DMD č. 26 pro 26. 4. 2024. Téma: Výběr z hroznů

Sedí u stolku a sepisuje domácí úlohu. Bosé nohy zašprajcované za trnoží, soustředěně si vypomáhá špičkou jazyka.

"Tak co máte dneska za úkol?"
"Dneska jenom z prvouky."
"Nepotřebuješ poradit?"
"Já sám, mami."

Už je velký kluk. Druhák. Až mě to dojme.

"Opravdu?"
"Jasně, je to ísy, jak dva špízy."

Po chvilce seskočí ze židle a předloží mi sešit k podpisu.
Při pohledu na modrá písmenka mi zaskočí.

"Věci, které se vyrábí ze skla:

Flaška na pivo.
Flaška na víno.
Flaška na proseko.
Sklenička na olivy."

No skvěle.
Možná bych učitelce měla nějakou flašku koupit.
Třeba na nás pak nezavolá sociálku.

Hrabě zachmuřeně hleděl na ten list. Další obžaloba, a dosti závažná obvinění.
Začalo to strkanicemi se sousedy, kterým vadil i bohulibý záměr založit kapli! Spor se vyhrotil, obrátili proti němu vše, co lze. Pochybná a zakázaná literatura, rouhačské sochy a malby, podezřelá společnost! Jistě, on si na bohaté vinici myšlenek vybírá plody podle svého, nehledě na to, z jaké půdy vyrůstají. A vyhledává i něco peprnější chuti. Satiry, která ovšem poslední dobou míří hlavně na ně.
Teď mu tedy nápoj zhořkl.
Potrefené husy kejhají, vyhledávají služby ničemného Herkommanna, zaštiťují se pravou vírou. Budiž! Však on jim tenhle pohár náležitě osladí!

Do ucha mi šeptaly hlásky.
„Má to ještě smysl? Nepomohl by šlofík?”
„Nenaváděj ji! Musí se učit. A navíc lenost je jeden ze smrtelných hříchů.”
„Což takhle napsat kamarádům a zahrát si Kabo?”
„Už dlouho jsi nebyla v kavárně na rohu. Určitě budou mít šlehačkové béze.”
Smetla jsem si čtyři postavičky z ramen do dlaně.
„Vy jste teda banda. Jeden maličko hodný démon. Jeden anděl, tak trochu bastard. Další anděl, s lidskými nedostatky. A čert, který je v nebi více doma než v pekle. Vybráni ti nejlepší z nejlepších, aby mi seděli na rameni a radili. Víte co? Budu háčkovat.”

"Děkuji, ten kuřecí steak byl dobrý. Jaké víno se k němu hodí?"
"Doporučuji rulandské modré, výběr z hroznů."
"Tak si ho dáme dvakrát, že?"
"Joo, pak si můžete ty hrozny vybrat zpátky."
"Možná bude rozumnější, aby si pán už nedával, denně se nám tu stávají nehody."
"Dobře, zaplatíme, a půjdeme."¨
"Joo, půjdeme do dalšího sklípku. A dáme výběr hroznů."
"Opravdu raději půjdeme."
"Mami ne, nechej měěěěěě. Jirka koupil to víno."
"To jste přehnal teda. Celou dobu jste nepil a zvládl jste to."
"Andrej zdražil víno! Jdeme si stěžovat."
"Odvezu vás domů, dle obličeje tu brzy bude výběr hroznů. A byl."

Má životní anabáze po zemích moravských by vydala snad i na román.
Jedno je však jisté. Byla pro mne přínosem.
a) ve škole v Rajhradě jsem měla tak báječné učitele, že mne motivovali k tomu nést pochodeň vědění oboru dál.
b) na Jižní Moravě se pije víno, dobré víno.

Avšak tady na Ostravsku to byly jen všelijaké pálenky, Ostravar či takový děsný žlutý patok jménem Sklepmistr.

Jak mě dostalo do kolen, když Vinium začalo přeslazeným hláskem své reklamní slečny nabízet "Sklepmistr - Sklepák - Sklepáček - to nejlepší z našich hroznů".

"Ale to bylo fajne, děvucho." pravil soused se sklenkou.
No brrr, nechci.

