DMD č. 03. pro 3. 4. 2025. Téma: Masážní techniky

„Kávu, pane starosto?“
„Samopal. Se zásobníkem. Já ty novinářský krysy fakt nesnáším!“
„Máte pravdu, dnes to byla mediální masáž.“
„Spíš sprcha. Četla jste tu tiskovou zprávu?“
Decentně upravená blondýna se chopila složky.
„Neboť si velmi vážíme podnětů občanů a bereme ohled na jejich názory, v reakci na nedávné diskuze ohledně výstavby dobrodružných dětských hřišť vás ujišťujeme, že usilovně hledáme řešení, které bude vyhovovat všem stranám…
Mně to přijde v pořádku.“
„Jasně, za pitomce jsem tu já.“
Dočetla poslední stranu.
„To jistě ne. Ale možná by bývalo vhodnější vynechat ten prompt: Gemini, pomoz! Haranti dělaj bordel a báby si choděj stěžovat.“

Zazvoní telefon. Neznámé číslo. Že by konečně zákazník?
„Dobrý den, tady Grace,“ ozvu se s očekáváním.
„Dobrý den, tady huhlyhuhly,“ oznámí přeslazený ženský hlas „ze společnosti huhlyhuhlyhuhly.“
„Co pro vás můžu udělat?“ znejistím.
„Mám skvělou nabídku. Jak by se vám líbil milion na účtu s odkladem splátek?“ zahájí hlas masáž. Snažím se vzdorovat, ale hlas je dobře vycvičený, odbýt se nenechá.
„Nejsem vaše cílová skupina,“ oznámím hlasu pevně.
„Jak to myslíte?“ poprvé znejistí.
„Jsem nezaměstnaná, bez jakéhokoli příjmu. Jak dlouho mi odložíte splátky?“ zeptám se zvědavě.
Chvíle zaraženého ticha.
„To asi opravdu není pro vás,“ špitne hlas a položí telefon.

„Zastavit celou armádu?“
„Mám mnoho dovedností,“ odpověděla tvrdě. Modré oči žhnuly ledovým chladem.
„Jsi docela dobrá s nožem.“
„Mám mnoho dovedností,“ zareagovala hašteřivě, když se skoro prozradila na soutěži krásy.
„Umíš plout lodí?“
„Mám mnoho dovedností,“ pronesla s úsměvem.
„Oh, jsi velmi dobrá,“ ocenil ji bůh války, zatímco mu masírovala záda.
„Mám mnoho dovedností.“
Jiní dostali odlišnou masáž.
Její chvaty, které dokázaly protivníka vyřadit, byly pověstné.
Ale tu nejlepší masáž si schovávala pro svou amazonskou princeznu.
Gábi se potřebovala před bardskou soutěží uvolnit a ona věděla jak na to.
„Xeno…“
„Mám mnoho dovedností,“ zapředla a pokračovala rty ke Gabrielině klínu.

Rimmer curled his toes. They were not really his toes, he reminded himself; not flesh and blood, which was what counted. You're still not real. "Explain it to me again."

"I changed your mode of projection, but I could not change your core processing unit without effectively killing you. You will need to train your brain to recognize new output."

Rimmer glanced at the book on his bedside table. 1001 Massage Techniques For Holographic Lovers, it proclaimed, in glaring letters.

"Sorry about that, it was the only thing available in the library."

Rimmer flexed his fingers. Not real either. "Fine."

„Růžičko, chtěla bych si s tebou o něčem popovídat.“
„Jistě. O co jde?“
„Před rokem mě sem otec prodal a...“
„Nelíbí se ti u nás? Madam přece není zlá, no a na práci už sis snad zvykla?“
„No právě. Práce. Madam chce, abych používala, jak to říct, takovou masážní techniku.“
„Vím asi, co myslíš. Taky se mi nelíbí, ale zákazníci víc platí. A za tebou prý chodí pan Manu?“
„Ano. A právě on tohle vyžaduje.“
„Tak mu vyjdi vstříc, ten platí opravdu dobře.“
„Asi to budu muset překousnout.“
„Nic jiného ti nezbyde. Je třeba splácet dluhy, které u Madam máme.“

Přímo na farmě chytali jen pohotovostní kanál, kde se vysílalo varování proti písečným bouřím. Všechno ostatní byl luxus.
Na slavnostech ke dni Impéria nebyl ani jednou. Mos Eisley bylo daleko a práce bylo pořád dost.
Holofilm, který donesla návštěva - o statečném klukovi, co zachrání Císaře - nikdy nefungoval. Nejspíš písek.
S vojáky, kteří se občas přišli vyptávat, mluvili jen dospělí.

