DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

Pluji si tím svým životem, jak jen to jde. Občas něco zapomenu, občas něco pokazím.
Někdy s jídlem připeču i vařečku (těch hnědých konečků u nás trošku povícero - bo plyn)

Co však dělat s tím, když ti máma dá za úkol nakrájet deset kilo paprik z trhu a ony jsou to mršky slovenské, hezky pálivé. A když si navíc neoblečeš gumové rukavice, protože proč? He?
Ručičky máš potom v jednom ohni a i když ti máma pořád opakuje: "Neškrábej to, bude to horší.", tak mozek řve: "Dělej, škrábej, poškrábej se!
Tehdy jsem se naučila poškrabkat se kloubečky prstíků.
Taková úleva.

„Eddie, proč se mnou nemluvíš?“ Venoma dost znejistilo mlčení jeho parťáka.
„Ty víš proč! To tvoje sloučení s koněm… fajn, zvládli jsme to, ale ta řeka? Ryba, žába, pak já… a pak pijavice! Je sakra nepříjemný, že ses na mě přisál takhle! Od tý doby se škrábu všude!“
„Vážně všude, Eddie?“
„Venome…“ Bývalý reportér shledával směr rozhovoru nemístným, stejně tak symbiontův zájem o své poškrábané části.
„Vyléčím tě, když se spojíme. Škrábance zmizí…“ zněl vemlouvavě.
Má pravdu. Byla by to otázka chvilky a přešlo by mě nutkání škrábat se dál, ale… na jak dlouho?
„Ne, díky. Použiju dětský zásyp.“
„Eddie!“

„To nepomůže! Ta díra je moc těsná, smiřte se s tím!“ protestoval marně ještěrec.

Mnoho pochopení se mu nedostalo. Zbytek skupiny na něj zíral jako na ještě kvokající kuře, které bude co nevidět na rožni. Paladin byl neoblomný.

„Mlč a drbej. Tady Malower tě pak polije tím slizem. Jednoduše se protáhneš dovnitř, zjistíš, proč jsou ty dveře zablokované a otevřeš je. Nic složitého.“

„Ale my vůbec nevíme, co tam je! Budu úplně bezbranný!“ loupal ze sebe chudák Ser'zael III. pomalu šupinku po šupince.

„Kdyby něco, prostrčíme ti rapír. Zbytek věcí samozřejmě pohlídáme,“ ujistil ho zloděj družiny. „A škrábej se rychlejc!“

"To je divný." oznamuji, když si prohlížím vejce. "Je takový... hrbatý." Najednou se začne hýbat, jak je to ve zvyku na téhle planetě. Vykřiknu a upustím vejce na zem. To se rozbije.
"Neeeeee." brečí Bandita nad zbytky vejce. A tak se na zemi začne zase něco hýbat. Z rozbitého vejce se začaly řinout stovky drobných pavoučků.
Rozběhnou se všude, a než stihnu něco udělat, cítím je jak na nohou, tak všude jinde. Začnu je ze sebe chaoticky shazovat, ale to nepomáhá.
Nehty si zarývám do kůže, a snažím se ji ze sebe ztrhat. Co když do mě teď nakladou vajíčka?

Votočil jsem auto na pětníku, bizon trval na tom, že uzavření bariéry má přednost. Velebil jsem všechny svatý, že Franka napadlo pořídit auťák s náhonem na všechny štyry, doškrábali jsme se tak až k místu, kam mě bizon ved.
Pak už jsme museli po svejch. Šplhali jsme po zvětralejch šutrech až nahoru pod nebe. Přísahal bych, že když jsme Hwame vrátili zpátky, spokojeně zapředla. Bizon jásal. Dveře byly znova zavřený.
Zbejvalo se vypořádat s tim, co jima prošlo. Měli jsme bejt spokojený, jenže vzpomínka na ty strašidelný lidský mátohy byla jak starej svědivej strup. Podrbat nestačí, musí se to strhnout.

