RPG PE postavy

Díval se do bílého stropu a poslouchal tiché pípání z okolních přístrojů. Vnímal. Jen se nechtěl pohnout. Nepotřeboval to teď. Měl odpočívat... Dodržoval to.

Do místnosti najednou vešel muž s rouškou přes ústa.

"Pane Sanders... Jak se Vám dnes daří? Nevšímejte si mě, jen tu něco poupravím..."

Odpojil nynější kapačku a připojil muže na jinou. Vše prováděl s precizností pomocí rukavic

Muž se naklonil blíže.

"Za chvilku... Bude ten strop pro vás poslední, co jste kdy viděl."

Mile se pousměje a vydá z pokoje pryč. Pacient to prvně bral jako vtip. Jenže po chvíli už strnule pozoroval strop. Bez mrknutí.

Měl blonďaté vlasy jako otec.
Měl modré oči jako otec.
Ani si to neuvědomoval, ale částo i jednal jako on.

Ano, to přesně byl Lionell Inkwood. Prvorozený syn Carla a Georgerie Inkwood.
Nestěžoval si, do jaké rodiny se narodil. Věděl, že peníze nebudou jeho problém.

Jeho problém bude jedině to, že se bude, vlastně už podobá otci. Ve všem. Byl takové jeho menší já. Sicc si zvolil cestu zákona, než bankovnictví, i tak potřeboval perfekcionismus v jeho práci.

Ach, geny.

Pozoroval, že i stylem oblečení se mu podobá. A přitom si ten styl zvolil sám.
Divné? Děsivé? Ani ne. Lehce.

Rozhodl se jít projít. Avšak nevyrazil sám. Vzal sebou i své menší prcky a ženu. Kousek za jejich obydlím, které bylo v lese, se nacházel soutok tří řek. Vždy jej to fascinovalo.

A i když o tomto místě už věděli nějakou tu dobu, nikdy nenašli čas se sem jít podívat. Až dnes. Ničeho však nelitovali. Pořád to bylo někdy, než nikdy.

Jakmile došli na ono místo, sedli do trávy a pozorovali to. Prostě něco neuvěřitelného. Ten příjemný zvuk vody, zvuk šustění lesů a okolních zvířat.

Prostě kouzelné. Ve chvíli, co děti usnuly, se k sobě pár naklonil blíže a políbil.

Theréz Inkwood se procházel po chodbě hradu, pergameny tiskl k tělu. Byl zařazen do Mrzimoru. Chlapec byl rád, ale i tak... Měl jistou pověst, která ho označovala za syna kriminálníka.

"Hej, Terezko!!" Vykřikl na něj blonďatý zmijozelský chlapec a jeho parťáci uchechtli.

Mladík na to nijak nereagoval a šel chodbou dál. Chlapci ho doběhli a různě do něj začali šťouchat.

"Ňoumo! Ničemo... Sice seš Inkwood, ale úplej lůzr." Dál se naváželi. Jeden z mladíku ho i uhodil pěstí. Pokračovalo to.

Po nějaké době skončilo. Chlapec se pomalu zvedl a s úpěním přesunul na ošetřovnu. Nebyl tam poprvé. Asi ani naposledy.

Miloval ji a ona jeho.
Finnegan a Riley.

Finn se nikdy netajil city, nebo nechutí. V jejím případě to bylo první.

Řekl jí, že ji miluje, že s ní chci být do konce skonání.
Že jeho srdce bez ní je prázdné a nedokáže být.
Obrátil kvůli ní celou anatomii. Plíce může být jen jedna, ale srdce nikdy. To je párový orgán.

A ona s tím souhlasila, opětovala mu to.

Co souhlasila... Založili spolu i rodinu. Rozdělili, co kdo má dělat.
Někdo by si pomyslel, když je srdce jedno, tak to zvládne samo. Možná ano.
Ale nikdy neuškodí pomoct udat směr.

Vychoval ho, aby činil dobro. Ale i tak si uvědomoval, že bude stejný, jako on. Respektoval to. Respektoval tu svou výchovu, co mu dal. Byl s tím spokojený.

Věděl, že se jednoho dne vzpamatuje a ukáže světu, co je zač. Věřil tomu, silně. A to mu stačilo.

A kdo komu? Finnegan Ayers, otec nyní čtyř dětí, má pubertálního syna. Christopher Ayers. Furt by lítal za holkama, žádná škola - on to znal a jak.

I přesto ho vychoval tak, že má slušné vychování.

Nu a to ho za několik let čeká vychovat svého mladšího syna, Sullivana. Nom, aspoň už je připraven.