tam naškrábat, ještě aby to někdo smáznul. U Alláha (On je vznešený), proč já musím za muže mít takovýho ňoumu."