Se zasupěním zaťal svaly, které mu po staletích pod zemí ztuhly v železo. Kámen se zase o kousek zvedl výš.
Zapřel se s břemenem opřeným o záda a vydechl si. Kamínky uvolněné jeho bosýma nohama se skutálely dolů. Ale to nebyly kameny, které ho zajímaly.
Nadechl se, vydechl a znovu zabral. Ruce držící balvan měly zlámané nehty a dlaně rozedřené do krve.
Krev je kluzká.
Ztratil vládu nad svým závažím a balvan se svalil.
Zítra, řekl si dlouhou cestou dolů, budeš se namáhat, lopotit a dřít. Budeš se nahoru plazit, škrábat a trmácet. Ale zítra to vyjde. Zítra budeš volný.

Vyškrábal se z postele před svítáním. S prvními paprsky slunce už se škrábal po svazích, kopal a drtil kámen pro soustavu rýžovacích splavů. K poledni rozdělal oheň, oškrábal pár brambor, trochu zeleniny a přidal půlku staženého králíka. Část dušeniny spořádal hned. Zbytek z kotlíku vyškrábal k večeři. Se západem slunce přemáchl v potoce zpocenou košili a seškrábal ze sebe prach a špínu. Poškrábal komáří kousance a vrátil se k vlastnoručně postavenému srubu z oškrábaných klád.
Co chvíli se poškrábal na bradě. Nějakou dobu to bude svědit, než mu narostou vousy a jeho obličej se přestane podobat té tváři ze zatykačů.

Každý už určitě viděl medvěda, jak stojí na zadních a vehementně se drbe o kůru stromu. Zaklání přitom hlavu, přivírá oči. My obyčejní lidé víme, jaká slast je správné podrbání, poškrábání mezi lopatkami od milované osoby, a myslíme, že ani medvěd by něčím takovým rozhodně nepohrdl. Jak my bychom ho poškrábali v tom huňatém kožíšku, ach jeje!
Vědci z drbacích stromů sbírají ulpělou srst. Ta jim možná něco řekne, možná z ní dostanou i DNA, ale pořád je to zlomek, než co zanechaný pach řekne samotným medvědům:
(#856:) Jdu na obchůzku.
(#747:) Beru za tebe odpolední směnu.
(#164:) Čau, kluci!

Neškrábej se, ať se na tobě dobře usazují nánosy. Ať sedlina všedních dní překryje každou tvou bolest a každý tvůj šrám. Ať získáš svoje ochranné zabarvení.
Neškrábej se, ať ostatním neukážeš, kde tě to právě svědí. Ať se neprozradíš, ať nikomu nedáš najevo, na čem ti doopravdy záleží. Ať získáš svou vlastní hroší kůži.
Neškrábej se, ať na sebe neupoutáš pozornost. Ať k tobě nikdo neupíná zrak. Ať projdeš životem a nezanecháš při tom žádné stopy.
Neškrábej se, ať nestrhneš svou ochrannou vrstvu. Ať neodhalíš svoje pravé já. Ať se nestaneš sám sebou.
Neškrábej se a pak konečně budeš šťastný…

Když si tu ruku před šesti týdny zlomil, byl přesvědčený, že větší katastrofa ho potkat nemohla. Ponížení, které cítil, když ho Krum s Jordanem zvedali z podlahy, bolest, která se nedala vydržet, přestože ji vždycky snášel dobře, bezmoc při pomyšlení, že teď bude všem jenom na obtíž. Další operace, strach z narkózy…
Když postřehl, že Sirius uklízí koupelnu, místo aby večer čučel na Netflix, pochopil, že všechno zlé je pro něco dobré.
A pak ta zatracená ruka začala svědět. Myslel, že zešílí…
„Na,“ podal mu Sirius pletací jehlici.
Strčil ji pod sádru, podrbal se a pocítil obrovskou úlevu.
A lásku.