Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Na stole leží odhozený list.
S jakou nedočkavostí před chvílí lámal pečeť a otvíral jej. Čekal tak dlouho. Konečně.
Dychtivě začínal číst známé rozmáchlé písmo.
Nevěřil svým očím.
… nespokojen… došly stížnosti… od Jana i Jakuba Cimburských… pán na Zástřizlech je znepokojen stavem kostela…
Bere znovu do rukou dopis a pokračuje ve čtení.
… nejtěžší žalobu podává Vladan z Archlebova. Věrný syn pravé církve, štědrý donátor… žádal o intervenci v jeho při s Cimburskými a ty jsi jej odbyl… zasaď se o nápravu, jinak budu nucen tě odvolat… zklamal jsi...
Znovu odhazuje list a zatíná pěsti.
Ještě poznáte, kdo je Bernard. Všichni.
V drableti se projednává smrt, znesvěcení mrtvol, církev a absurdní dramatická realita. Znáte mě. Číst jen s pevnými nervy a silným žaludkem.
Málokdo dovedl zúčtování do takového extrému jako papež Štěpán VI. Ten nesnášel svého předchůdce papeže Formosa. Proto ho nechal z hrobu vykopat a jeho tělo soudil v takzvané Synodě mrtvých. Formosus byl odsouzen a za trest byl z jeho těla serván papežský háv a byly mu useknuty tři prsty na pravé ruce, aby nemohl nadále žehnat. Pak bylo tělo zas pochováno, nicméně v zemi nevydrželo moc dlouho. Za pár dnů bylo zas vykopáno a hozeno to řeky Tibery, která protéká skrz Řím. Nicméně bylo vyhozeno do řeky na špatné straně, vplulo do Říma a vyplulo na břeh přímo ve městě.
Letos začnu zlehka, Hotelem. Uvidíme, co se vyvrbí dál. Ráda vás tu zas všechny vidím.
Jsme naštvaní. Domácí nám vždy večer odměří pár kousků skvělé dobroty, ale plechovku se zbytkem schová. Do skříně se dostat nedokážeme. Co teď?
Musíme pracovat jako tým! Rozdala jsem úkoly.
„Já?“ divil se Goliáš.
„Tebe miluje nejvíc.“
„Já?“ reptala Zuzana.
¨Jsi nejtlust… Máš nejvíc síly!“
Když večer přišel čas dobrot, Goliáš nebyl. Domácí znervózněla. Její miláček se ztratil! Plechovka letěla na linku, domácí začali hledat.
Zuzana hejbla zadkem, nádobka zajela za kávovar.
„Tvrdě spícího“ Goliáše posléze našli v prádelníku. Na dobroty už ani nevzdechli.
Cha! Jakmile usnuli, letěla plechovka na podlahu. Sežrali jsme komplet všechno.
Nám nikdo nic schovávat nebude!
Zapsala Sára.
PS. Samozřejmě, že jsme nahoře v patře zaslechli, že v kuchyni něco spadlo. Ale sklo se netříštilo a nám se nechtělo vstávat. Že na posezení sežrali téměř plné balení lyofilizovaných kuřecích kousků, pekelně to drahých pomlsků, jsme zjistili až ráno...
Loupežníci.
Co takhle trochu nostalgie? Stará mafiánská klasika, nový don Corleone a jeho věrný Consigliere :-D
„Není zbytí! Den D nastal,“ posteskl si muž v černém obleku.
Jeho společník vraštil čelo. „Tuším, co teď přijde.“ Tom Hagen byl s rodinou Corleonů spřízněný dlouho. „Michaele, přece si dokážeš poradit s takovou prkotinou.“
„Nedařilo se to ani minulý rok. Nechci dopadnout jako Al Capone,“ zabručel mafián. „A proto nezbývá než použít slova mého otce. Jednoho dne, a ten den možná ani nepřijde, tě požádám o laskavost…“
Tomovi se orosilo čelo. Tahle věta byla neprůstřelná.
