Harry Potter

Buďto posmrtný život nestojí za nic, nebo, a to se Regulus neodvažoval doufat, dostal novou šanci. Tvrdý gauč a pálení v hrudi naznačovalo spíš to druhé.
Namáhavě se posadil a rozkašlal se.
"V klidu, hlavně dýchej." Na zádech ucítil konejšivý dotyk. A ten hlas...
Bylo to dlouho, co naposledy viděl svého bratra.

Čekal hněv, křik a výčitky. Ticho bylo svým způsobem horší.
Nechtěl slyšet obvinění, o kterých věděl, že na ně Sirius má právo.

Polkl všechny pocity. Snad přijde čas na vysvětlení... ale ne teď.
Odkašlal si a snažil se přimět hlasivky ke spolupráci.
"Sežeňte veritasérum," zašeptal. "Chci učinit prohlášení."

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Studenti Bradavic právě vcházeli do učebny profesora Snapea, kde za chvíli začala hodina lektvarů. Snape studentům vysvětloval, které lektvary nemíchat, aby nevybouchly. Poté jim řekl pár slov ke složení veškerých lektvarů. Vtom jedna studentka prvního ročníku začala Snapeovi povídat: "A ty lektvary jsou všechny bio? No to byste byl skvělý biootec."
Snape ji probodl pohledem a nakvašeně se ji zeptal: "Jak se jmenujete a z jaké jste koleje?"
"Jmenuji se Angelika Afrodíté du Plessis de Richelieu a jsem z Havraspáru," odpověděla studentka a zeptala se, "Proč se ptáte?"
"Odebírám totiž Havraspáru patnáct bodů za vaši vlezlost, slečno," odpověděl profesor Snape.

Harry ležel na ošetřovně po tom, co na něj při Famfrpálu útočil Potlouk a nakonec mu profesor obrany proti černé magii Zlatoslav Lockhart kouzlem Brackium Emendo omylem odčaroval všechny kosti z jeho zlomené ruky. Bradavická ošetřovatelka madam Pomfreyová mu dala napít trochu kostirostu. Harry kostirost s nechutí vyplivl a madam Pomfreyová vzdychla: "Čekal jste snad dýňový džus, nebo co?"
Ron, který společně s Hermionou šel navštívit Harryho na ošetřovně, se madam Pomfreyové zeptal: "A to byste Harryho nemohla uspat, abyste mu v klidu ten kostirost dala?"
Madam Pomfreyová si povzdechla a Ronovi odpověděla: "Pacient musí brát kostirost při plném vědomí."

Šli po Raraku dlouho. Žádná příjemná procházka…

„Tenhle vítr pohání mocná magie, že jo?“ ujišťoval se Sirius.
„Nejsem mág, ježí se mi vlasy,“ odfrknul Šumař. „Strávil jsem moc času v přítomnosti Rychlýho Bena, musel bych být úplně tupý, abych si nedokázal dát dvě a dvě dohromady.“
„Soutok…“ reagoval Sirius a myslel si, jak zabodoval.
„Sbíhání,“ vmísila se pohotově Hermiona a na udivený Šumařův pohled dodala: „Sis ještě nevšiml, že plácá páté přes deváté?“

Když Šumař odběhl, aby urovnal nějakou další rozmíšku mezi Smíškou a Korykem, Sirius se zatvářil omluvně.

„No jo, četl jsem to jen jednou, nevyznám se v terminologii…“

Olympa s Haridem objížděli nemovitosti v nabídce kouzelnické realitky. Některé nebyly špatné, každá však měla nějaké „ale“.
„Moc blízko mudlovskýho města.“
„Srrub je to krrásný, ale ty nízké strropy!“
„Samý skály, žádný stromy. Tady bych se necejtil.“
„Ach. Těch strromů je kolem přříliš. Je tady vlhko.“
„Tohle už je poslední,“ ukázal nešťastně agent na něco, co vypadalo jako kůlnička na zahradní nářadí.
Stáli na horské loučce. Vpravo se do vodopádu stékaly dvě bystřiny, vlevo začínal les. Kolem horské hřbety a v dálce se vlnilo moře.
Olympa s Hagridem se na sebe okouzleně podívali a přikývli.
„Řek bych, že sme doma.“

