RPG PE postavy

Co člověk jako kouzelnický popelář nezažije.

Viděl toho už hodně - ostatky, důkazy, plýtvání jídla, šperky... Lidé si nevážili věcí.

Ale nikdy mu do odpadků nespadl živý člověk. Hlavně slečna.

„Uhm...” Nom, moc si jí nehleděl a dál uklízel. Neplánoval jen kvůli ní přijít o možný bonusy.

Náhodou narazil v odpadcích na plyšáka jednorožce. Sice špinavého, trochu roztrhaného, ale stále vypadal hezky. Podržel ho v ruce a druhou, s hůlkou, na plyšáka mávl. Pomocí kouzla jej očistil a trochu i spravil.

„Hele... Špunte... Chceš to?”

Dívce se rozzářily očka. „Jednorožeeec! Jooo!” Podal jí ho, jemně pousmál a dál pokračoval v práci.

Akorát tam přerovnával popelnice, když něco přistálo ve velkém kontejneru. Všeho nechal a hned se šel podívat, co mu tam hodili tentokrát.

Z odpadků na něj vykoukla střapatá hlava se známou tváří. Vždyť to je ta holka z kavárny, co neměla ani na čokoládu! Zakroutil nad nečekaným nálezem hlavou.

„A ty patříš kam? Do papíru nebo do plastu?“

Dany se s jeho pomocí vyhrabala z odpadků a oprášila si děravé kalhoty.

„Já jsem jedině nebezpečný odpad,“ vyplázla na místního popeláře jazyk.

„Jistě, velmi nebezpečný. Čí seš, špunte?“

„Ničí. Jsem svoje.“

...

Kdyby jen věděli, že ve skutečnosti jsou otec a dcera.

Musel pokračovat v rodu. Neměl možnost se víc seberozvíjet. Dnešním večerem tvrdí manželství, vytvoří potomka a převezme majetek. Neznělo to tak špatně. Přeci jen - majetek i peníze on rád. Jenže teď mu to bude vnuceno. Musí se stát novou hlavou rodiny.

Ano, nejstarší syn rodu Inkwood právě stál před zrcadlem a oblékal sváteční šat.
Jeho otec jej opustil. Nezemřel, ale z nepravého obvinění si vytvořil nový život. Bez jeho rodiny. Opustil ženu, milované děti, majetek.

Poupravil si rukávy u saka a následně i límeček košile. Pohlédl na svůj odraz v zrcadle.

Už teď věděl, že...
Bude prodaný, zneužitý a manipulován.

Natáhl ruku, ale nedosáhl.

Udělal krok, ale neposunul se.

A i tak se blížil pomalu cíli. Či si to pouze myslel? Chtíč dokáže lehce ovládnout mysl.

Co jej vlastně na tom konci čeká? Peníze, moc, ztracená láska z mládí? To kdyby věděl.

A přesto se stále pokoušel dostat blíž k přivřebým dveřím. Kdyby jen tak je mohl lehce otevřít.. nakouknout...

Rána. Ano, ta jej zastavila. Opět. Nebylo to poprvé.

Ale on to zvládne. Musí jít dál. Dojít...

Zvedl se, skoro viděl do té mezírky...

Ach, kdyby tušil, že to všechno je pouze faleš skrytá v růžových tobolkách na nočním stolku.

Jednoho dne to prostě muselo přijít. Nebo spíše se dá říct i přijet.

Ano, před dveřmi do sídla stála černovlasá žena v honosných fialových šatech a přes to přehozený ještě kožíšek z lišky.

Byla to plánovaná návštěva? Nikoliv.

„Ettiene, zlatíčko... Kde máš skřítky? Ráda tě vidím.” Ano, to už ho líbá třikrát na tvář.

„Matko... Co tu... Též...”

Žena se zamračí a nakloní blíž k muži.

„To je ta tvoje? Však nevypadá, že by byla do domácnosti..”
Jediná pomluva od tchýně? Nikoliv. Padlo jich víc. Francouzsky.

