Slet

Vaječné skořápky pukaly jedna za druhou. Metoděj ztuhnul. Stál a bez hnutí zíral mezi nahé krmící se červy. Hemžili se listovím. Žrali a za nimi zůstávalo prázdno.

„Přestaň,” zahřmělo zahradou. „Nedělej to!”

Malvína uskočila a schovala ruku za zády.

„Nemůžeš,” Metoděj se svíjel jako červ. „Nesmíš!”

„Proč?”

Třásl se. Tvář měl bledou, rysy zkroucené bolestí. Zvrátil hlavu a zadíval se do noci.  Do očí mu zasvítily hvězdy.

„Bez vzpomínek nebudu nic!”

Di, Vo, Ké rozrazily vzduch. Vymlácenými skly do zahrady vletěly ostatní můry. Zaútočily.

Sny s vřískotem padaly Malvíně do vlasů. Zakryla si tvář.

„Pro tebe už nehnu ani řasou!”

„Nová generace můr,” zašeptal Metoděj. 

Malvína zbledla.

Di, Vo, Ké vystartovaly. Temnými křídly laskaly tvrdé skořápky. Ovívaly je. Ukládaly do nich zárodky snů. 

Vajíčka se zaleskla do noci jako oči.

Metoděj chytil Malvínu za rameno: „Bojíš se?!”

Uhnula pohledem: „Myslím na kafe. Na to, jak voní máma. Na ruce, které mě hladí.”

„Ubližují! Odstrkují a bijí!” 

Vrazil do ní. Spadla do větví.

„Nesmysl!” zakřičela a dotkla se nejbližších vajíček. „Dobře se dívej!” 

Sevřela je v dlaních a dýchla.

Skořápky zakoulely očima a popraskaly. Stádo novorozených červíků se vrhlo do listí. 

S každým zahryznutím se v Metodějově paměti vytvořilo bílé místo.

„Pojď se mnou, ukaž mi, jak se nebát.”

Malvína zdvihne oči. 

Místnost se rozplyne.

Holčička stojí uprostřed hvězdného nebe, před sebou vidí jen malého ustrašeného kluka s motýly ve vlasech. Natáhne ruku. 

Můry zasyčí. Nocí se rozletí sametová křídla. Třepotají se, šustí, temnotou zakrývají hvězdy i duhovky. Skutečnost, sny i obě děti se roztočí v obrovském víru.

Břink. Rozbité sklo sněží do zimní zahrady. Děti zachrání vistárie. Metoděj se chytí větvě a polekaně cukne. Je mezi vejci. Na každém listu, stonku a dokonce na kmeni jsou nalepené tvrdé zažloutlé kuličky.

Malvína do něj šťouchne loktem: „Copak jsme přistáli v kurníku?”

Můry procitnou. Rozevřou křídla. Místností zaskučí vítr, postrčí ho vpřed. Metoděj udělá krok. Malvína couvne, ztrácí oporu. Vytřeští tmavé oči. Za zády se jí šklebí obrovské rozevřené okno. Kudrnaté vlasy ožijí a vyletí do noci.

„Dost!” zašeptá holčička. 

V poslední chvíli se zachytí o zlacený rám. Nachází potřebný balanc. Zuby jí drkotají, černé vlasy žijí svým vlastním životem.

„Nebojím se tě!” vyrazí ze sebe. Dívá se do země. Hlas jí přeskakuje a z nosu jí po malých kapičkách vytéká krev.

„Lže!” šelestí rudočerná křídla. „Dobře se podívej, celá se třese!”

Metoděj zbledne a sevře ruce v pěst: „Nauč mě to!”

Hlas stoupal. Netrvalo dlouho, dosáhl tóniny, ve které se pohybují netopýři.

Můry zakroužily místností v touze uniknout. Přistály na Metodějovi a zajely mu do vlasů. Ztratil rovnováhu. Vypadl z rytmu snu. 

Kudrny povolily. Malvína pohnula osvobozenou hlavu a zadívala se do zrcadel. Přes skleněné plochy se protáhl stín ženské postavy. Místnost zavoněla, výrazně hořce.

Di, Vo, Ké se zavrtaly hlouběji do blonďaté kštice. Zvláčněly. Začaly podřimovat.

Metoděj začichal: „Kazíš mi můry. Jak?!”

Malvína sklopila kávově hnědé oči: „Takhle voní maminka.”

Zbrunátněl: „A takhle strach!” 

Zrcadla se proměnila v obrovská okna. Průvan je rozrazil dokořán.