"They bring the plague!"
"Curses, I tell you. They serve the mother of devils..."
"...plunder, rape, murder. That's what they leave in their wake."
"Helping them is treason."
"But those who refuse to help end... badly."
If looks could kill, they would all be drowning in blood.
Whispers and growls followed them.
The sorceress pointed at a pamphlet, nailed to a notice board.
"Somebody is making this difficult for us."
The paladin shrugged. "Let's show them the rumours are wrong."
He turned to three street urchins, offering them food.
"A cousin of a friend got poisoned like that," someone spit.

Binka, Linka už na nás netrpezlivo čakali. Vraj im sýkorka pošepla, že neďaleko nás už dozrelo hrozno.
„Nie som si istá, či ho môžete papať."
„Kým to vyhľadáš, už bude po ňom. Poďme! Čo také sa môže stať?"
Prisámvačku, že nielen Linka nahodila psie oči.
Trochu sme poblúdili pomedzi domy, ale čoskoro nás vítali sladké strapce. Už po prvom ochutnaní si nás chuť naplno opantala. Kým sa Lunko trápil s jednou bobuľkou, zjedla som tri. Zrazu som zacítila buchnát do chrbta. To sa suedovie koník driapal za hroznom.
„Uhni, táto výberovka je pre mňa! Jedna, druhá aj tretia ste hrozná!

Jestliže chce Alfreda poprvé fotografovat, musí na to jít od lesa. Gentlemana z Marylebone nelze z jeho obleku na míru vysvléknout jen tak.
Večer začíná degustačním podnosem sýrů, naložených lusků, vypečených kuřecích kůžiček a červeného vína z Henryho archivu – tedy otlučené truhlice na drapérie. Schovává tam láhvinku portugalského červeného pro návštěvy nejváženější.
„Odkud máš takovou vzácnost?“ otočí Alfred láhví v dlaních a studuje jednoduchou etiketu psanou jazykem, jemuž nerozumí.
„Za službu vlasti a Jejímu Veličenstvu z Boží milosti, královně Viktorii,“ vypne Henry hrdě prsa, ale s jeho potutelným úsměvem to může znamenat cokoliv. 
Víno je odzátkováno, vydýchat ho nenechají; Alfred polkne první doušek a Henry si směle představuje, jestli by stejně nedočkaně a poživačně ochutnával i části jeho těla.
„To by mě tedy zajímalo, co se skrývá za takovou službou vlasti, pane Ashi. Novinářský čmuchal najatý královským dvorem?“
Henry protočí oči. Každým pádem detektiv. „Ne. Řekněme, že se jeden člen královské kavalerie amatérsky zaobíral... studiem ptactva. A já poskytoval - inu, to svoje.“
Alfred se zakucká a vyprskne víno z úst. Červené kapky spočinou v ryšavém plnovousu jako kuličky tmavé révy. Není nač čekat; Henry se nakloní a začne je obírat rty, nespěchá, vychutnává, jako pravý degustátor.
Skutečně réva nejvyšší cukernatosti.

Nevaia se bála. Od chvíle, kdy se políbili, Fanreda neviděla, zato král ji každý den zval do své společnosti – jako na dnešní snídani v zahradách. Ona strnule seděla, on se probíral hrozny vína, dokud nenašel tu největší, nejšťavnatější kuličku a podržel ji Nevaie před obličejem.
Králi se neříkalo ne. Rozevřela rty a nechala ho, aby jí kuličku vložil do úst.
„Mohl bych tě mít kdykoliv,“ řekl, zatímco jeho prsty se znovu zabývaly hrozny. „Ale rozmyslel jsem si to. Ožením se s tebou. Ano, to bude lepší.“
Ani se nezeptal, pomyslela si otupěle, zatímco jí další kulička vína hořkla na jazyku.

Zbláznila jsem se. Ale nikoho to v rodině nepřekvapilo.
Když jsem rodině oznámila, že jako odměnu za bakaláře hodlám jít Camino z Porta do Santiaga de Compostela, čekala jsem alespoň lehké překvapení.

"Kolik že to je kilometrů?" byla tátova reakce.

"Jak tě znám, půjdeš tou delší, protože jde podél pobřeží," reagoval bratr.

"Být mladší, tak bych možná taky šla," prohlásila mamka. A přiznávám, že mě tím překvapila.

"Sama to rozhodně nepůjdeš!" pronesl nekompromisním hlasem Larim.

A tak jsem do toho uvrtala další kamarádky a nakonec to půjdeme čtyři.
Nezbývá než začít trénovat. Jen nevím jestli začít portugalským nebo španělským vínem.