„Jak vidíš, ten den přišel. Nuže… zúčtujem spolu!“
A tak don Michael Corleone a jeho Consigliere, Tom Hagen, do noci zápolili s daňovým přiznáním.
„Snad by ses nebál,“ ušklíbla se. Chodili kolem sebe v kruhu. On v drátěné košili a ozbrojený krátkým mečem, ona jen tak. Holé ruce, cestovní šaty, bez zbroje a beze zbraně. A přesto to byl on, kdo měl v očích panickou hrůzu.
„Vzdej se mi a bohové ti odpustí!“
Jen se smála. Cítila chuť jeho strachu na jazyku a bylo to opojné. Příliš dlouho byla odloučena od vlastní moci, ale teď ji má zpět. Znovu cítí ten spalující žár ve svém srdci. Nadešel čas se pomstít.
Bude bojovat za svůj lid. Konec útlaku. Konec ponižování. Konec předsudků.
Rozhovorům na tohle téma se vyhýbala; věděla, že valná většina jejího okolí to rozhodnutí nechápe, nebo rovnou neschvaluje. Stačilo si to představovat:
To jako vážně nešlo vydržet? Už kvůli dětem, nezbláznila ses? Vždyť jste se ani moc nehádali, to sis to musela fakt takhle zkomplikovat? Co budeš dělat? A kam teď jako půjdeš, co si myslíš, že seženeš za bydlení?
No - aspoň v tom posledním měla jasno. Asi na tom všem nebylo vlastně nic k smíchu, ale nemohla si pomoct: musela se ušklíbnout při představě, co by řekla její máma, kdyby věděla, že místo mrňavého panelákového bytu právě kupuje obytňák.
Letos bych si hrozně ráda psala opravdu jen to, co chci, a tak, jak chci. Poslední roky mi to vůbec nešlo, třebaže jsem se snažila, vždycky byl někde vzadu zasutý ten pocit, že od vás čtenáři něco očekávají a vy tomu přece musíte dostát. Co když mě pak lidi nebudou číst?!
Tak ne. Letos opravdu jinak. Můj stress level je za poslední roky už tak astronomický, nepotřebuju si ještě přidávat i na akci, která by měla sloužit úplně opačnému účelu. Nečekejte ode mě proto letos všechny ty moje typický humory, Doktory, hory a další -ory. Jestli vám můžu poradit, nečekejte nic. Sama totiž netuším, co ze mě vypadne :D ale na rozdíl od předchozích let mám sice trému, ale zároveň se na to dobrodružství opravdu nefalšovaně těším.
Smrť těžce usedl na jednu židli.
„POCHOPTE, JÁ...“
Nestačil doříct. Přitočil se k němu Thon a vzal mu z ruky svitek.
„Dovolíte?“
„OVŠEM.“
Thon svitek rozbalil a začetl se. Po pěti vteřinách se začal pochechtávat. Mossi mu nahlédl přes rameno a rozesmál se taky.
„Dejte nám chvilku.“
Thon nečekal na souhlas a odběhl s Mossim do kajuty.
Asi za půl hodiny se vraceli. S třemi vozíky dokumentů, šanonů a podobně.
„Můžem.“
„CO? ACH...“
Smrť máchl rukou.
Portál se otevřel.
Kluci vstoupili a než se portál zavřel, bylo slyšet Thonovo:
„Tak to vyúčtujem, ne?“
Třpyt zacinkal ve vzduchu. Dopad oblé hrany rozvířil krůpěje dalších drahocenností, které odpovídaly a šustily a hřejivě vysypaly svůj chladný smích. Poklad života se rozkutálel po špatně prožitých hodinách a minutách jako se písek sype mezi prsty. Jen další Bonnie. Jen další Clyde. Motor auta stále chrčí, jako by doplňoval poslední nesrozumitelná slova, která padla svistem kulek do tmavočerveného nebe. Hon na lišky v kurníku je u konce, a jak se dává dobrou noc, tak i tito dva ji mají temně věčnou, za ta kuřata, za ty slepice, za ten binec kolem toho. Bílá kapota už nebyla bílá, a ztichla.