Sledovat interakce jednotlivých vojáků osmé armády, té nesourodé sbírky poskládané z trosek předchozích tažení, doplněné o nadšené nováčky, bylo fascinující. Šumař, pochopitelně. Byl hlavním důvodem, proč sem zamířili. Ale i ti další, o kterých byly v knihách jen zmínky. Každý z nich byl zvláštní, jedinečný. Výběr toho nejlepšího, ovšem zároveň také nejhoršího. Hermionu bavili, i dojímali.
Potom tu ale byli ti dva, nad kterými se jí lámalo srdce. Nil a Nether. Mocní záchlumští zaklínači. Opuštěné děti, zlomené smrtí svého velitele. Tolik jim chtěla pomoci. Vysvětlit jim, že jim nikdo nic nevyčítá. Že to oni sami si musí odpustit. Dokáže to?

Chlapec prchající chodbami sirotčince. Zvuky kroků. Smích starších chlapců kopajících ho na zemi. Pachuť boty v ústech. Bolest. Hněv. Osamělost.
Vzpomínky na ty časy v něm i po letech vyvolávaly silné pocity. Jak jen ty mudly nesnášel.
„Malý Raddle. Nikdy nebudeš víc než odpad!“ zněla jejich slova, když ho mlátili. „Jsi sám. Nemáš přátele. Nikdy tě nikdo nepodpoří.“
Ušklíbl se. Že ne?
Při pohledu kolem sebe nesouhlasil. Měl zde Belatrix, Luciuse, Averyho či Dolohova. Celý zástup Smrtijedů. Nepovažoval je za přátele a oni to věděli. Přesto zůstávaly.
„Že odpad?“ zašeptal mezi zuby a rozesmál se. „Vždyť vám ještě ukážu, mudlové!“

Nafackoval by si. Zůstal v knihovně příliš dlouho a teď neví, kudy se vydat. Obrazy v patře se s ním odmítají bavit od doby, co jedné významné dámě zkomolil jméno. Že by scházel do sklepení?

„Vida, kdo se k nám vetřel.“ Blonďák s unuděným obličejem vystoupil ze stínu. „Longbottome, ty nebudeš nejostřejší tužka v penále. Tohle území patří Zmijozelu!“

„Uhoď ho, nemá žádné kamarády!“ ozval se hlas po Nevillově pravici. Byl to Goyle.

„A vlastně… proč ne? Braň se, nebelvírská nicko!“

„Co kdyby sis troufl na někoho silnějšího, Malfoyi?“ Harry odhodil neviditelný plášť a tasil hůlku. Bude to divoká noc!

„Nebojujeme všichni za stejnou věc?“ ptal se Sirius Hermiony poměrně hlasitě, takže ho slyšela i většina oddílu.
„Jo,“ utrousila.
Samozřejmě věděla, k čemu směřuje, ale chtěla, aby ostatní měli šanci sledovat jejich myšlenkové pochody. Tahle tlupa jí byla sympatická, přes všechny podivnosti.
„Tak proč?!? Nesnáším šikanu. Nestrpím, aby někoho ponižovali jen pro jeho odlišnost,“ zdůraznil.
„Protože se nudí,“ vysvětlila suše. „Pochodujeme několik týdnů. Největší zábavou jsou sázky na souboj štírů. V boji budou stát při sobě a jeden každý by za kohokoli jiného položil život, tomu věř. Zatím je ale Flaška pro ně prostě snadný terč. Je zvláštní, nikoho nemá…“

"Viděli jste, jak se ten hajzl tvářil, když můj lektvar vybuchl?! Myslel jsem, že si radostí cvrnkne! Nechutný," zuřil Sirius.
"On tvůj lektvar sice fakt nestál za nic," řekl James a vzápětí musel uhnout letícímu polštáři, "ale neboj se, tvá čest bude pomstěna!"
"Zbijeme ho!" nadchl se Petr.
James protočil oči.
"Jsme čarodějové! Jsou lepší způsoby. Jenom pořád nechápu, jak se s ním může kamarádit ta Evansová! Vždyť je to docela pěkná holka, ne?"
Ostatní něco neurčitě zamumlali.
"Neboj, Jamesi, myslím, že mu žádní kamarádi dlouho nevydrží," řekl Sirius.
"To se ví," zvolal Petr.