“Už zase tu otravovali,” zabručel Owen: “prý jestli se kluk nechce přidat ke Kadetům…”
Ben si povzdechl a hodil do sebe panáka spočky.

Ať už měla s Lukem Síla v plánu cokoliv, měla by si zatraceně pospíšit. Imperiální propaganda se nevzdávala.

"Tak zítra nepoteče voda," Klára odložila kabelku.
Jitka se mírně hystericky zasmála.
"Aspoň už jede topení," povzdechla si.
"Jo, vidíš. To možná nepojede příští týden."
"...jistě."
"Ta nová podlaha popraskala, ale pojišťovna se na to netváří, takže, cituji, uvidíme."
"Uvidíme zejména tu plíseň na stropě. Zase se rozrostla."
"Mohly bychom ji fotit... vést jí deníček..."
Jitka mlčky zamávala zápisníkem.
"Pojmenovala jsem ji Hildegarda." Její hlas přehlušil hlasitý rachot.
"Cože?!"
"Nic. Do háje už. Mám ze stresu ramena tuhý jako šutr," pěnila cestou na chodbu.
Ze stropu jí na hlavu spadla hrst suti.
"...alternativní masážní techniky," vydechla do obláčku prachu Jitka.

Nad hlavou jí proplouvá měsíc. Má bílou barvu vypasené ponravy. Loukou se plazí chlad. Ovíjí dívku, zalézá do rukávů starého vaťáku. Všude je mrtvé ticho. Pak zapraskají větve.

Kristina sedí uprostřed tábora, zády se opírá o stožár. Třese se. Od úst jí stoupá pára. Ve vytřeštěných očích se odráží nehybné siluety stanů. Křečovitě svírá baterku. Nemá odvahu rozsvítit. Světlo přitahuje stíny. Ve tmě je neviditelná.

Nesnáší noční hlídky. Nenávidí svůj strach.
Něco pípne. Srdce jí vyletí až do krku.
Skloní se nad hodinky. Půl třetí.
„Neblbni, Kristo,“ přesvědčuje sama sebe, „teď už se nemusíš bát!“
Narovná záda a zdvihne hlavu.

Odložil jsem "ty svoje fidlátka" stranou, odstoupil jsem a oddechl.
"Tak co myslíte, paninko, ještě přežehlit, nebo stačí doladit citlivý, hehe, místa?"

Paní Daňková, s velkým přehledem nejnáročnější klientka, pro kterou jsem kdy dělal, nakrčila nos a vzhlédla ke mně.

"Tam vepředu vám to se žehličkou šlo, tak to ještě, prosimvás, jednou vemte."

Normálně bych se na to už mohl, vy víte, co, ale paní Daňková byla docela pěkná ženská, tak co bych jí to ještě nepřežehlil. Třeba z toho pak něco, hehe, bude.

Když jsem dožehlil, musel jsem sám sebe pochválit.

Takhle pěkně jsem zámkovou dlažbu, přísahám, jaktěživ nepoložil.

Najít vhodné místo není jednoduché. Buď fouká příliš málo, a všichni víme, co se stane, když je tomu tak, nebo příliš moc a celta, která je má chránit před nepřízní počasí, by odlétla v dál.
Na zemi jsou buď ostré kameny nebo provlhlá rašelina, variantně též vřes.
Ten obsahuje klíšťata.
Nakonec rozbili tábor v úžlabině, mírně profukované větříkem. Krátce spasená tráva se zdála pohodlná a ovčí bobky snad odmetli všechny.
Calum rozdělává oheň.
Malcolm si sundá boty a zkřiví obličej.
„Křeč,“ vysvětluje a snaží se rozmasírovat chodidlo. Není zvyklý tolik chodit.
Norman ho zvědavě pozoruje.
„Taky bys mohl zkusit akupunkturu.“