DMD Bonus č. 7 pro 23. 4. 2023.

Sedí nad mapou, prstem projíždějí možné trasy.

Přes Moravu do Rakouska? Počkat v Plzni, jak se situace vyvine? Zmizet ke známým do Francie? Odjet do Turecka? Ve dvacátém roce jim tam nebylo zle, ale je to přece jen příliš blízko.... Nebo pro jistotu až za oceán? Spojené státy by nemusely být špatné... Možná raději Jižní Amerika? Afrika? Asie raději ne, čert ví, jak dlouho se tam ještě bude bojovat... A samozřejmě: mohli by zůstat a doufat.

Sedí nad mapou, prstem projíždějí možné trasy. Mají utéct, nebo zůstat?

Je konec dubna 1945 a k Praze se rychlým tempem blíží Rudá armáda.

Šest a půlkrát zamíchal lektvar osmičkovým pohybem. Tekutina se postupně změnila z blátivě zelené v krémově azurovou. Vypadalo to dobře.
„Mám už nadrcený ten ibiškový květ.”
Vzhlédl a podíval se na Huberta. „Na jemno?”
Nakrčil nos a prohlédl si hmoždíř. „Řekl bych, že na kaši.”
„Ukaž.”
Hubert k němu naklonil hmoždíř a promíchal fialovou pastu tloučkem. „To je opravdu na kaši.”
„Je to moc?”
Usmál se na něj. „Ne. Je to perfektní.”
„Vážně?” zeptal se Hubert tak nadšeně, že se z toho Severusovi zkroutily palce u nohou.
„Vážně,” přitakal. „Hoď ho tam."
Žádné líbání během choulostivé fáze přípravy lektvarů sakra!

Být prorokem v Izraeli je skoro nuda.
Přiznejme si to, Hospodina se tady momentálně nikdo na nic neptá... a on nevypadá, že by měl něco na srdci.
Možná bych potřeboval nové řemeslo.
***
Počkat, počkat! Proroctví pro protivníky? To teda nezní úplně lákavě.
A já už jsem s tím vlastně vůbec nepočítal, že bych něco slyšel, nebo dokonce vzkazoval. I když je to teda zasloužený rozsudek, zdá se.
V tomhle rozhodně budoucnost nevidím.
***
Tak oni to vzali vážně?
A On jim odpustil.
Takže nepříteli před branami se nevyhneme.
Leda snad, že bychom se dali na pokání taky...
Nebo skončíme v zajetí.

"Pankráci, měli bychom vážně pouvažovat o dalším Zdiradově studiu, čas letí," praví Jenovéfa.
"Já vím, letí jako jelen, byv do zadnice střelen."
"Vážně, musíme zvážit, zda gymnázium a které, případně jakou jinou školu ještě."
"Co kdybychom zašli na nějaké dny otevřených dveří?"
"To je určitě dobrý nápad. Například budou na technickém lyceu a na přírodovědném taky."
"Nevím, zda tyto školy Zdirada zaujmou, ale proč tam nenahlédnout."
"Co ty jsi vlastně chtěl dělat v jeho věku, Pankráci?"
"To bych raději nerozebíral. Každopádně budeme sbírat informace, co to půjde, ať nejsme v okamžiku podávání přihlášek paralyzováni nerozhodností."
"Přesně tak, tatínku, starejme se."

Věděla, že je to nebezpečné. Ale risk je zisk. Nemohla jinak, žár lásky by ji spálil zevnitř. Poslala Vivice kytičku fialek a čekala.

Stejnou květinou se s ní Vivica po pár týdnech rozloučila. Vybrala si bezpečí manželovy náruče. Ovadlé květy, stále omamně vonící, na rohožce přede dveřmi Tove připomínaly vášnivé polibky.

Tu pravou poznala později. Tooti. Každé léto spolu utíkaly do svého světa. Do oken chatky na ostrově pověsily záclony se vzorem drobných fialových kvítků.

Když ve svých osmdesáti šesti letech zemřela na rakovinu plic a pochovali ji na hřbitově v Helsinkách, její partnerka osázela celý hrob květinami. Voňavými fialkami.

Mysleli jsme, že vesmír je tichý. To lidstvu tvrdili vědci - že v mezihvězdném prostoru bez atmosféry se nenese zvuk.
Není to pravda. Planety rezonují každá svou vlastní frekvencí. Moje přístroje na palubě zachytily temné hřmění z hlubin Marsu. Venuše zas vysílá v hravých trylkách. Země… inu, píseň Země byla jemná, ale vytrvalá jako jarní déšť.

Než jsem stačil nahrávku na Zemi odeslat, její frekvence utichla. Pak už nebylo, kdo by ji poslouchal.
Nikdo se tak nikdy nedozvěděl, jak nám naše planeta pod nohama kdysi zpívala.
Snad by se lidem její píseň líbila.
Nevím.

Mezi Marsem a Venuší zeje hluboké ticho.