Odpoledne zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou,“ pronesl jsem polohlasem u domovních dveří. „Až na věky, pane Ptáček,“ ozvalo se z druhé strany dveří.
„Ano, jsem René Ptáček,“ zakoktal jsem. „Kdo jste vy?“
„Vladimír Vašek. Vy mne budete znát pod pseudonymem Petr Bezruč. Já jsem ten, co proti vám píše básničky. A tady máte návrh smlouvy na prodej dolu Terezka. Kupujícím jsem já, cena požadovaných dvacet milionů. To víte, básně dnes vynáší. Uvidíme se zítra u právníka, adresa přiložena.“
Tak zítra prodám důl. Dvacet milionů je dobrý start na to, abych odložil masku uhlobarona a stal se finančním magnátem.
Zdravím všechny a ráda vás vidím.
Nulté téma tedy splněno, ale jinak to letos na účast nevidím, nejsou nápady ani dostatek duševních sil na celý měsíc.
Jsme v první polovině 18. století.
Takové křivdy, takové ponížení!
Ten mizerný, kluzký, prohnilý doktor práv!
Soudit se kvůli slovům proneseným v ústraní! Vynutit si veřejnou omluvu! Vymýšlet si dokonce ublížení na zdraví!
Že by hrabě uvítal, kdyby tomu šibeničníkovi někdo uřezal nos a uši? Ovšemže!
Potom smíření a příslib budoucí spolupráce. Výsledek? Jenom směnka vystavená předem za neposkytnuté služby. Když hrabě samozřejmě nezaplatil, přišel do vězení pro dlužníky! Jako nějaký křupan!
Konečně odplata.
Kamenná podoba záludného právníka bude ztělesňovat pekelnou faleš. Zrodí se obludný Herkommann, ďábelský vykladač zákona.
Jen místo taláru nakonec oblékl brnění.
Rozkročen, se zdviženým mečem stojí dodnes na Kuksu coby hrozivý Goliáš.
Hrabě František Antonín Špork (1662-1738), pán na Lysé nad Labem a Choustníkově Hradišti a nám známý především jako zakladatel lázní a špitálu Kuks, byl rozhodně pozoruhodnou osobností, vzdělancem, milovníkem umění a neúnavným vydavatelem filosofické a teologické literatury včetně té nepovolené. Ale měl také svárlivou a výbušnou povahu a jeho život je poznamenaný četnými dlouhými soudními procesy včetně vězení (poměrně slusného). Jak popsáno, kvůli některým vleklým procesům měl pifku zvlášť na dr. Václava Neumanna z Puchholze, tím spíš, když se načas smířili, Neumann přislíbil poskytnout rady v dalších přích, nechal si za ně předem slíbit odměnu a té se vehementně domáhal, i když skoro nebylo za co. Proto je postava "ďábelského právníka" někdy spojovaná s ním, ačkoliv mohla odkazovat i na jiné spory, zejména s jezuity v sousedství.
Postava Herkommanna (Zvykomila) se původně objevila v německém prostředí nejdřív jako symbol přehnaného lpění na liteře přežitých právních předpisů a zastaralého myšlení. Hrabě Špork z něj však udělal pekelnou postavu, smybol právního útlaku a falše. Že pomsta měla být sladká, o tom svědčí, že už původní návrhy této sochy pro areál v Kuksu byly modifikovány, aby vyzněla méně jednoznačně a místo právníka vznikl obr v brnění, i tak se spoustou doplňujících symbolů, které odkazovaly na jeho charakter. Přesto bylo později nařízeno ji odstranit, ale socha byla oficiálně prohlášena Goliášem, trochu upravena (zmizely knihy, které měla u nohou, nahradil je jen beztvarý kus skály či pařez) a v blízkosti se objevila i postava Davida s prakem. Nachází se naproti dnešnému špitálu v Kuksu, tam, kde stával zaniklý zámek a lázně.
Jako jiné sochy na Kuksu pocházejí z dílny M.B.Brauna. https://cs.wikipedia.org/wiki/Socha_Herkommana_%E2%80%93_Goli%C3%A1%C5%…