Remus mlčel, protože kamarády mít chtěl.

Jejich dětství nebylo snadné. Jeden měl otce, který nesnášel kouzelníky, holdoval alkoholu a pro ránu nešel daleko.
Druhý zase matku, která nesnášela mudly a nerozpakovala se použít kletbu Cruciatus proti vlastnímu synovi.

Oba si našli nejlepšího přítele, který jim nahradil rodinu.

Oba následovali stranu, která byla v přímém rozporu s ideály jejich rodičů.

Oba ztratili nejlepšího přítele 31.10.1981 a ta ztráta ovlivnila celý zbytek jejich života.

Oba chovali k tomu druhému hlubokou nenávist.

Oba zemřeli předčasnou, násilnou smrtí.

*

"Blacku. Jak typické. Ani na onom světě od tebe nemám pokoj."
"Vlastně tu na tebe čekám. Posadíš se?"
Pomalé přikývnutí.

„No vy vypadáte,“ zhodnotí Šumař své dva nové svěřence, vybavené nejen „kvalitní“ obuví, ale i dalšími troskami výstroje.
„Aspoň sem zapadneme, ne?“ zašklebí se Sirius. „Znáš to přísloví… no, o těch dvou černých ptácích…“
„Drzí zelenáči, výborně, aspoň se nebudeme na pochodu nudit,“ zhodnotí Šumař. „Hlavně si nezapomeňte vzít tohle,“ dodá, hodí po nich pár drobných kůstek a s falešným pohvizdováním odchází.
„Co to znamená?“ šeptá Sirius, který knihy četl jen jednou.
„Jsme v Arenu,“ vysvětluje Hermiona. „Ocitli jsme se u zrodu Lovců kostí.“
„Jdeme na Raraku?“ vykulí oči Sirius.
„Jo, asi se v těch smradlavých hadrech trochu zapotíme,“ přikývla.

Udělali, co mohli. Dál Regulus potřeboval hlavně klid, a jim nezbylo než doufat.
Remus odešel spát, aby za pár hodin mohl převzít dohled nad pacientem, a Sirius s Kráturou, který odmítl opustit lože svého pána, osaměli.

"Kráturo." Sirius se pro něco unaveně sehnul. "Tohle není, a znovu opakuji, není oblečení. Tady máš Removy nazouváky. Ber to jako gesto dočasného míru, nebo třeba pracovní obuv, mně je to jedno. Ale mokrý fleky na parketách už dneska nezvládnu."

Krátura se pro jednou nezmohl na kousavou poznámku. Namlouval si, že je to vyčerpáním.
Přesto, když si papuče obouval, nedokázal se ubránit hřejivému štěstí.

Ve Velké síni byli shromážděni všichni bradavičtí studenti, protože se oslavoval předvečer Všech svatých a zároveň výročí úmrtí sira Nicholase de Mimsy Porpingtona* alias Skoro bezhlavého Nicka. Ředitel Albus Brumbál měl zdlouhavý proslov, ve kterém, jako každý rok, popsal celý život Skoro bezhlavého Nicka. Po proslovu profesorka McGonagallová luskla prstem a na stolech se objevila hostina. Ron měl evidentně hlad, protože toho snědl hodně. Harry a Hermiona si dali jen pár muffinů s příchutí svíčkové na smetaně.
Draco pokřikoval: "Mudlovská šmejdka!" a ukazoval na Hermionu. Crabbe a Goyle to po něm samozřejmě zopakovali. Hermiona povzdychla: "Holt rovný rovného si hledá."