Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Ty kapesní hodinky se v Linusově rodině dědily už po tři generace. Proto, když prodal městský dům, patřily mezi těch nemnoho věcí, co si přivezl na ostrov. Uložil je do nočního stolku a nechal je spát. Několik let.
Při každém otevření zásuvky se cibule připomněly, mrkly na něj, (jsme tady, nezapomeň), ale pak opět upadly do dřímoty.
Uběhlo pár let, než nastal jejich čas. Linus je zanesl k hodináři, aby je vyčistil, seřídil a na zadní stranu nechal vyrýt nápis.
Mému milovanému Salovi k osmnáctým narozeninám, aby ti, až ti bude ouzko, připomněly šťastné dny na Marsyasu, s láskou Linus.
"Ta banda už ti problémy dělat nebude, rychtáři," Jindřich se vpotácel na rychtu, tabard posetý divnými rezavými skvrnami.
"To mě těší," rychtář Drozd se pokusil netvářit příliš štítivě. "Důkaz, máš?"
Jindřich vytáhl růženec s přívěskem z kozlího rohu a několik palců.
"Tohle měl u sebe jejich velitel. A tady jsou jejich palce, už je nebudou potřebovat..."
Tentokrát se úředník viditelně otřásl. Možná by měl ty důkazy od dobrovolných 'strážců pořádku' promyslet lépe.
"A jejich kořist?"
Teď se zašklebil Jindra, a z pytlíku odvázaného z opasku vysypal jen pět cibulí.
"Tihle rozhodně nebyli ta metla kraje, za jakou jsi je pokládal."
Trošku blbost ze začátku pochopitelně inspirovaná Shrekem, ale snad neurazí.
Stejně jako cibule měl každý člověk své vrstvy. Metaforicky řečeno. Obojí bylo možné nakrájet na plátky i na kostičky. Tady už se metafora obhajovala hůře, ale průměrnému agentovi FBI by to nepřipadalo divné ani tak.
Will Graham byl na první pohled tichý typ, spíš rezervovaný, na módu nehledící heterosexuál, co miluje túry a jedno pivko po práci. Na ten druhý byl sofistikovaný, náročný, temný a podstatně více ho zajímali muži. Hlavně jeden muž.
Přes všechny jeho klady včetně krásného zadku ale jedné věci nikdy nedosáhl – ani jemu Hannibal Lecter nedovolil, aby ho líbal po spořádání tlačenky s octem a cibulí.
I když by možná záleželo na tom, z čeho je ta tlačenka...
Na tohle téma se mi hodilo poskočit v ději, takže se pro vás čtenáře nově objevují dívky Lura a Ílie.
„Ahoj, Íli. Copak děláš s těmi mušlemi?“ zeptala se Lura.
„Jdu s Raxinem do divadla a vyrábím si perlové náušnice. Dala jsem do mušlí semínka a ty zkouším obalit perletí. Bez kouzel by to trvalo roky, já bych mohla být hotová do večera. Používám modifikované růstové kouzlo, hezky pomalu, vrstvu po vrstvě.“
Později
„Zdá se, že jsi místo perly nechala vyrůst ta semena.“
„No jo… Ale tohle si přece na uši nemůžu pověsit.“
„A proč ne? Myslím, že oslníš víc než s perlama.“
Večer
„Tak můžeme vyrazit, Raxine. Co mi říkáš?“
„Krásná jako vždy. A ty cibule ti moc sluší.“
Ílie se učí magii pod Raxinovým vedením. Divadelní hra bude o kejklíři, který se vydává za maguse, plná triků i skutečných kouzel. Ílie by se mohla něčemu přiučit. Pochybuji, že by Raxin jinak stál o návštěvu divadla.
O Raxinovi jsem začal psát do šuplíku už před několika lety. Napsal jsem si nástřel děje do prvních kapitol, pár scén z nich (a samozřejmě pár informací o světě). Příběh má možná potenciál na celou knihu, ale už teď jsem v letošních drabblech popsal asi tak stejně, jako za těch pár let do šuplíku, takže kdoví…
Zrovna se s oddílem vraceli do tábora, když Marek uviděl Petra. Spěchal ke stanům. Marek se automaticky usmál, ale pak si všiml, že si Petr hřbetem dlaně mne oči. Vypadalo to, jako by brečel. Stalo se snad něco?
Viděli se až u oběda. Petr ale už vypadal líp. Smál se a vtipkoval. Marek využil příležitosti, když jim nikdo nevěnoval pozornost.
"Je všechno v pohodě?" zeptal se Marek.
"Hm, jo. Proč?" podivil se Petr. Když mu to Marek vysvětlil, jen se zasmál a kývl k talíři. "Pomáhali jsme v kuchyni."