Hořká vůně bezpečí vyletěla do noci.

Sen byl její, ale detaily neseděly. Malvína otevřela oči do fialového přísvitu. Pokojem voněla vistárie. Po polštářích se jako hladoví červi svíjely její vlastní kudrnaté vlasy. Rostly. Kroutily se. Proplétaly se s vysokými chlupy koberce. 

Postel se naklonila a Malvína spadla. Uzly se utáhly. Připoutaly ji k zemi.

Zrcadla potemněla. Z každého z nich na ni zíral cizí chlapec. Tvář se mu křivila. Ze zátylku se odlepily můry. 

„Pokračuj!“ šeptaly. „Chceme vidět, konec!“

Hleděly přímo na ni. Hltaly každý její pohyb, slzu, zachvění, náznak strachu. Četly v ní jako v knize a jejich křídla vrhala černorudé stíny.

Malvína se rozkřičela.

Mezi zrcadly stála zdobená postel. Holčička na ní vypadala jako andílek. Buclatá, s hlavou plnou tmavých kudrlin, které se kroutily až k zemi. Spala. 

Metoděj luskl prsty a místnost se rozzářila nafialovělým světlem. Dívenka zavrněla jako kotě, dětskou rukou odehnala dotírající sen a usmála se.

 Di, Vo, Ké zdivočely a začaly se překřikovat:

„Chceš pomstu?“ 

„Začni! Ona je ideální!“

„Spokojená a šťastná!“

„Nevidíš? Má všechno, co jsi kdy chtěl.“

„Znič to!“

„Hned!“

Zrcadla odrazila Metodějovu tvář. Byla bledá. Křivila se. Vztekem. Touhou. Bolestí. Zavřel oči. Po zátylku mu stékal pot a vsakoval se do křídel.  Věci se daly do pohybu.

Di, Vo, Ké ho poháněly vpřed. Metoděj stoupal vzhůru. Skleněné schodiště tiše křupalo pod nohama. Zimní zahrada zůstala hluboko pod ním, holé šlahouny prorůstaly noční oblohou. Paprsek nafialovělého světla ukazoval směr, dráždil představivost, oslňoval a vábil. Přilétaly můry, pokládaly se před chlapce a vlastními křídly mu dláždily cestu. 

„Nezastavuj! Jsi blízko.” 

Pod botou zachroupalo další tělíčko. Metoděj zaváhal.

“Pokračuj!” Di se mu hladově zakousla do krku. „Poslední krok!”

Propadl se do snu.

Určitě nebyl jeho.Takový luxus nikdy neviděl. Nohy zapadly do měkkého koberce s vysokým chlupem. Z nekonečných bílých zdí na něj shlížely zlacené rámy vyplněné obrovskými plochami chladných zrcadel.

“Rozmyslel jsem si to. Nechci! Všechno vám nedám!” Metoděj se ohnal rukou a pokusil se strhnout můrky ze zátylku. 

Di, Vo, Ké držely jako přišpendlené. Rudočerná křídla divoce pulsovala a pokračovala v projekci.

Zrnitá místa se zaostřila. Zmuchlané pasáže vyrovnaly. Barvy nabraly na síle a bily do očí. Sen se odvíjel jako hladce vyžehlená stuha. 

Přízračná žena se odvrátila od dítěte. Oči jí ztvrdly, úsměv se přeměnil v škleb. Zatřásla postýlkou. Její stín prolezl skrz pokroucené šlahouny vistárie a natáhl se až k největší prosklené tabuli. Udeřila. Sklo se s rachotem vysypalo. Nabroušené střepy vytvořily schodiště.

“Pojď! Cesta je otevřená.”

Prosklený strop zimní zahrady prozřízl trojitý kužel fialového světla. Metoděj zdvihl hlavu. Můry zpozorněly. Nad nimi se odvíjel sen. Silueta ženské postavy se sklonila nad postýlkou a pohladila dítě po světlých vlasech. Chlapeček se usmál. Okraje spolkla tma, obraz se rozmazal. 

„To jsem byl já!” Metoděj ani nedýchal.

Di mu něžně přejela sosákem po krku: „Chceš vidět pokračování?”

Vo zatřepetala křídly: „Pusť si nás blíž!”

„Daruj nám všechny svoje myšlenky,” žadonila Ké. „Co se ti může stát?”

„A na oplátku?”

„Dáme ti naději. Sny o lásce. Bezpečí. Mámino pohlazení.”

Metoděj kývnul. 

Najednou viděl skvěle. 

Ale vůbec se mu to nelíbilo.