Plukovník (originální fandom)

Ti, co přišli, nebyli nijak zvlášť odlišní, byli to také lidé, někteří dobří, jiní méně. Zpočátku jim vesničané ochotně pomáhali, dělili se s nimi. Žili v kraji, kde většina měla sotva akorát, někteří i málo a když začali zjišťovat, že proud nově příchozích se netenčí, ne všichni už si byli ochotni ukrajovat od úst, některé dveře zůstávaly zavřené. Ti, co přišli, byli skromní, snažili se výměnou za jídlo pomáhat. Ale jejich děti začínaly mít hlad. Vzduch ve vesnici těkal nervozitou a rozbuškou se mohlo stát i obyčejné vejce, které jednoho rána chybělo v kurníku. Pátrání začalo.
Plukovníkovi se krátil čas.

„Zasssyť!“ znělo stále od rostliny a plukovník si byl jist, že to on má být potravou. Výhonky se k němu přibližovaly tak rychle, že se raději dal na strateický ústup do domu a zamkl se na petlici. Rostlina chvíli tloukla do oken, pak to vypadalo, že to vzdala. Než začalo venku nové šramocení. Zdálo se, že rostlina pomocí rychle rostoucích šlahounů tahá ze zahrady na zápraží všemožné harampádí, staré necky, rezavý kýbl či škopek a noří do nich svoje zraněné části, plní nádoby svou tekoucí mízou. „Zasssyť ssssebe.“, šustila, „Pomosss návsssi! Prosssím!“. Plukovník zatáhl závěsy. „Ssstarý osssle!“ zapraskalo listoví nespokojeně.

Když si plukovník obul svoje černé kožené holínky, bylo jasné, že končí zábava. Strojil se do války se vší vážností a zasmušilostí, ačkoliv nehodlal vyzvat nepřátelskou armádu, ale rostlinu. Nezdálo se pravděpodobné, že rostlina by přistoupila na řešení mírovou cestou, její dobyvačné zlomyslnosti již padlo za oběť i zápraží a její syčení a bouchání listů do oken plukovníkovi nedalo v noci spočinout. Vědom si svého početního oslabení, pomodlil se, vyšel z domu a začal kolem sebe bezhlavě sekat. Rostlina se zakroutila, ucukla a začala konečně v ohrožení artikulovat. Nastavovala pahýly svých výhonků, z kterých prýštila hustá míza a šustila „Zassssyť!“.

Plukovník byl pozůstatkem minulých dob. Vrstva za vrstvou se v něm ukládaly jednotlivé generace a jejich představy. Mnohému díky tomu rozuměl lépe a mnohému díky tomu nerozuměl vůbec. Třeba mužům bez kníra. Nebo dívčím školám. V životě už viděl všechno vyjma toho, co teprve bude a i na to už měl nejspíš názor. Nepřekvapilo ho tedy, že rostlina se pokouší mluvit, však báby mluvily s rostlinami pořád, překvapilo ho však, že se pokouší mluvit s ním. Přemítal, jestli z něj stáří už nadobro vysvléklo mužství, zda v něm rostlina vidí jen další bábu. Měl jí to upřímně řečeno za zlé.

Plukovník obhlížel svou zahradu. Tam, kde ještě včera bylo vidět trávu a květiny, teď bujela rostlina. Z pár cibulek přinesených volavkou během pár dní vyrostla džungle, která se chystala pohltit zápraží. Chtěla ho volavka schovat před světem, zrovna teď, když se tak přiblížil? Vzal do ruky srp a odsekl objemný list. Nic na světe netrvá věčně. Za každou velkou láskou je všední život a žádný strom neroste do nebe, zvláště když je poblíž člověk s ostrým nástrojem. Rostlina nespokojeně zavlnila listy, sykla a z rány začala prýštit omamně vonící hustá bílá míza. Plukovník ji nabral do dlaně a zarazil se.

Vozíky na návsi přibývaly, až se přelily do ulic mezi domy, na kraj vesnice. Někteří pocestní už ani nezastavovali a šli dál, někam, kam doufali přijít tak brzy, že se vejdou na náves, že jim tamní obyvatelé ještě podají pomocnou ruku, že tam budou potřeba, v bezpečí, že se tam stanou zase lidmi se jmény, ne jen příslušenstvím skřípajících vozíků, zrnkem písku v hodinách, které odměřují konec stávajícího světa. Kapitán za nimi hleděl zmítán touhou přidat se k té lidské řece, zažít zase dobrodružství. Věděl ale, že povinnost si ho volá zde, bují každým dnem a zabírá již celou zahradu.

Plukovník měl sedmero žen, proto se problematice tchýní mohl vyjadřovat poměrně erudovaně. Zažil tchýni s jazykem ostrým jako bajonet i tupou jako vojín, který zůstal celý život vojínem. Tchýni, která svou dceru milovala tak, že jeho nenáviděla i tu, která dceři zazlívala mládí natolik, že na ní nenechala smítka dobrého. Tchýni, která ho vítala s náručí tak otevřenou, že z ní sotva vyklouzl i tu, která se raději zapřela, když jel kolem. Věděl tedy, že ženu je zapotřebí vybírat podle její matky. Plukovníkova sedmá žena mu skutečně přinesla štěstí, do manželství totiž vstupovala již osiřelá a nadto s pěkným dědictvím.

Vesnice, ve které obvykle mívaly na vrch zvířecí hlasy, dnes se svítáním změnila tóninu. Nejdříve narušilo ranní kohoutí snahy skřípání vozíku, plně naloženého věcmi. Jeho majitelé, zaprášení a nejistí, dojeli na náves a čekali, zda pro ně někdo otevře dveře, nebo zda jejich příjezd zatáhne všechny záclony, zasune petlice a vystele kliky židlemi. Byli prvními vyslanci, ale brzy do vesnice proudili další a další lidé, množství je zbavilo nesmělosti a vyslalo do větru barevnou směsici zvuků, hlasů a nálad. Volavka poplašeně odletěla pryč, i plukovník na to procesí hleděl s nedůvěrou. Kdo přišel o domov, už možná nemá co riskovat.

Volavka se nevracela několik dní. Když opět přistála na zápraží, neměla stání, místo spočinutí složila plukovníkovi k nohám několik cibulek neznámé rostliny a pak se mu pohledem vpíjela do očí a netrpělivě klapala zobákem. Kapitán ji chtěl ukonejšit, ale sekla po něm a pak k němu jednu z cibulek přistrčila. Plukovník vzal rostlinu do rukou a vytryskly mu slzy. Ne z té zvláštní pronikavé vůně, ale z toho, co rostlina tichým hlasem šeptala o svojí domovině, o lidech, které léčila a o těch, které vyléčit nedokázala. Požádala ho, ať ji zasadí, aby mohla zesílit a pomoci i jemu, až jí povolá.

Plukovník býval štíhlý a rovný, jeho bílá uniforma za slunečných dnů zářila a volala si o pozornost, jako nevěstin šat, „Zasnub se s armádou!“, jako šatičky na křest, „Dej armádě život!“, jako bílý paškál, „Obětuj se pro armádu!“. Ženy slýchaly a pár oktáv jiné volání, které vycházelo z jeho očí, z úsměvu, jenž narušil vážnou tvář. Nebyl to však plukovníkův vzhled, který lámal srdce, ale jeho dopisy. Nejprve ty, které psával rodinám branců, kterým povolával jejich syny a muže na nekonečných sedm let. A pak ty psané týmž rodinám, že jejich syny a otce povolal ten, který stojí úplně nejvýš.