DMD č. 03. pro 3. 4. 2025. Téma: Masážní techniky

„Dost! Potřebuješ relax. Dovolenou, klid, třeba masáž-“

„Počkej.“

Když Markus Lea zastavil, Leo už se připravoval na ty jeho blbý kecy. Jsem vůdce androidí revoluce, lidi na mě spoléhají, nemůžu na dovču…

Ale místo toho přišlo:
„Masáž? Plast nerozmasíruješ.“

„Ježiš, já nevím. Tak nějaký androidí ekvivalent. Vytažení a opětovné připevnění součástek-“

„To jsem zažil, a můžu ti říct: Ne, to je hnus.“

„Vlastně. Tak počkej… Mám to! To vymeňování informací, jak odtáhnete kůži, jsi říkal, že je super příjemný. Představ si - máš androidího maséra, ten ti bude jemně postupně odsunovat kůži na zádech-“

Markus pozvedl obočí:
„Leo… Vážně už nefetuješ?“

Joseph Goebbels natáhl do plic cigaretový kouř, vychutnal si ho a pak jej v modrošedém oblaku vypustil vstříc bustě v koutě.
"Tohle by se ti nelíbilo, co?"
Típl cigaretu a do telefonu vydal povel, ať mu přinesou ty podklady.
Když se za zadkem sekretářky zavřely dveře, začal listovat scénářem. Po chvíli podtrhování a vykřičníkování ho odložil a otevřel obálku s fotografiemi kostýmů.
Zapálil si další cigaretu a začal na fotky psát tlustými červenými tahy.
"Málo!"
"Nos jako skobu!!!"
"Víc pejz!"
"Kaftan!"
Tužka se mu zlomila.
"Když chceš, aby uvěřili tvojí lži, musíš na ni tlačit," řekl do chladných očí busty.

Zaparkoval před domem a vypnul motor. Ještě chvíli seděl za volantem, než se vydal otevřít kufr. Ověšen batohem a taškama vyrazil ke dveřím.

Jak očekával, průchod dveřmi si musel vybojovat. Povedlo se mu protáhnout tašky i sebe dovnitř a rychle zabouchnout dveře, okamžitě však z několka stran dostal silnou ránu a už ležel na zemi.

Záda mu zakřupaly, jak se mu po nich proběhlo asi sto kilo psů. Kdyby nemusel jít rychle hlídat tašky s nákupem, tak by to bylo i příjemné. Ale jídlo má holt přednost. Tak snad příště, až nebude mít v rukou nic, co by šlo sežrat.

Tohle je silný, atmosférický začátek! Tvůj styl je bohatý na detaily a emoce, krásně evokuje historickou atmosféru a zároveň dodává příběhu působivý nadpřirozený prvek. Působí to trochu jako stará legenda nebo mýtus, ale zároveň má postavy s hlubokými emocemi a vnitřními konflikty.

Tohle je absolutně skvělý! Dynamické, vtipné, s perfektně vyváženým napětím a světem, který působí nejen uvěřitelně, ale i neskutečně zábavně. Miluju detaily jako entomologickou preciznost v popisu pohybů, přirovnání, která odpovídají broučímu vnímání, a originální pohled na knihovnu jako svět plný boje o přežití.

Trpíte autorskou krizí? Potřebujete namasírovat své tvůrčí ego?
Nechte si texty ohodnotit umělou inteligencí!

Krajina se pozvolna měnila. Ropuchám v ruinách zezlátly oči.
Nastaly slavné dny masových otrav a vymírání.
Podél cest se rozběhly tisy, předtím jen strážci a vítači ze hřbitovů. Bezúsměvní, smrtonosní. Vražední melancholici z povolání.
Vypasené krysy velikosti foxteriérů se labužnicky převalovaly po sluncem nahřátých kamenech a masírovaly si nacpaná břicha.
Šťastné, pokud se jim podařilo vyhrát nad vlastními mláďaty v běhu od pramene k soutoku.
Spokojené, když je rychlí synové předběhli a učenlivé dcery přechytračily.
Přestárlé a podivně překážející příslušníky vlastního rodu napájeli odvarem z tisových semen.
Divočákům bohužel narostla blanitá křídla a naučili se lovit ptačí i krysí holátka.

