DMD č. 29. pro 29. 4. 2012. Téma: Otrocká práce

Poznámka: Takový zoufalý výkřik k neinspirujícímu tématu. Odehrává se někdy někde ve starověkém Řecku.
„Nad čím zase přemýšlíš, Ageláe?“ zeptal se Filínos pobaveně, ale i s nádechem úcty. Jeho bratranec byl učený muž, uznávaný filosof a matematik. Teď právě studoval voskovou destičku s načrtnutými čarami a kruhy.
Ageláos se usmál. „Trochu jsem uvažoval… Víš, Filíne, někdy mě napadá, že málo využíváme poznatků, které nám zanechali naši velcí učitelé. Známe obléhací stroje, divadelní mašiny… Ale co bys řekl strojům, které by obstaraly velké množství práce? Samy by sely, žaly, nebo třeba poháněly lodě?“
„To všechno by bylo možné?“ užasl Filínos.
„Snad…“ Ageláos pokrčil rameny.
„Ale k čemu by to bylo, když práci přece obstarají otroci?“

Seděla u kosmetického stolečku a odrazem v zrcadle sledovala svého muže, jak čte noviny. „Tohle je pěkně nespravedlivé. Já vstávám minimálně o půl hodiny dřív, než ty, abych se stihla namalovat, učesat a hezky obléci, zatímco ty ležíš nebo čteš. Řeknu ti, že tohle ženské upravování je vážně otrocká práce.“
„Počkej, to není otrocká práce. Předně je to kreativní vnější vyjádření tvého vnitřního vidění sebe sama. Navíc za to máš placeno pozorností a respektem okolí i svým dobrým pocitem. Plus ještě zpříjemníš den všem, kteří tě uvidí, takže spíše než otrocká práce je to umění, realizace tržních mechanismů a charita.“

Poznámka/upozornění: Tahle věc je všechno možné, ale určitě ne optimistická
Poznámka 2: V téhle realitě nežiju, omlouvám se tedy za případné úlety
Budí mě křik. Hodiny hlásí 4:08.
Na pár vteřin si ve svém Holandsku zastesknu po Itálii.
Pak hned vstávám.
Na dostatek spánku nemám nárok.
Křik se mění v jekot.
Mířím do dětského pokoje.
V příšerný jekot.
Pořád jsem si nezvykla.
Pouštím Majku z postýlky.
Rozbíhá se pryč.
Ječet nepřestává.
Padá.
Ječí ještě víc.
Vstává.
Běží dál.
Běžím za ní.
Beru knížku.
Majka je v obýváku.
Dupe na místě.
Křičí.
Říkám, že jí budu číst.
Přestává křičet.
Začínám číst.
Je čím dál neklidnější.
Čtu. Dvě minuty.
Ještě aspoň chvíli.
Začíná křičet.
A nejděsivější je vědomí, že nám tohle jednou bude chybět...
Poznámka vysvětlovací: Metafora s Holandskem a Itálií vychází z textu Welcome to Holland (dá se vygooglit i několik českých překladů).
Jinak Majku si představuju jako dítě s mukopolysacharidózou 3. typu. Ale na téma by seděly i další věci, PAS, SMA, ADHD, ...

Varování: Homoerotické čtení na neděli. (BDSM slash 15+)
Ianto si povolil kravatu. Sundal ji, aniž by ji byl rozvázal, a jako smyčku navlékl kolem Jackova krku. Utáhl ji. Těsně, velice těsně. Kromě tohoto obojku a pout už na sobě kapitán neměl nic.
„Na kolena,“ pronesl pan Jones pevným hlasem.
Jack zaváhal.
„Něco jsem snad řekl,“ procedil Ianto mezi zuby a trhl kravatou dolů.
„Jak si přejete, pane.“
„Teď mi olízej boty, otroku!“ přikázal Velšan a věnoval významný pohled zabláceným polobotkám.
Harkness se potměšile ušklíbl.
Ianto vyprskl smíchy.
„Já na tohle nemám, Jacku!“ řehtal se.
„Tebe to nevzrušuje?“ podivil se Jack.
„Možná,“ zamyslel se Ianto, „Kdyby to bylo obráceně...“

„Smithová Mary, hm, od té už tu něco mám,“ zamumlal Lucien. Svou práci miloval, i když byla náročná. Procházel okolo nadpřirozeně dlouhých dřevěných polic a v duchu si přeříkával názvy všech knih, o kterých lidé kdy snili.
Naprosto originální román o lidské podstatě
Sbírka básní, které dokáží vyjídřit sílu doteku
Pohádky, které dají dětem správný vztah ke světu
Epos o rytíři, který zapomněl, kam jede
Geniální divadelní hra, která navždy změní společnost
Moje autobiografie, až budu strašně slavný
Příběh vesmírného mariňáka, který bude poměrně známý, i když to bude scifi
Verše, jaké ještě nikdy nikdo nenapsal
Román, který určitě dopíšu