„Ettiene... Děje se něco?” Optala se anglicky.
Ach ta bariéra... „Ne, zlato... Chválí tě..”

Procházel se tak chodbou ve škole a po cestě upravil límeček jeho košile. Měl namířeno k jedné brunetce, co z toho, jak k ní blížil, padala do kolen. Jakmile k ní došel, věnovala mu velký úsměv.

„Ahoj, Carle... Moc ráda tě vidím. Budeš zase chtít pomoct s nějakým úkolem?” Pronesla k mladíkovi sladkým hlasem a omotala tak okolo ukazováčku pramínek vlasů.

„Přišel jsem ti říct, že jsme skončili.” Ani jí nenechal prostor pro vyjádření a vydal pryč. Dívka se zamračila, pak rozplakala a utekla.

To už došel k černovlásce opodál.

„Dneska ti to sluší, Vivien. Co zkontrolovat vybavení... Kumbálu, zlato?"

„Převezmi moc, udělej pořádek, synu.” Poslední slova staříka na smrtelné posteli, než nakonec vydechl naposledy.

Na ukazováček své ruky si navlékl zlatý prsten se smaragdem, poupravil oblek a vyrazil do kouzelnické rady.

Během dne oním prstenem stvrdil několik zákonů. Na konci dne jej vložil do trezoru, poté napil ze sklenky vína. Někdo ho vyrušil.

„Otče... Až jednou... Myslíš, že budu dobrý vůdce?” Pronesl k muži mladík. On sám se jen pousmál a přikývl.

„Ano, budeš. Jednou.” Karty se obrátily a muž padl k zemi. Mladík jej jen mlčky pozoroval. Došel k trezoru a vyjmul šperk.

„Sláva, ať žije pán Zla.”

Signál?
Krycí jméno?
Symbolika?

Kdo ví.

Zlato značí bohatství a jistý luxus.

Mravenec pracovitost, týmovou práci a přitom i jistou hierarcii

Znamená tedy zlatý mravenec hierarchii od nejbohatšího - hlavního „krále” až po sluhy?

Opět - kdo ví.

Možná to je spojené s Egyptem. Tam v dávkých dobách měly zvířaty jistý význam. Skarabeus byl také brouk... Tak záměna za mravence... Novodobá inovace, či urážka dřívější kultury?

Ano, myslíte si správně - kdo ví.

Přemýšlel jsem nad tímhle už nějakou tu dobu a nedošel zatím k jištění závěru. Popravdě ani nevím, zda k nějakému dojdu.

Ale doufejme.

Loučí se a kytičky s vámi - Roger.

"Je takový maličký... To asi nebude úplně chlap, jako hora." Zasmál se hnědovlasý muž a pohladil novorozence v náruči jeho matky

"Ale prosimtě... On ještě vyroste. A čekám, že to bude uličník. Už v bříšku mě kopal." Pronesla žena a zamilovaně na dítě podívala. Dál ho lehce kolébala.

Seděli s mužem v jedné z botanických zahrad, v okolí zněl zvuk ptactva a vzduch byl čistý a nasáklý exotikou.

"Myslím, že Finnegan je hezké jméno. Hrdé a přesto... Finn, uličník." Zmínil muž, žena se jeho slovům zasmála.

A v tu chvíli ze stromu na nimi spadl list, přímo na chlapcům nos.

Vždy se musel rozhodnout, jaký hrozen svolí. Ne, že by měl moc na výběr... Ono zase tolik těch druhů nebylo.

Červené a bílé. Nic víc, nic míň.
A přesto víc měl rád bílé. I mu sedlo při výrobě...

"Otče... Až jednoho dne... Převezme podnik můj bratr, že?" Pronesl mladík a pohlédl na staršího muže.

"Ne, chci, abys to převzal ty. Trevor je sice schopný muž, prvorozený syn, ale ten má v osnovách života psán jiné povinností."

Mladík jen zamrkal a pokračoval v přebírání hroznů. Nemůže si dovolit tam dát nějaké plesnivé.

"Nezklamu tě, otče."

"To já vím, synu. Pozor, plesnivý."