Marek se málem praštil do čela. K obědu totiž byla cibulačka.
Mohla za to absencia cibule. Guláš bez cibule.. to nejde. Lenže do obchodu ďaleko, lepšie bude spýtať sa susedy. Podľa komína aj tak v jednom kuse vyvára a ako bylinkárka musí mať zásoby cibúľ kopec.
Zaklopal. Bol slušne vychovaný chlapec.
Ale nikto neotváral.
Bol tiež odhodlaný chlapec.
Nakukol cez okno.
Nikto nikde, Ale bylinky tam boli a v jednej z misiek.. nie je to cibuľa? Veľa, veľa cibule?
Okno bolo pootvorené, hlad prítomný, vidina guláša živá, pokušenie veliké.
Opatrne sa presúkal cez okno a ticho dopadol na dlážku. Práve víťazoslávne chmatal po cibuli, keď hore v podkroví zavŕzgali dvere.
Sakryš..!
V platnost vešlo kontroverzní nařízení přikazující ježkům a dikobrazům zakrývat své bodliny při vstupu do posiloven a fitness center. Důvodem tohoto opatření je prý ochrana ostatních návštěvníků i sportovního vybavení.
„Běžně se nám stávalo, že nám ježci propíchli například gymnastický míč,“ uvádí majitel jedné posilovny, který s nařízením souhlasí.
Naopak ježci a dikobrazi proti nové povinnosti protestují, protože jim sport značně znepříjemňuje.
„Nechci chodit posilovat v několika vrstvách oblečení,“ zlobí se jeden z ježků. „Když takhle cvičím, funím ještě víc než obvykle.“
„Musíme teď cvičit nabalení jako cibule,“ přidává se druhý. „Jen aby tyhle cibule příště někoho nerozplakaly,“ dodává výhružně.
Malá princezna Helga, pojmenovaná po své babičce, ráda tajně utíkala na trhy. Obzvlášť když byly slavnosti.
kartářka: Pojď, holčičko, vyložím ti budoucnost.
truhlář: Pojď, holčičko, mám tu spoustu hraček.
zelinářka: Pojď, holčičko, vyvěštím ti osud z cibule.
Helga: Cože?
zelinářka: Jen si jednu vyber.
Helga: Tuhle.
zelinářka: Tu nejmenší? Dobře. Tady máš nůž.
Helga: Rozkrojit?
zelinářka: Ano... Ták, výborně-
Helga: Umřu mladá?
zelinářka: Smrt? O té nic nevím.
Helga: Tak co vidíte?
zelinářka: Že bude dobrá do guláše.
Helga:
zelinářka: A že žiješ ve lži.
Helga: To není moc osud.
zelinářka: Tak ji asi odhalíš, ne? Co s tím jinýho.
Jestli se v kriminále a na útěku něco naučil, tak to bylo neplýtvat potravinami.
Voda v kotlíku začínala bublat. Opatrně nařízl další vrstvu. Od kořínků byla skoro průhledná a postupně se vybarvovala do bledě zelena až na vrcholku cibule zasychala do zlatavě hnědé. Postupně sloupával jednotlivé vrstvy slupek, opatrně a pečlivě. Když byla úplně očištěná, nakrájel ji na malé kousky a hodil do vody. Přidal nějakou kořenovou zeleninu, kterou jen omyl a rozkouskoval.
„Cibule se musí loupat pomalu. A kořenovou nemusíš loupat vůbec, těsně pod vrchní vrstvou je nejvíc vitamínů.“
Nebojte se do komentářů pohodlně posadit a oznámit, o kolik naběraček budete mít zájem. Jistě bude dost. Podává se s řemeslným chlebem. Na čepu limonáda, či pivko.
„Hej... Máš to už?”
„Jo, podávám podložku na stůl.”
„Tak ukaž.”
Rozcuchaný hnědovlasý mladík, jménem Finn, odkryl pokličku a z hrnce začala linout příjemná cibulová vůně.
„Uuu! Podej šufan, jdem na to!” Černovlasý spolubydlící,Frankie natáhl pro talířek a nedočkavě čekal na svou porci.
Finn se jen ušklíbl a nandal oběma porci. Jeho společník však nečekal, prostě do toho pustil. Po pár lžičkách koukl na Finna.
„Já tě miluju, brácho!” Nu, ano, Finn schytal od Franka hubana na tvář.
„Za... málo. Rád vařím a udělat z cibule cibulačku, brnkačka.” Chvilka ticha, kdy jedli. Potom Finn pronesl: „Koupils to pivo, žejo?”
