DMD č. 03. pro 3. 4. 2025. Téma: Masážní techniky

V nemocnici leží spolu na pokoji dva fotbalisti se zraněnou nohou. Každý den za nimi docházejí dva fyzioterapeuti a pořádně se do nich pouští, střídají masážní techniky, proklepávání malíkovou hranou, rytí palci, různě jim nohou kroutí, natahují ji a ohýbají.

A každý den stejná scénka – zatímco první chlapík řve, jako by ho na nože brali a z očí mu stříkají potoky slz, druhý snáší to mučení absolutně tiše a s naprostým klidem.

Po týdnu už to prvnímu muži nedá a zeptá se: „Jak to děláš, že to vydržíš bez křiku?”

„Jak? Ty myslíš, že si dávám masírovat tu bolavou nohu?”

Líné sobotní odpoledne. V televizi cosi, já na gauči, v ruce knížka.
Vchází Čikatilo. Nejdřív jen tak okouní a pak hopsne vedle mně.
“Nazdar kotíku,” pozdravím, a hned mu sdělím, že neuhnu. Gauč je prostě můj.
Zdá se s tím být v pohodě.
Natáhne přední packy, zapře se mi o záda a pustí se do tlapkání.
No páni! Tohle Čikatilo nikdy nedělal! Že by šel s věkem do sebe?
“Tohle je fajn, díky,” ocením, protože poděkovat je slušnost.
Čikatilo tlapká dál. Začnu klimbat.
Do zad se mi zasekne osmero kočičích jehel. Ty hajzle! Akupunkturu nebrat!
“Gauč je můj,” zasyčí Čikatilo.