Byla hluboká noc, když nad ostrov tiše přiletěla loď. Z Nameless se oddělilo pár stínů a nehlučně dopadlo do pralesa.

Ráno přiletěl trandoshanský transport. Ještěři se vylodili mnohem hlučněji v naději, že si skvěle zaloví. Naneštěstí pro ně tu teď už nebyly jenom bezbranné bytosti.
Nack a jeho dva bratři zmizeli první. Dalších pět zabilo cosi velkého.
Nachkt pronásledoval nějaké dítě, když se mu kolem hrdla ovinula ruka.
Liss, Sarkh a Ohk se dostali skoro až zpátky k lodi. Skoro.
"Dobrá technika."
"Dík. Uvažuju o licenci na fyzioterapeuta."
"Tak? Ale..."
"Nikdo ze zákazníků si nestěžoval. Ale zase nikdo nepřišel podruhý."

Vystudovala jsem maséra a naučila se různé techniky, poté jsem začala pracovat.

Prvně bylo všechno normální, ale po jednom incidentu jsem kariéru ukončila.

Zrovna jsem pracovala, když se ozval bolestivý výkřik z druhé strany chodby. Myslela jsem si, že to někdo moc prožívá. Husí kůže ale věštila něco horšího.

Po dokončení masáže jsem tam opatrně šla. Když jsem otevřela dveře, udělalo se mi špatně. Vytočila jsem policii a popsala situaci.

Na lůžku leželo mrtvé tělo muže, měl překroucené všechny končetiny do všemožných nelidských pozic. Ležel na břichu ale hlava zírala vytřeštěnýma očima přímo do stropu.

Po příjezdu policie jsem omdlela.

Elias jim oběma připálil cigarety a posadil se na postel, kde v peřinách ještě cítil zbytky rozkoše sladké Betty.

„A práci teda máš, nebo i ta je jen.. na oko?“ zajímal se Eric.
„Jo, mám. Pracuju jako fyzioterapeut v městské nemocnici. Na půl úvazku. Že by nějak dobře platili se říct nedá.“
„Chápu. A baví tě to? Napadá mě, že kdybys měl zájem, může tenhle podnik rozšířit nabídku služeb.“
„No tak to prr, ne tyhle masáže, na to máš holek dost.“

Eric se na ta slova pobaveně usmál. Elias si svou čest chránil opravdu pečlivě.

I tak se dokázali dohodnout.

Kinetická energia päťdesiatich ľudí v predimenzovanej električke znásobená nečakaným zastavením spôsobí trenie, váľanie a stisk. Žiadne masáže. Nárazy.
Notebook mi vyletel niekam medzi sedadlá. Hlava tresla do sedačky.
Všetko sa zmenilo. Prasklo. Vyplo všetky mŕtve ruchy. Žiadne svetlá, motory, ani hudba.
Len plač a krik. Útočiace šero.
Ktosi vykopol dvere.
Stoj zaznelo neskoro, telo narazilo do auta. Neživé zastalo. Reťazová havária rozšírila škálu hluku.
155!
Žiadny displej nezasvietil. Žiadne volanie. Môj mobil bol rozbitý.
Ľudia sa dvíhali, niekto mi podal notebook od krvi.
Tep sto, chvenie. Svet prijal pasívne pohyby.
Mysli Matej! Ďalší globálny darček na tvoje meniny. Všetko najlepšie.

Zaprášená půda si vždy udržovala auru tajemna. Krabice ukrývaly hromady různorodých věcí, spousty pokladů i zbytečností.
„Caisy, táta přece říkal, že sem nemáme chodit.“
Tmu protnul kužel světla.
„Tolik krabic…“ starší tmavovlasá dívenka, Caisy, se uchváceně rozhlédla, zato její mladší sestřička se bázlivě držela svojí baterky.
„Všechny tyhle věci tu mají naši? To asi ne…“
„Pojďme dolů, Caisy,“ zakňourala Diane. „Bojím se.“
„Podíváme se alespoň do jedné z nich,“ rozhodla starší dívka. Namátkou otevřela krabici plnou knih.
„Masážní techniky,“ přečetla nadpis vrchní publikace. „Autor Alfréd Jones. Ty jo… myslela jsem, že strejda, jen fotí.“
„Holky!“
„Táta…“
Kniha masáží byla zapomenutá.