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Uklidni se. Přemýšlej. Poslouchej.
Nesnášel to.
Ochraňuj.
Proč by měl?
Byl silnější, rychlejší.
Má otročit těmhle... lidem?
Smrtonošova nabídka mu otevřela oči.
Patří k těm, kteří mají vládnout, ne sloužit.
Uklidnil se, přemýšlel, poslouchal – změnit strany byla jasná volba.
Jenomže pak viděl, jaká je skutečnost. Bylo krásné poroučet – ale něco v něm se vzpíralo, když kolem sebe viděl trosky.
Není to správné.
A Smrtonoš teď vyrazil dobývat. Za hranice. Domů.
Do Chrámu.
Jestli ho zničí... bude to jeho vina.
Poslal varování.
Uvěří mu? Stihnou Smrtonoše zastavit?
Proč být otrokem, můžeš být kým jen chceš. Vládcem. Otrokářem.
Ale za jakou cenu?

Doktor pobíhal kolem, pípal sonickým šroubovákem, tu vzal jeden kabel, támhle připojil druhý a tvářil se soustředěně. Donna seděla v rohu na židli a držela ji za ruku: "Jak se jmenuješ?"
"Eva."
"Evo, neboj se. Můžeš mu důvěřovat, ať se stane cokoli." Trochu se zasnila: "Víš, v takový den, kdy už si myslíš, že nikdy nic nebude dávat smysl, kdy uvidíš věci, o kterých by se ti nikdy ani nesnilo, přijde on. I kdyby sis připadala, že je to jen otrocká práce, udělej, co říká. On nás zachrání."
Na vrata něco třikrát tupě udeřilo. Doktor nadskočil: "Změna taktiky, teď... UTÍKEJTE!"

Bůh samozřejmě neschvaluje otroctví. Vyžaduje dobrovolnost.
Hierarchie třiatřiceti úrovní je sice stanovena, ale přechody nejsou zapovězeny.
Na třiatřicáté úrovni se zahradník narovná. Zanadává na těžkou práci, ale pokračuje. Nedokáže si představit, že by dělal něco jiného.
Na sedmnácté úrovni si vedoucí písárny promne čelo. Všichni, kteří pod jeho vedením přepisují zprávy pro provincie, se snaží dostat na jeho místo. Bojí se toho, sám už nedokáže nikam postoupit. Den za dnem strach.
Na první úrovni stojí První sám. Nejvyšší prostředník Boha na zemi. Pod ostřím jeho nože vykvétá krvavý šrám. Ne, není otrok. Jen jeho pán ho používá na špinavou práci.

Nesoutěžní
Slunce svítá nad Gízou,
oni vstříc svým službám jdou,
jako jeden národ jsou,
navzájem jsou si oporou.
Čas faraónů ke konci chýlí se,
Konec jejich utrpení blíží se,
Naposled vstříc svým službám jdou,
Slunce svítá nad Gízou.
Léta stále plynou,
Čas pomalu utíká.
Nad Virginií září slunce,
Jeho zář však černá je,
Oni vstříc svým polím jdou,
Polím pokrytým bavlnou.
V Americe řádí válka,
Na lepší časy blíská se,
Nad Virginií září slunce,
Černé záři konec je.
Léta plynou,
Čas pomalu utíká.
Snad je konec utrpení,
Naděje se světem šíří,
Snad slunce neuvidí další žal,
A čas tiše běží dál.

Když otěže na Norlandu převzala mladá paní Dashwoodová, služebnictvo to okamžitě poznalo. Propustila dvě pokojské, pomocnici v kuchyni a jednoho štolbu. Zbytku personálu snížila plat o pět liber ročně. Všichni přitom věděli, že to nedělá ze šetrnosti, její manžel byl zabezpečen a Norland slušně vynášel. Mladá paní Dashwoodová byla zkrátka lakomá. Výsledkem bylo, že všichni teď vstávali o třičtvrtě hodiny dříve, aby všechno stihli, a večer padali do postele vyčerpáním. Když se vdova Dashwoodová zeptala Diany, Ethel a Thomase, zda by s ní a s dcerami přešli ze skvostného sídla do malého zahradního domku v Bartonu, neváhali ani na okamžik.
"Dvě děvčata a jeden sluha" je kanonická personální jednotka, která s paní Dashwoodovou, Elinor a Mariannou odjela do Bartonu.